ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kariérní vzestup profesora Kippenmittela

21. října 2016 v 0:01 | JJ |  Jak jsme (ne)ulovili mloka

Kapitola 1., v níž profesor zhodnotí dokončený výzkum a obdrží jeden z mnoha nevyžádaných e-mailů
Kapitola 2., v níž profesor pronese nejúspěšnější řeč svého života
Kapitola 3., v níž profesor zkoumá své nově nabyté schopnosti
Kapitola 4., v níž profesor tahá jednu špatnou kartu za druhou
Kapitola 5., v níž profesor činí zásadní rozhodnutí
Kapitola 6., v níž profesor rozvažuje o své další kariéře
Kapitola 7., v níž nejen profesor užívá rozkoší života
Kapitola 8., v níž si profesor myslí, že má poslední slovo




Kapitola 1., v níž profesor zhodnotí dokončený výzkum a obdrží jeden z mnoha nevyžádaných e-mailů

Z kvadrofonní aparatury zněl místností tiše Vivaldiho kytarový koncert, na konferenčním stolečku voněla káva a sachr a ve skleničce rozkvétal buket dvacetiletého gruzínského koňaku.
Profesor Kippenmittel se pohodlně rozvalil u počítače a pročítal stránku za stránkou závěrečnou monitorovací zprávu projektu. Padesát případových studií týkajících se ověření paranormálních schopností u osob, které tvrdily, že je mají, ale prokázal se pravý opak. Souhlasy se zveřejněním osobních údajů za účelem publikace, slepé testy, dvakrát slepé testy, výsledky testů a statistická vyhodnocení. Peterson je systematik, všechno, jak má být. Nicméně, pár formálních nesrovnalostí ve zprávě určitě bude, i kdybych je tam měl sám dopsat, a za ty Petersonovi zítra zvednu mandle. Ať se pak táhne vyplakat k tomu svému psychologovi, že na něho byl vedoucí zlý - pes, který vyje, nekouše a nesápe se po šéfovské pozici. Teď se ale ukaž, Petersone, jaké máš skóre. Výborně, pět článků sepsaných pro časopisy s impakt faktorem v prvním kvartilu čeká na recenzi. Konec konců, recenze bude jen formalita, protože jsem hlavním autorem, a co já podepíšu, do toho se nerýpe. Budu si to muset přečíst alespoň po vytištění, abych byl v obraze. Je čas se odměnit za dobře vykonanou práci.
Natáhl ruku po sklence, ale než stačil sevřít stopku do prstů, ozvalo se pípnutí ohlašující příchod e-mailu. Mechanicky ho otevřel - zatracené papírování, kdo to má pořád - aha, tady je potvrdit a odeslat a mohu se zase věnovat příjemnostem života. Počkat, co jsem vlastně zrovna podepsal? Kde je ta zpráva, když mi od 01.30 nic nepřišlo? Tolik hodin! Řeč na ukončovací banket sepíšu až odpoledne, pomyslel si profesor, zesílil hudbu z reproduktorů a konečně vypil vytouženou skleničku.



