ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kouzlo velké královny

22. října 2016 v 0:01 | Arenga |  Jak jsme (ne)ulovili mloka

Byla to docela obyčejná rajčatová konzerva. Až na to, že stála rovných pětatřicet korun. Jenže jiná sekaná rajčata než prý velice kvalitní značku "Art O'Rhianna" v místním obchůdku neměli. Liliana si ještě jednou lokla vína - v šestnácti ho měla samozřejmě zakázané, ale co starostlivé rodičovské oči nevidí, to jejich srdce bolet nebude. A tu láhev přece otevřela kvůli vaření. Ještě jednou mrkla na zlatou etiketu s obrázkem medvěda a sáhla po otvíráku na konzervy.
Víčko udělalo hlasité "bharrh."


Leknutím zavřela oči.
Ovšem když je znovu otevřela…
Šokem se nejprve nemohla skoro ani nadechnout. Byla úplně jinde než v babiččině kuchyni! Všude okolo byl les a foukal tak studený vítr, jako by bylo jiné roční období.
Naštěstí okamžitě pochopila, k čemu došlo. Vždyť o tom tolikrát četla: Podnikla cestu časem! A co když se nepřenesla jen v čase, ale i v prostoru? Možná je dokonce v nějakém jiném světě. To by bylo… báječné! Zatleskala a z čirého štěstí si ještě jednou poskočila. O tom přece snila! Tolikrát si představovala, jaké by to bylo, kdyby se dostala někam jinam, podobně jako jí obdivované literární hrdinky. A nyní se její nejtajnější přání splnilo! Konečně unikne ze své nudné středoškolské existence! Konečně nebude tak zoufale průměrná! Nejspíš k tomu byla předurčena už od narození. Možná má zdejší svět zachránit před nějakou pohromou. A co jestli tím přenosem získala magickou moc? To se přece stávalo. Hned to zkusila. Jenže ač si třela dlaně celou minutu, neobjevila se ani jiskřička magické moci. Nevadí! Získané schopnosti zřejmě potřebují čas, aby se mohly plně rozvinout. Určitě ji tu čeká neobyčejná budoucnost!
Když ucítila slabý závan kouře, bez otálení se vydala směrem, kde tušila jeho původ. Cesta lesem nebyla snadná. Několikrát klopýtla a jen se štěstím si nevymkla kotník, když se pokoušela přeskočit potok, uklouzla. Namočila si velký kus sukně - a k dovršení vší té smůly si ještě zlomila nehet!
Zanedlouho se před ní naštěstí objevil palouk, na němž stálo několik dřevěných hromad, zřejmě milířů. U jednoho postával ramenatý uhlíř s umouněným obličejem.
"Pěkného dne přeji, dobrý člověče!" zašveholila Liliana přátelsky. "Buď, prosím, té dobroty a pověz mi, kde se nacházím. A mohla bych si tu někde poblíž odpočinout?"
Muž na ni překvapeně pohlédl a vychrlil několik slov, která Lilianě zněla jako němčina. Ale co, vždyť německy se učí bezmála dva roky, určitě se domluví! Zopakovala všechno německy, byť poněkud kobrtavě.

