

Přesto se dnes všemi jeho místnostmi linula příjemná vůně jablek, jehličí a skořicových sušenek..
Seděl na okenním parapetu a s koleny přitaženými až k bradě pozoroval cestu před vstupními dveřmi..
Nedávno totiž zaslechl paní Coleovou, jak o něm tlumeným hlasem vykládala jejich kuchařce.
"… taková mladá, ta Raddleová… Pořád opakovala… pojmenovali Thomas po otci a Rojvol… po dědečkovi… dalšího neřekla a do hodiny umřela…".

Doteď myslel, že nemá vůbec žádné příbuzné. Ale co když se mýlil? Co když jeho matka sem, na práh londýnského sirotčince, zabloudila jenom nějakou divnou shodou okolností? Možná ho teď ostatní hledají - a až ho konečně najdou…
Dychtivě přitiskl tvář na sklo.
Ničím si nebyl tolik jistý, jako že sem rozhodně nepatří!.
Když jim prozradil, že dokáže mluvit s hady, paní Coleová mu okamžitě vypláchla pusu mýdlem, aby ho odnaučila lhát. Ještě pořád tu odpornou pachuť cítil v puse. Starší děti se mu pošklebovaly, a když se správcová na okamžik otočila, Billy Stubbs po něm hodil nahnilým jablkem..
Jako zrovna teď.
"Thomasi Raddle!" Paní Coleová vypadala dost nahněvaně, když ho rázným pohybem stáhla z parapetu dolů.
"Okamžitě zalez do postele a koukej spát! Kolikrát musím opakovat, že nikdo nepřijde. Kdo by taky o takového zlobivého a prolhaného hocha stál?"*
Té prosincové noci u dveří napůl zapomenutého sirotčince opravdu nikdo nezazvonil.
Venku začalo sněžit a chlapec, unavený marným očekáváním, nakonec přece jen usnul.
Zdánlivě se nestalo vůbec nic.
Pouze kdesi uvnitř dětské mysli se něco znovu posunulo o maličký, sotva postřehnutelný, krůček směrem k temnotě…
Martian, je někdy hodně zvláštní, jak malá drobnost dokáže pootočit lidské uvažování, chování a vlastně celý život. Příčin bývá samozřejmě více, ale tady možná vidíme ten jeden důležitý bod, od kterého už nebylo návratu.