Kapitola 2., v níž profesor pronese nejúspěšnější řeč svého života

Profesor Kippenmittel korzoval s profesionálním úsměvem mezi kolegy, sponzory, hosty z ministerstva a jejich doprovodem, rozdával bonmoty, komplimenty a přezíravé pohledy. Skleničku s koňakem nahradilo šampaňské, reprodukovanou hudbu smyčcový kvartet, stoly se prohýbaly pod teplým i studeným bufetem. Poté, co si asi půl minuty (aby ho fotografové stihli zvěčnit) srdečně tiskl ruku s předsedou vlády a zářil na něj širokým úsměvem, byl požádán, aby přednesl svou řeč. Sebevědomě si přihladil klopy na míru šitého smokingu a přistoupil k pultíku.
Jak se od něj očekávalo, jeho projev nebyl propleten odbornými termíny, ale humornými příhodami a vtipy. Řečnit opravdu uměl - moduloval tón hlasu, decentně gestikuloval, ve správných okamžicích dělal pauzy, aby se posluchačstvo mohlo zasmát. Hosté, dobře naladěni již úvodem, viseli mu na ústech, aby jim ani slovo neuniklo. Profesor tepal do telepatů, zesměšňoval proutkaře, vysmíval se telekinetikům a čtenářům myšlenek. Závěr měl připraven zvlášť efektní: "A poté, co můj tým dlouhé tři roky odděloval zrno od plev, zjistil, že žádné zrno vlastně není. Jestli je na světě alespoň jeden senzibil, který má opravdu paranormální schopnosti, ať se tento pultík vznese do vzduchu."
Hosté šíleli nadšením. Už během proslovu obdivovali profesorovo herecké nadání, ale tohle překonalo vše. Tak perfektně zahrané silové vypětí, ty ruce tlačící stoleček k zemi! I pot, který profesorovi naskočil na čele, vypadal jako opravdový.



Kapitola 3., v níž profesor zkoumá své nově nabyté schopnosti

Profesor seděl v křesle, motýlek rozvázaný, košili rozepnutou u krku, a snad poprvé v životě byl zmaten. Ještě teď ho bolely svaly, jak se snažil udržet stoleček u země. Jemu, který měl pro senzibily jen slova výsměchu, se musí stát něco takového! Podivné, nepochopitelné, neuvěřitelné! To se mu snad jenom zdálo. Potřebuje se napít, a nemyslí tím vodu.
Láhev gruzínského koňaku tiše přistála vedle skleničky, zátka se odšroubovala a hrdlo odlilo přesnou míru. Sklenka zazvonila a přistála v jeho ruce. Chvíli na ni vytřeštěně hleděl, pak ji odhodil, až se roztříštila o protější zeď.
Taková škoda, proklatě! Dvacetiletý gruzíňák přece nekoupím někde v supermarketu, ten je třeba vychutnávat, ne s ním plýtvat. Práce zatracená, kdo má ještě k tomu uklízet ty střepy!
Střepy se na koberci pohnuly, vyletěly do vzduchu a vytvořily opět skleničku, ladnou a bez jediného kazu. Skvrna od koňaku zmizela ze stěny a podlahy a tekutina se ocitla opět na dně sklenky. Ta vyzývavě zacinkala, přilétla opět k jeho ruce a zůstala viset ve vzduchu na dosah.
Uchopil ji a dychtivě vyprázdnil. "Ještě jednu," poručil si. Láhev podruhé úslužně nalila a sklenička se vmáčkla mezi jeho palec a ukazovák. "Napřed tě pomaličku vypiju," slíbil sklence, "a pak se podívám, jestli jsi stále samouklízecí." Byla.
Zvláštní. Jak já to vlastně dělám? Postavil na stoleček u zdi radiobudík a mrštil na zeď plnou skleničkou. Střepy na podlaze se pohnuly směrem vzhůru, ručička se rozběhla v protisměru a uháněla tak do okamžiku, kdy scelená sklenička přistála profesorovi opět v ruce. Připil své vlastní výjimečnosti: "Na muže, který dokáže obrátit tok času!" Všechny ty řeči o entropii jsou tedy žvást! Ale počkat! Dokážu to lokálně, anebo globálně? Obrátil se čas jen pro skleničku, anebo v celém pokoji?
Při dalším experimentu sledoval jedním okem radiobudík a druhým své rolexky. Žádná změna na hodinkách, obrácení chodu času nastalo jen na budíku. Jednou je nikdy, připomněl si staré pravidlo - a pokus zopakoval. Tentokrát se obrátily oboje hodiny. A při třetím pokusu zase jen radiobudík. Tak jak to sakra je? Asi je v tom určitá pravděpodobnost. No, s tím se přece nebude patlat, na statistiku má lidi. "Petersone, ke mně!" zavelel rázně do sluchátka telefonu, i když začínal mít potíže s artikulací. Jeho asistent vešel do místnosti právě v okamžiku, kdy profesorovi Kippenmittelovi láhev úslužně znovu nalila a sklenička se vznesla do vzduchu.