Bruno měl za sebou dva těžké roky. Poté, co se jeho bratr stal obětí tmavolesklého, žil v chalupě úplně sám, cesta do nejbližší vesnice trvala půl dne. Samota na něj doléhala den ode dne tíživěji, navíc se mu neměl kdo starat o domek. Ale dnes se na něj snad usmálo štěstí. To když se u milířů objevila ta holčina v pestré sukni (napadlo ho, že takhle barevné musí nosit ty městské harapanny, o nichž mu kdysi vyprávěl bratr). Když řekla, že je na světě docela sama a neví, co má dělat, neváhal. I proto, že nechat ji samotnou v lese prostě nemohl.
Uhlíř na její otázku neodpověděl (asi byl trochu jednodušší), ale pochopil aspoň to, že si potřebuje odpočinout, usušit oblečení a zahřát se. Zjevně ji totiž pozval k sobě domů, dala-li se za domov považovat polorozpadlá barabizna na nedaleké mýtině. Dokonce jí nabídl okoralou placku podivné chuti a vodu v otlučeném hrnku. Liliana ho nechtěla urazit odmítnutím a jen doufala, že z toho nechytí nějakou nemoc… Zatímco jedla, přinesl jí suché šaty: záplatovanou košili a sukni připomínající hadr na podlahu. Oděv to byl ubohý, přesto se na něj vděčně usmála. Byla jí zima a také potřebovala nějaký převlek, neboť její moderní oblečení by tu mohlo působit nepatřičně. Poděkovala tomu dobrému muži za jeho laskavost, a jelikož pootevřenými dveřmi zahlédla, že se na palouk začíná snášet soumrak, poprosila, zda by u něj mohla přespat a jestli by jí pak ukázal, kudy se dostane do nejbližšího města.
V komůrce, kam ji zavedl, se rychle převlékla do košile a ulehla na houni na slámě s opojným pocitem, že prožívá úžasné dobrodružství!
Bruno si připadal, že snad sní. Když tu holčinu přivedl do své chalupy, zálibně se rozhlédla a pak se zeptala, jestli u něj může zůstat, že nemá kam jít. A potom - což vůbec nečekal, byť ho to mohlo napadnout už při spatření toho jejího necudného oděvu - ho vyzvala, aby jí v noci ukázal, jaký je chlap…
Liliana nemohla hned usnout, a tak poslouchala, jak její hostitel chodí po vedlejší místnosti. Nejspíš si tam chystal místo na spaní. Ač to byl prostý, nevzdělaný člověk, choval se velmi pohostinně a ohleduplně. Jenže po chvíli se dveře otevřely a uhlíř si lehl k ní. Vlasy měl načichlé kouřem, z úst mu páchlo po cibuli a… byl úplně nahý! Ztuhla, ale to už jí s nesrozumitelným mumláním vyhrnoval košili. Zjevně si hodlal vynutit to, co po ní pořád chtěl i její kluk. Strašně se bála, že kdyby se začala vzpouzet, mohl by být surový, a tak se mu raději podvolila… Teprve když usnul, začala si třít dlaně ve snaze probudit dřímající magickou moc. Nestalo se opět vůbec nic. Rozplakala se zklamáním, ponížením i vztekem a představovala si, jak tomu křupanovi ukáže, jen co dosáhne moci a postavení, které tu na ni čekají!
Cestu do města jí uhlíř neukázal. Ba co hůř: Chtěl, aby si jídlo a ten příšerný nocleh ještě odpracovala! Vysvětlil jí, co má udělat ve světnici i kolem domu, ale naschvál předstírala, že nerozumí. Bohužel se nenechal odradit a jednotlivé činnosti jí názorně předvedl. Když se pak zeptal, jestli už někdy dostala pětadvacet na zadek, raději se do toho pustila.
Než měla všechnu práci hotovou, bylo už příliš pozdě, aby se vydala na jakoukoli cestu. Ten hrozný chlap se navíc přes její opakované žádosti absolutně neměl k tomu, aby jí poradil kudy do města. Pokaždé se jen usmál.
S úlevou natáhla rozbolavělé tělo na houni v komůrce a znovu - ani už nepočítala pokolikáté - si začala třít dlaně. Nevzdávala se naděje, že se magické světélkování konečně objeví. Jenže co když na to šla od začátku špatně? Co když potřebovala někoho, kdo ji tady všechno naučí, včetně toho, jak probudit kouzelnické schopnosti? Osudem seslaný ochránce! Jak na to mohla zapomenout?! Jistě tu na ni čeká zkušený a trpělivý průvodce, který ji uchrání ode všech nebezpečí a pomůže jí dosáhnout předurčeného postavení. Bude laskavý, chápavý a hodný a všechno ji naučí. S tou báječnou představou zavřela oči. Vzápětí vrzly dveře a stejně jako včera k ní přilehl upocený uhlíř…
Následující dny si byly podobné jako vejce vejci. Uhlíř jí každé ráno sdělil, co všechno má udělat, a Liliana poslechla, protože mu nechtěla zavdat příčinu, aby jí dal pětadvacet na zadek (čímž jí pravidelně vyhrožoval). Teoreticky šlo sice o poměrně jednoduché úkoly, nicméně ve zdejších primitivních podmínkách se to skoro nedalo zvládnout. Ruce měla samý mozol, na nehty se raději ani nedívala. Její vlasy musely vypadat opravdu příšerně - nemohla se ani pořádně učesat, natož si je denně umýt a vyfoukat, jak byla zvyklá. S mytím byla celkově svízel, zakrátko byla špinavá, upocená a smradlavá bezmála jako ten nadržený primitiv, kterého ovšem její zjev a zápach bohužel neodpuzovaly… A její magie se stále ne a ne probudit!
A pak, jednou k večeru - vlastně ani nevěděla jak, ale při chystání jídla nedopatřením shodila neumělou sošku jakéhosi zvířete vystavenou na poličce. Ač ji hned zvedla a postavila zpátky, uhlíř zbrunátněl a vychrlil ze sebe hotový vodopád slov. V mžiku byl u ní, hrubě s ní smýkl na stůl a vyhrnul jí sukni. Ztuhla podobně, jako když se ji chystal znásilnit poprvé. Ale o to mu nešlo. Vzápětí totiž zasvištěl prut. Křičela a snažila se mu vykroutit, prosila, aby přestal, ale všechno bylo marné. Ten hajzl měl právě takovou sílu, jak se obávala. Ran, které jí uštědřil, bylo určitě víc než slibovaných dvacet pět. Nakonec už jenom brečela a sténala bolestí.
Venku byla dávno tma, Bruno však dosud spát nešel. Seděl před ohništěm a zadumaně se díval do plamenů. Mrzelo ho, co musel udělat. Neviděl však jinou možnost, jak ji ochránit. Kdyby ji okamžitě nepotrestal… Jenže co když to stačit nebude? Co když… Uvědomil si, že mu strachem drkotají zuby. Obestřela ho taková hrůza, jakou nezažil ode dne, kdy jeho bratra roztrhal tmavolesklý.
Připadalo mu zvláštní, že ona se nebojí. Dokonce se ani nelekla, když amulet spadl. Copak neznala jeho moc, nevěděla o bezpečném kruhu? Pocházela natolik zdaleka? Několikrát se jí ptal, ale v jejích odpovědích se nedokázal vyznat. Povzdechl si. Těšilo ho, že už není sám, ale vzato kolem a kolem byla s tou holčinou spousta trápení. Nejen proto, že byla zoufale, ale opravdu zoufale nešikovná. Snažil se neztrácet trpělivost a všechno ji naučit, přestože jeho vlastní práce mezitím stála. Na dotazy, čím se dříve živila, nikdy neodpověděla. Většinou se jen usilovně pustila do práce. Ovšem s jejím předchozím způsobem života si vlastně hlavu nelámal - nebylo totiž těžké si to domyslet. I z toho, že po něm pořád chtěla, aby jí v noci ukázal, jaký je chlap. Nicméně ačkoli se jí snažil vyhovět, nezdálo se, že by s ním byla spokojená. Hněvalo ho to, roztrpčovalo a skličovalo zároveň. Nejspíš dělal něco špatně…

Liliana měla všeho dost! Ten ponižující výprask znamenal poslední kapku. Tady ji nečekalo nic než otročina přes den a v noci posloužit k ukojení nízkých pudů toho neurvalého hovada. Její vysněný, předurčený ochránce stále nikde! Kde sakra vězí, když by ho nejvíc potřebovala?! Zřejmě si pro začátek bude muset poradit bez něj - a možná si bez něj poradí i potom! Ostatně její kouzelnické schopnosti se začaly konečně probouzet. Když se ráno snažila aspoň trochu si upravit vlasy, ucítila zaštípnutí na ukazováčku. Co jiného by to mohlo být než drobný magický výboj?
Najít příležitost k nepozorovanému odchodu nebylo těžké. Stačilo počkat, až ten buran odejde k milířům, vzít nachystaný raneček a šup do lesa. Až si vyčítala, že to neudělala už dávno. Hýždě ji po výprasku sice dost bolely, takže nemohla jít rychle, ale umínila si, že musí být statečná. Jako každá správná hrdinka, přece musela překonat nějaké ty obtíže!
Domnívala se, že pěšina, kterou se vydala, vede na kraj lesa a pak směrem k městu či vesnici. Ovšem les místo aby se prosvětloval a řídnul, stále houstnul a temněl. Stezka byla čím dál zarostlejší, nakonec se v podrostu ztratila docela. Liliana se zamračeně zastavila. Pokračovat dál nemělo smysl, takže se po chvíli odpočinku vydala zpátky, aby našla nějakou odbočku. Po pár stech metrech si se zášlehem strachu uvědomila, že tudy předtím určitě nešla.
Náhle se v houští před ní cosi hnulo.
Zpanikařila a začala volat o pomoc.
Mezi křovisky se objevila temná postava. Byl to… medvěd. Měl huňatý, lesklý, skoro černý kožich a i když stál na všech čtyřech, byl skoro tak velký jako ona. Jakmile ji spatřil, hrdelně zabručel a postavil se na zadní.
Strnula, upustila raneček a začala ječet.
Odpovědí jí bylo medvědí zařvání, šelma vzápětí vycenila tesáky.
Liliana naposledy zaječela, pak však sebrala všechnu kuráž a rychle si zamnula ruce, aby vyvolala nějaké kouzlo, kterým tu obludu zažene.
Nestalo se nic.
Její magická síla, bohužel, stále spala.
Medvěd ovšem nečekal, o co se bude pokoušet dál.
Ani jí nedopřál čas k útěku…