Kapitola 4., v níž profesor tahá jednu špatnou kartu za druhou

"Proboha, pane profesore, co to děláte? Tohle přece nemůžete!" vyděsil se Peterson.
Kippenmittel strnul. Kruci, to byla chyba. On mne viděl. Všude rozkecá, že jsem senzibil. A skončí to tak, že budu jen případovou studií, pokusným králíkem, co předvádí nacvičené kousky, a Peterson si vybuduje kariéru, a to prosím díky mně! Tak to tedy ne. Vem tě čert, chlape!
Židle vyletěla do vzduchu a zamířila k asistentovi. Vyrazila Petersonovi dech a srazila ho na kolena. Láhev koňaku se zvedla ze stolku, roztočila se a udeřila do zátylku klečícího muže. Ozvalo se zadunění, lebka se promáčkla, asistent padl na podlahu, jeho světlé vlasy zrudly krví a už se ani nepohnul.
A máš to, hajzle, pomyslel si Kippenmittel. Mne nikdo komandovat nebude. Někam tě zahrabu a budu zase svobodný. Jak by se ti líbil některý z těch výkopů, co do něj ukládáme ocelové pruty, aby je hledali proutkaři? Prostě tuhle sadu pokusů definitivně uzavřeme. Anebo - ovšemže, to je ještě lepší - experimentální archeologové včera oblékali mrtvá prasata do rubášů, navlékali jim šperky a zahrabávali je na zahradě pod ceduli Vykopat za dvacet let. To už budeš nejen zapomenutý, ale taky rozložený a promlčený. O svini víc anebo míň...
Kruciš! To nepůjde! Ať ho potáhnu kamkoliv, musím kolem ochranky. Zabalit ho tak, aby ani kousek nečouhal, nemám do čeho, a stejně by byli zvědaví, co to vleču. Buď bych narazil na hloupého poctivce, který by rovnou zavolal policii, anebo na chytrého vyžírku, který by sice nevolal, ale na zbytek života by si ze mne udělal dojnou krávu. Zatraceně! Jsou s tebou jenom problémy, Petersone!
Počkat! Co takhle jinak? Stačí trocha soustředění, židle se vrátí ke stolu, láhev na stolek, Peterson za dveře, a tam ať si klepe, pustím ho, až já budu chtít. Tak šup, chlape, vstávej!
Tělo zůstalo nehybně ležet, krev ve vlasech zasychala a černala, vražedné nástroje se ani nepohnuly. Zkoušel to znova a znova, proklínal svého asistenta, zatínal zuby, nehty zarýval do dlaní. Vztekal se, třásl s tělem, kopal do něj, ale zázrak nikde. Nakonec se unaveně posadil.
Takže je definitivně po něm a napravit to nejde. Chlap mizerná, je po smrti a není z něj žádný užitek. To zaživa byl alespoň k něčemu, tak pečlivě uspořádat experiment a sepsat výsledky neuměl nikdo jiný z týmu. Kde za něj honem sehnat náhradu? Bude nám chybět.
Ve vlasech ležícího muže se objevil světle červený pramínek krve, lebka se s lupnutím vydula do původního tvaru a otřesený asistent Peterson se pokusil nadzvednout na loktech.