Boartena se spokojeně vracela do svého doupěte. Měla už čas, aby se uložila ke spánku dlouhé noci. Jaký to byl požitek ještě se před zimou tahle báječně nadlábnout! I když ta človíčka vypadala na první pohled docela nanicovatě, bylo na ní nakonec dost masa i dobroučkého tuku.
Než došla k jeskyni, na nebi se začaly objevovat hvězdy. S úctou se zastavila u holého kmene s několika hlubokými vrypy připomínajícími medvědí hlavu a něžně se jich dotkla čumákem. Děkovala Artorhianně, velké královně všech medvědů, že vyslyšela její prosby, aby se mohla ještě před mnohaměsíčním spánkem dosyta najíst. A také ji hned poprosila, aby jí, až se zjara vyhladovělá probudí, poslala další takovou šťavnatou človíčku.

Mezitím se úplně setmělo. Boartena se posadila a zvedla hlavu, aby se naposledy pokochala pohledem na nebe, na němž se miliony hvězd třpytily jako drahokamy. Chvíli tak setrvala, pak obrátila pohled k temnému ústí sluje, přivřela oči a krátce si zamnula přední packy. Objevila se na nich slabá, namodralá záře. Vykouzlit světelný kužel, který ji jako obvykle doprovázel až do jejího útulného pelíšku v zadní části sluje, trvalo jen okamžik.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 22. října 2016 v 8:47 | Reagovat

Arengo, povídka mě fakt pobavila. Tak takhle končí potenciální Mary Sue :-D

2 KattyV KattyV | 22. října 2016 v 10:09 | Reagovat

Jojo, jak se zbavit Mary Sue. Chudě malé, jak pořád třela těma ručičkama a ono nic. :-D
A člověk si ještě odnese morální poučení - učte se jazyky a pozor na konzervy s rajčaty, milá dítka. :-)

3 Arenga Arenga | 22. října 2016 v 14:35 | Reagovat

[1]:[2]: Díky, jsem ráda, že to pobavilo.

Ona takhle povídka je vlastně taková trochu drsnější legrácka, která vznikla přímou inspirací Meridioniným článkem na Triumvirátu (http://triumvirat.cz/2015/08/host-meridion-cestovatelky-do-jinych-svetu-hledani-noveho-mytu/) - prostě mě najednou napadlo, jak by nějaká taková holčina plná ideálů taky mohla dopadnout, a nakonec jsem to nějak dobrousila do téhle podoby (medvědí magie je až druhotná, v první verzi nebyla), s tím, že buď to v CKČ zaujme anebo ne, není to typ textu, jaký bych obvykle psala. No, zjevně to nezaujalo.

Každopádně jsem na tomto místě ochotná a připravená přijmout i konstruktivně kritické komentáře.

4 KattyV KattyV | 22. října 2016 v 14:45 | Reagovat

[3]: Na ten článek si pamatuju. :-D
Možná byla chyba, že ne všichni porotci ho četli.

5 Regi Regi | E-mail | 22. října 2016 v 14:47 | Reagovat

[4]: Katty, teď jsi mě předběhla, chtěla jsem napsat něco podobného. ;-)

6 ioannina ioannina | 22. října 2016 v 19:38 | Reagovat

Tak když chceš tu konstruktivní kritiku... <3
Nápad je skvělý, má velký potenciál švandy. Povedlo se spojit jméno plechovky a Velké Medvědice tak, že jsem si u jména medvědí bohyně vzpomněla na jméno plechovky. (I když jsem u plechovky nahoře zauvažovala, jestli Mařena nepije Medvědí krev - to víno. Ale možná jsem si ta jména spojila právě proto - nahoře u prvního výskytu jsi provedla nějakou emocionální věc, takže jsem si to bez námahy zapamatovala. Bravo.) Jazyk ti skřípne jen v jediném místě. (Udělat něco "se štěstím" není příliš pěkně řečeno, je to spíš slovník mařenovitých autorů. Ovšem nachází se to na místě, kde čtenář / porotce přemýšlí, jestli to je, nebo není další mařenárna, a tím pádem to může přispět k přesvědčení čtenáře, že to mařenárna je a že nemá smysl to dočítat.)
Technická poznámka: porotci dostávají texty bez jmen autorů, jen očíslované, takže nemůžou ze jména autora vydedukovat, že text bude mít chytrou pointu. Text tedy musí chytit už na začátku a držet celou dobu. Samozřejmě že porotci nesmějí přiznat, že texty odloží nedočtené, ale stejně to u těch nejpříšernějších klišovatostí dělají. Takže když někdo píše do soutěže povídku, jejímž jádrem je převrácené klišé, musí na to nějak, někde upozornit dřív, než porotce tu povídku zahodí jako další klišovitou hrůzu. Chápu, že nebezpečí spočívá pak v předčasném prozrazení pointy. Bohužel. Je tu potřeba si vybrat menší zlo, a tím je předčasné vytušení pointy.
Tím se dostávám k negativům.
Kromě výše zmíněného (osobně si myslím, že povídka zařvala nejspíš zrovna na tom) ještě není zcela pochopitelné, proč uhlíř slyšel něco o fous jiného, než Mařena říkala. Kdybys tam dala kousek přímé řeči, kdy by jeden opakoval, co "slyší" od druhého, a ten druhý mu odsouhlasil, že opravdu tohle říká, bylo by to naprosto jasné a čtenář by ti na tom místě umřel smíchy. Takhle je to vydedukovatelné, ale je to vyplýtvaný potenciál.
Ve třetí čtvrtině povídka ztratí tah. Člověk má chuť ji přestat číst. Nevím, čím to je, snad rytmem. Detaily jsou dobré - Mařena je parádně neschopná, všechno, ale něco tam neklape.
Ale hlavně by to chtělo po textu rozesít náznaky, že to není typická mařenárna. Vžila ses do dikce mařenáren až příliš dobře.
Čtenář se tu nemá koho chytit. Mařena je prostě blbá, takže do ní se čtenář nevžije, a uhlíř je spíš přírodní síla. Čtenáře by povídkou protáhlo, kdyby se celou dobu mohl těšit, že pro něj má autor na konci nachystané nějaké krásně krvavé překvapeníčko (jako že má). Ale čtenář to netuší (konkrétně porotce nemůže z čísla místo jména autora vůbec vydedukovat, že jde o reakci na jeden konkrétní triumvirátí článek, i kdyby ten triumvirátí článek znal), a tak čte 9/10 textu spíš z povinnosti, což je škoda.
Druhá možnost by byla víc rozpracovat uhlířovu část - ovšem s tím nebezpečím, že by ti z toho vznikla úplně jiná povídka.
Nicméně provedlas pokus, jestli mařena dovede utáhnout povídku. Nedovede. :-) Opravdu je nudná a trapná a zaslouží si sežrat medvědem.

7 Arenga Arenga | 22. října 2016 v 20:05 | Reagovat

[6]: Díky moc, Io, že jsi si dala práci s tak dlouhým komentářem. Řekla bych, že jsi to dost dokonale vystihla, ta slabá místa, která té povídce nakonec asi zlomila vaz. Já jsem něco z toho možná tak nějak tušila, tak díky moc, že jsi mi to potvrdila. Třeba to s tím jazykem (o čemž mi ostatně psala i Regi), že si vzájemně nerozumí, ale myslí si, že jo - ona ta pointa je v tom, že on vůbec nemluví německy, ale to zlotřilý autor holt čtenářům tak nějak asi zatajil :-) Takže ta pointa, že dva lidi spolu komunikují, myslí si, že si rozumnějí, ale ve skutečnosti mluví každý z nich jiným jazykem, tím vyznívá zcela do ztracena, což je moje chyba. Máš určitě pravdu i s tím, že jsem asi měla dát nějaký zřetelný náznak, že je to parodie na klišé, čímž bych omezila riziko, že to někdo nedočte - což mě taky napadlo, že je možné, že to část porotců prostě odložila, protože jsem byla moc věrohodná v tom, že je to něco jiného než ve skutečnosti. Takže další moje chyba. Ještě jednou díky za ten rozbor, bylo to pro mne přínosné a pokud se někdy pustím do něčeho podobného, budu snad chytřejší. Ale jak jsem psala, není to typ trextu, který bych většinou psala, takže záleží spíš na momentálním nápadu.