Kapitola 5., v níž profesor činí zásadní rozhodnutí

V křesle profesora Kippenmittela seděl Peterson, bledý jako stěna, s pečlivě ovázanou hlavou a přikrytý plédem. Profesor zuřivě podupával před křeslem a házel vzteklé pohledy na dva další muže, kteří stáli v místnosti - na kampusového lékaře a děkana, který se dostavil po doktorově telefonátu. Děkan vypadal zamyšleně, lékař naštvaně: "Říkám to podruhé a naposledy, nedělejte blbce z profesora soudního lékařství v penzi! Tak co se tu doopravdy stalo, vy dva?"
"Tak ještě jednou pro méně chápavé kolegy," ušklíbl se jízlivě Kippenmittel. "Tento motoricky nemotorný asistent sem vpadl bez zaklepání, zakopl o židli, narazil hlavou do skříně a srazil z ní láhev, která ho praštila do zátylku. Neboť mi tu překážel na koberci, zavolal jsem někoho, kdo by se o něj postaral, což by měl v tuhle chvíli lékař dělat, a ne se pitomě vyptávat."
"Pacientovi byla poskytnuta kvalitní první pomoc a ve fakultní nemocnici pro něj připravují rentgen a další neinvazivní vyšetření," zavrčel naštvaně doktor. "A jediný možný pachatel - říkám mu to potřetí a definitivně naposledy - by se měl přestat vykrucovat a kápnout božskou. Nic? Tak se zeptáme oběti. Jak to bylo, mladej?"
"On mne zavolal dovnitř, zrovna když kolem něho kroužila sklenička a láhev..."
"Slyšíte, jak mluví z cesty! "
"Ticho! A dál?"
"Pak mne srazil židlí, a když jsem klečel, udeřila mne láhev do hlavy, a dál si pamatuju, že jsem se zvedal z podlahy a bylo mi zle. Proč jste mne chtěl zabít, pane profesore?"
"Co je vám sakra po tom?" přestal se profesor Kippenmittel ovládat. "Jestli jsem vás chtěl zabít, je to moje a jenom moje věc a vám po tom nic není. Já jsem profesor, já jsem vedoucí ústavu! Jsem ochoten podat zdůvodnění, proč potřebuju nový počítač, proč potřebuju nový grant, proč potřebuju zvýšit plat, ale zpovídat se ze svých záměrů takové nicce..."
Profesorovi zaskočila slina a začal se dusit. "Je povinností lékaře se o vás postarat, a přísahám bohu, tohle ošetření si vychutnám!" pravil doktor a praštil profesora s rozmachem mezi lopatky. Ten upadl na zem a opravdu nebyl chvíli mocen slova.
"Já tomu nedokážu uvěřit. Skutečně ho chtěl zabít, doktore? Jaké pro to máte důkazy?" otázal se potichu děkan.
"Nejprve ta židle - pokud o ni zakopnete, nebudete mít podlitiny ve výši žaludku. Pak čelo - je čisté jako lilium, ani stopa po silném nárazu. A lahví se musel někdo pořádně rozmáchnout, aby způsobil taková zhmoždění měkkých tkání, na to volný pád z dvoumetrové výšky nestačí. Trochu mne mate, že oběť nemá lebku na cimprcampr, no budiž, třeba rentgen odhalí, že má leb ocelovou anebo zesílené kosti spodiny lebeční. Každopádně pachatel musel láhev držet a pořádně s ní švihnout, takže na hrdle nalezneme jeho otisky, a pak se už profesůrek nevykroutí."
"Otisky? Ty tam nebudou!" namítli zároveň oběť i útočník.
Na okamžik všichni strnuli.
První se vzpamatoval profesor Kippenmittel. Vyskočil na nohy, hmátl po láhvi, uchopil ji za hrdlo a rozháněje se s ní, co mu síly stačily, rozběhl se proti oběma stojícím mužům.