Mimochodem, to víno na začátku skutečně je Medvědí krev :-)
A taková třešinka na dortu: upřímně se přiznám k tomu, že v době, kdy jsem psala tuhle povídku, jsem netušila, že se takovémuhle typu hrdinek říká Mary Sue, nějak mě to minulo :-) ale snad jsem ji i tak nějak vystihla

8 Arenga Arenga | 22. října 2016 v 22:00 | Reagovat

A ještě je pro mne poučením, že se musím víc soustředit na celek, než si hýčkat svoje vymazlené detaily. :-)

9 ioannina ioannina | 22. října 2016 v 23:06 | Reagovat

[7]: Tak té pointy, že si dva myslí, že mluví stejným jazykem, ale ve skutečnosti nemluví, je vysloveně škoda, to je ten detail, který by povídku posunul od prvoplánového béčkového "šel tam, udělal to" do áčkové kategorie - to "sdělení za sdělením", které je tolik cenné.
Neviset povídka už tady, čímž je automaticky diskvalifikovaná pro předělání a znovuposlání do jiné soutěže, navrhla bych ti, ať to přepracuješ a tohle tam zkusíš dostat. Jak vidno z rozboru, nemuselo by to být moc těžké, ďábel je jen v několika detailech, ne v páteři povídky.

10 Arenga Arenga | 23. října 2016 v 13:49 | Reagovat

[9]: já jsem dost zvažovala, jestli to ještě nějak použít nebo zercyklovat (že se do mločího týdne přece jen zapojím, jsem se rozhodla minulý týden), ale nakonec jsem usoudila, že už se v tom hrabat nechci a že je to povídka, ke které se nějak hlouběji vracet nechci /takže rozebrat jo, předělávat už ne :-)/
ve výsledku jsem se poučila a potěšilo mě, že povídka není vysloveně špatná, ale ujely mi detaily, které to odstřelily na to místo, na kterém to skončilo. Možná z toho v bodoucnu vyzobu některé momenty, které použiju jinak a jinde - prostě vydloubu rozinky a těsto nechám :-D

11 Martian Martian | Web | 25. října 2016 v 20:28 | Reagovat

Inu, je to nebezpečný podnik, Liliano, otevřít rajčatovou konzervu. Nikdy nevíš, kam tě to může strhnout… (Já se teda při čtení místy smála nahlas.) :-)

12 HCHO HCHO | 25. října 2016 v 20:37 | Reagovat

Hezký - moc se mi líbilo, jak jsem chvilku váhala, jestli to je doopravdy nebo ne. Pěkně jsem se nachytala :)

13 Ave Ave | 26. října 2016 v 9:46 | Reagovat

Já bych přidala ještě jeden možný důvod, proč povídka porotce nemusela zaujmout - už ten příběh četli.
Samozřejmě ve skutečnosti nevím, kolik povídek typu uděláme si srandu z mařeny skutečně do čapka dorazilo, ale minimálně někteří z porotců se pohybují/pohybovali na fanfiction scéně a tam hon na mařeny vážně nejde přehlédnout.
Takže si myslím, že pointa mohla připadat části porotců příliš předvidatelná.
Ale povídka je napsaná hezky a dobře se četla. Jenom mně osobně bylo hrdinky líto, já mám pro Mary Sue slabost.
Ale pokud někdy vyzobeš rozinky a zamícháš je do jiného těsta, mám pocit, že by se mi to mohlo líbit.

14 Arenga Arenga | 27. října 2016 v 20:53 | Reagovat

[11]: jestli ses smála nahlas, tak to je pro mne jedna z největších pochval :-)

[12]: :-) díky

[13]: hm, to je taky možné, to mne nenapadlo, nicméně podle ohlasů porotců, které jsem dostala, to vypadá, že minimálně část porotců tu povídku prostě nepochopila, takže faktorů, proč to neuspělo, je zcela evidentně víc
Mimochodem, Ave, pěkná povídka v letošním Kočasu, líbila se mi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014