Kapitola 6., v níž profesor rozvažuje o své další kariéře

Profesor Kippenmittel vztekle okusoval tužku a drtil v ruce zápisník. Jak si představuji svou další kariéru po návratu do života, bože, to je téma! Co je komu po tom? Vykašlu se na to, nenapíšu, každý mi může vlézt na záda. Na druhou stranu, dneska je po večeři jako moučník sacher, a pokud neodevzdám esej včas, nechal se primář slyšet, že mi sníží příjem cukrů. Tak to tedy ne! Už mne připravili o hodně, ale o všechny rozkoše života se připravit nenechám!
Jak si představuji svou další kariéru po návratu do života? Úplně nejdřív pořádně oslavím to, že odsud vypadnu. Relaxační a wellness středisko pro vybrané celebrity - ano, zní to mnohem lépe, než odvykáč, cvokhaus a nóbl kriminál v jednom. Pěkně mi to děkan zařídil, pobyt na celý semestr na univerzitní útraty. Že já ho tou lahví taky nepraštil - ale kdo mohl tušit, že ten dědek doktorská chodil s policajty nejen popíjet, ale i cvičit sebeobranu? Dali mi nůž na krk - buď si sem půjdu dobrovolně odpočinout, anebo... Že není na univerzitě nikdo, kdo by dokázal řídit ústav? Ale to se vskutku mýlíte, pane kolego, docent Peterson se v této pozici již léta de facto nachází, jen to odteď bude dělat i de iure. Ano, správně slyšíte, docent, projde urychleným habilitačním řízením. Publikací jako spoluautor má mraky a těch posledních pět z uzavřeného projektu podepíše jako hlavní autor. S vašimi kontakty to jistě snadno zařídíte, že, pane kolego? Zbytek bude na něm a nebojte se, že by to nezvládl. Naučí se i tu historku, jak prorazil u vás v kanceláři hlavou skříň. Anebo by měl raději vypovídat než povídat? No vidíte, mladé talenty musíme podporovat. Těšilo mne, adieu a lebe wohl, pane Kippenmittele.
Takže je jasné, že brány ústavu už jsou pro mne uzavřeny, musím se dát na něco jiného. Filosofie? Proč ne, léta bych na to měl. Dokonce jsem koketoval i s několika filosofickými časopisy, kam jsem psal úvahy o neexistenci paranormálních jevů. No, popravdě, to bych už radši nedělal. Navíc, v tomhle oboru se točí míň peněz a jsou tam protivnější diskutéři. Tak tudy taky ne.
Že bych nedělal vůbec nic? To by bylo pohodlné, ale nudné. Přece jen by mi pořád něco chybělo. A co si budu namlouvat, i když jsem teď finančně výborně zajištěn, do smrti mi úspory nevydrží. Musím přece jen objevit nějaký způsob, jak rozmnožit své peníze.
Vytáhl z kapsy minci, sevřel ji do dlaně a soustředil se. Když rozevřel prsty, ležely na dlani mince dvě. Znovu sevřel prsty a opět otevřel dlaň. Mince byly tři. Vida, jde to, ale pomalu, geometrická řada by byla lepší. A navíc nevím, jak bych tohle zdůvodňoval na finančním úřadě.
"To by šlo, mládenče," ozval se vyšeptalý hlas. Kippenmittel se vyděšeně otočil. Za ním stál vychrtlý stařík v sametovém smokingu, na krku motýla zářícího všemi barvami, na hlavě vysoký cylindr. "S tím jsem začínal v osmašedesátým v San Remu, ovšem měl jsem to líp promyšlený. Dneska už to dělá každej mladej cápek, co si o mikromanipulacích přečetl pár knížek - a jo, ne, dneska se nečte, zkoukl nějaký ty filmy nebo videa na tom interhnátu. Profík musí už přijít s něčím lepším."
"Vy jste iluzionista?" otázal se s údivem profesor Kippenmittel.
"Ovšemže, chlapče. Mistr mikromagie, iluzí a salónních triků. Jméno by ti nic neřeklo, na mne jsi moc mladej. Já objížděl svět a plnil sály, když ty jsi ještě čůral do plenek. Sukces, květiny, ženské, prachy... to byl život. Nikdy bych toho nenechal, nebýt té protivné artrózy. Pamatuj si, chlapče, roztřepané a neohebné prsty jsou kouzelníkův konec. Pak už mu zbývá jen tahle utěšitelka, která se sem zatraceně těžko pašuje. Dáš si?"
Vylovil z kapsy poněkud neobratně láhev koňaku a umatlanou skleničku. Příjemné aróma dubového sudu rozšířilo profesorovi Kippenmittelovi chřípí, ale snad poprvé v životě sklenku odmítl.
"Když nechceš, dám si i za tebe. Tak pěkně trénuj, nejni to špatný - na amatéra."
"Ty olezlá opilá kreaturo, já jsem profesor Kippenmittel a co dělám, dělám na světové úrovni!" křičel profesor na odcházejícího staříka a naštvaně za ním mrštil notýskem a přelomenou tužkou.
Deset minut před začátkem večeře zaklepal Kippenmittel na primářovy dveře.
"Musím vám oznámit, pane primáři, že esej jsem nenapsal. Text, který nelze publikovat v impaktovaném časopise, považuji od začátku své vědecké kariéry za bezcenný. Nicméně - a za to vám děkuji - jsem se nad otázkou budoucnosti důkladně zamyslel. Řešení již znám. Splním si jeden dětský sen." Kippenmittel vytáhl z kapsy minci a fouknutím ji roztočil na špičce ukazováčku. Z něj přeskočila na prostředníček, prsteníček, malíček a palec a rozplynula se ve vzduchu. Primář jen mlčky zíral. "Mikromagie a salónní triky. Během měsíce, který ještě budu donucen strávit ve vaší milé přítomnosti, sestavím celovečerní program. Po vás požaduji jediné - vraťte mi můj notebook, mobil a vizitkář s kontakty. Potřebuji kontaktovat svůj PR team, aby sestavili trasu mého prvního turné a zařídili všechnu tu propagaci okolo. Ihned po zákusku - opakuji, po zákusku - se do toho dám."
Primáře přivedlo zpět k životu až zvonění k večeři.



Kapitola 7., v níž nejen profesor užívá rozkoší života

Z kvadrofonní aparatury zněl místností tiše Chopinův Valse brilance, na konferenčním stolečku stály dva pařížské dorty a dvě skleničky v sobě hýčkaly buket dvacetiletého gruzínského koňaku. U počítače seděli profesor a asistent, hleděli na monitor a řvali smíchy.
"Já už nemůžu, pane kolego, mne z toho Kippenmittela raní," utíral si slzy nefalšovaného veselí profesor soudního lékařství na penzi. "Proboha, podejte nám koňak, ať se trochu vzpamatujeme. Pak si pustíme zbytek."
Asistent Peterson musel jít pro pití dvakrát, protože si levačkou neustále přidržoval namoženou bránici, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Obrátili do sebe obsah napoleonek na jedno nadechnutí a hodili sklenky přes rameno.
"A teď, vážení diváci, uvidíte, co jste ještě neviděli," zadeklamoval doktor a natáhl ruku. Střepy se poslušně zvedly z koberce a přetvořily se ve dvě skleničky v lékařově dlani. "Jsem skoro tak dobrý jako Kippelmittel, co?"
"Mně to pořád ještě není jasné, pane doktore," otázal se Peterson. "Má Kippenmittel magické schopnosti anebo nemá? A jestli je má, jak k nim přišel?"
"Má a nemá, podle toho, jak já budu chtít. Můžu si s ním hrát jako kočka s myší - stačí, abych luskl prsty, a celé jeho představení se zhroutí jako domeček z karet. A to je největší legrace na tom všem."
"Proč jste mu to vlastně udělal?"
"Že se ptáte zrovna vy! Nepřivlastňoval si vaše výsledky? Nedovedl vás na pokraj nervového zhroucení? Vzpomeňte si, jak jste se mi rozplakal v ordinaci, když jsem vám vyplňoval žádanku na psychologickou péči. A nebyl jste sám, nemyslete. Tak jsem si říkal, že je potřeba toho arogantního parchanta zaměstnat něčím jiným, aby mu nezbyl čas na šikanování podřízených. Měl jsem štěstí, že není zvyklý si přečíst, co podepisuje. Potvrdil mi přijetí magického kreditu a pak už šlo všechno samospádem. Za vydatného přispění vašeho a děkanova, samozřejmě. Kippenmittel dostal, co si zasloužil, ale vůči vám dvěma nemám čisté svědomí - mrzí mne, že jsem nezabránil útoku na vás, a taky mne mrzí, že jsem se neporadil se svým starým přítelem děkanem, než jsem to udělal. Má pravdu, děkan náš, jsem příliš impulsivní, zatímco on je vtělená rozvaha. Slibte mi, že to zůstane mezi námi."



Kapitola 8., v níž si profesor myslí, že má poslední slovo

Z chodby se ozvalo: "Vy o vlku a vlk stojí za dveřmi. Mohu vejít?"
"Jistě, pane děkane," odpověděl Peterson a ztuhnul úžasem. Za ta léta, co byl na univerzitě, viděl už děkana projít dveřmi nesčíselněkrát. Tentokrát to však bylo poprvé, kdy se děkan neobtěžoval dveře otevřít.
"Copak, pane docente, potřebujete ještě jeden koňáček? Tohle je lepší životabudič," zasmál se děkan a vtiskl Petersonovi do dlaně zalepenou obálku. " Odesláno z ministerstva. Ani ji nemusíte rozlepovat, jestli nechcete. Rovnou vám řeknu, že uvnitř je pozvánka na vaši slavnostní inauguraci. Ve středu ve dvě v aule. Gratuluji a doufám, že mohu též přijít. A ty nezírej, doktore. Jsem nejen vtělená rozvaha, ale taky vidím skrz dveře a slyším i trávu růst, takže mám přehled o všem: o šikaně podřízených, pane docente, i o nevyžádaných e-mailech, příteli doktore. Chystal jsem se zakročit méně spektakulárně - někdo přece musí dbát o dobrou pověst univerzity -, ale nakonec jsem rád, že jste se do toho zamíchali vy dva. Naštěstí vše dopadlo, jak to dopadlo, jinak by našemu mladému zbyla jen sezení u psychologa a tahle utěšitelka, kterou jsem já popíjel, ještě když Kippenmittel čůral do plenek."
Lékař hbitě zhmotnil další skleničku, pokynul láhvi, aby všem nalila, a duplikoval svůj dort a vidličku.
"Nádhera," pravil uznale děkan a uchopil nově vzniklý dezert. "Jde ti to jedna báseň, kamaráde. Líp než scelování rozbitých hlav."
"Ani nemluv," zavrčel doktor. "Musím se přiznat, že i když zvládnu ledacos - a ty myslím taky -, dar léčitelství nemám. Takže kdopak to asi byl?" Doktor vytáhl z klopy odznak dárce krve, zapíchl si ho do prstu a požádal Petersona: "Udělej s tím něco, prosím tě."
Ranka se zacelila ještě dřív, než Peterson podal zakrvácený odznak zpět doktorovi.
"Tak je jasno, pane docente," pokýval hlavou doktor. "To jste o sobě nevěděl, což? Teď se můžete rozhodnout, zda budete aktivně dar používat, anebo ho necháte ležet ladem. Nicméně, budete-li chtít změnit specializaci, přijďte, má ordinace bude i vaší ordinací. Mohl jsem si myslet, že Kippenmittel vám nepomohl, sobec jeden neschopná. Nu, na každou svini se vaří voda a jeho magický kredit už je skoro u dna. Dojde mu cobydup a doufám, že nejlépe v přímém televizním přenosu. Poletí ze šoubyznysu stejně rychle jako z univerzity. Na to se těším jako malej kluk."
"Poslyš, doktore, udělej mi něco k vůli," poprosil škodolibě děkan. "Dobij mu zase trošku magie. Vždyť je s ním legrace. Necháme si ho na hraní. Jestli vyletí, zasmějeme se jen jednou. Takhle se můžeme bavit, jak dlouho budeme chtít. Schválně, kdypak mu dojde, jak to s tou jeho magickou mocí je?"
"No, že jsi to ty, tak ať je po tvém," svolil doktor. "A vůbec, pojď se s námi zasmát. Pane docente, byl byste tak laskav a pustil konec záznamu rozhovoru s profesorem Kippenmittelem?"
Na monitoru se objevil perfektně upravený kouzelník Kippenmittel, hledící se shovívavým úsměvem na diváky. "Mám-li odpovědět na vaše nevyřčené otázky, prosím. Ano, být univerzitním profesorem mne už nebavilo, protože jsem zjistil, že senzibilové neexistují, a tedy jsem neviděl další budoucnost svého výzkumu. Splnil jsem si dětský sen - jsem slavný, obletovaný a nezávislý. A co víc - absolutně svobodný a svoji kariéru držím pevně ve svých rukou."
Docent Peterson musel opět použít dar léčitelství, protože děkan hýkal smíchy tak mohutně, že si vykloubil čelist.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 21. října 2016 v 5:33 | Reagovat

JJ, tak si tady u ranního kafe čtu a pořád mírně pobublávám smíchy. Jsem ráda, že tvou povídku v Šupleti máme, i když jsem věřila, že bude "na bedně". Holt má málo porotců smysl pro tvůj suchý humor. :-)

2 Martian Martian | Web | 21. října 2016 v 8:11 | Reagovat

JJ, díky Tobě snídám v jinak pošmourném dni s úsměvem. Vykloubil čelist… chudák… :D

3 ioannina ioannina | 21. října 2016 v 15:54 | Reagovat

Ty by ses měla inspirovat u Seinera. Ten píše vysloveně tvrdou fyziku; ty máš nacvičené vědecké zázemí. Tvoje další obrovská přednost je už zmiňovaný suchý humor. Zkusila bych se dopátrat toho, proč povídka nezafungovala tak, aby skončila na bedně, a zapracovala bych na tom aspektu. Bude to jedna, maximálně dvě věci. Mám soukromej tip, když tak ti ho povím; Aquila ti určitě řekne ještě víc. Bylo by škoda, kdybys toho nechala.

4 HCHO HCHO | 21. října 2016 v 17:35 | Reagovat

Skvělá povídka :)
To je TAK ze života :)))

5 KattyV KattyV | 21. října 2016 v 17:57 | Reagovat

Musím říct, že jsem se znovu upřímně pobavila. souhlasím s Regi, porotci by mohli mít více smyslu pro humor. ;-)

6 Tora Tora | 21. října 2016 v 20:45 | Reagovat

Moc ráda jsem si pana profesora zase přečetla. Bavil mě tehdy, baví mě teď. Podle mně byl na bednu. Jen holt, jak už psáno, tak nebyl dostatečně oceněn suchý anglický humor. Škoda.

7 Arenga Arenga | 23. října 2016 v 13:53 | Reagovat

Tak jsem si konečně včera v noci povídku přečetla (stáhla jsem si ji do čtečky a přečetla během kojení :-))
všechny palce nahoru za to, jak máš trefně popsané to akademické prostředí, fakt mne to bavilo číst

8 JJ JJ | 24. října 2016 v 10:16 | Reagovat

Díky, děvčata, omlouvám se, že reaguju až teď. Dostaly se mi do ruky povídání porotců, no, ne že by se tak úplně nelíbila, ale nelíbila se dost lidem. Tak si z toho vezmu naučení, pokud ještě někdy něco spáchám (letos to nebude, padám na čenich a nemám čas ani sílu).
Mějte se všichni krásně.

9 HCHO HCHO | 25. října 2016 v 20:33 | Reagovat

[8]: Jejda, to zní nějak depresivně - určitě páchej :) až budeš mít čas a náladu - čtenářstvo se těší :)
To je fakt TAK ze života (momentálně bych právě měla psát šéfovi přednášku a místo toho tady blbnu...), vůbec bych se nedivila, kdyby se nějaký pan profesor porotce v Tvém dílku tak trochu poznal...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014