ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Vánoční výlov z hloubky Šíleného šuplete

30. prosince 2016 v 0:01 | KattyV |  KATTY ŠUPLE

Vánoce jsou Vánoce a já zjistila, že se jim ve svých příbězích prostě nedokážu vyhnout. Takže jsem zalovila a vylovila pár kousků, kde se objevily.



Vezměme to hezky popořádku. Všechny následující úryvky až na ten poslední jsou z McGonagallovy dcery. Takže nejprve, jak prožívá Vánoce malá Minnie v roce 1945. Je jí právě jedenáct let, do Bradavic však půjde až v příštím roce.

Konečně jsou zase Vánoce. A já jsem se sborem zpívala o půlnoční. Zpívala jsem s nima už loni, ale to nebylo tak hezký jako letos, protože to ještě platilo pravidlo o zatemnění, takže se nemohlo rozsvítit moc svíček. Navíc jsem to před rokem ještě moc neuměla, a tak jsem si troufla zpívat jen docela potichounku.
Letos jsme konečně mohli rozsvítit všechna světla, co jsme sehnali. Nejvíce jich přinesl děda a já myslím, že je nejspíš vyčaroval. Nikoho jiného to samozřejmě nenapadlo, ani otce ne, i když už o čarování trochu ví, když mu to děda vysvětlil... V každém případě to byla nádhera ze všech nádher ta nejnádhernější.
V celém kostele zářily stovky světýlek, tak hodně, že až od nich bylo tepleji a taky to vonělo voskem. Svíčky tichounce prskaly, ale bylo to slyšet jen chvilinku, než začaly hrát varhany a my se přidali se zpíváním. Už jsem nemusela zpívat tak moc potichu, protože paní učitelka říkala, že prý sice hudební nadání nepatří mezi moje velké přednosti, ale že jsem byla moc pilná a hodně jsem se naučila. Dokonce mě nechala zazpívat jedno úplně malinký sólo. Teda, ony to byly jen čtyři slova, ale v každým případě, sólo to bylo. Ale to nejkrásnější bylo, zpívat se všema společně, protože hudba byla všude kolem a já jsem zase věřila, že se Ježíš opravdu narodil.
Mamince se leskly oči a říkala mi, že jsem to zvládla moc krásně. Děda neříkal nic, ale poklepal mi po rameni. To dělá vždycky, když mě chce za něco pochválit. A dokonce ani otec neřekl ani slovo o tom, že to sboru kazím.


O rok později se už Minnie vrací na Vánoce z Bradavic. Jak se těší? No hodně, jako na Vánoce.

Vánoce jsou už skoro na spadnutí, za dva týdny pojedeme domů na prázdniny. Zajímalo by mě, jestli mi paní učitelka Beckettová dovolí zazpívat si o půlnoční se sborem, i když jsem s nima letos necvičila. Třeba ano, některé skladby se stejně zpívají každý rok znovu. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi zpívání chybí.
Eileen se na Vánoce moc netěší. Sice to neříkala, ale myslím si, že má strašně přísné rodiče, kteří jí nikdy nic neodpustí. To můj otec je sice taky přísný, ale zase to není tak strašné, protože mu jde především o správné chování a dodržování pravidel. A to zase není tak těžké vydržet. A maminka je na mě hodná, i když má radši brášky a spíše si mě moc nevšímá. Ale myslím, že po těch čtyřech měsících, co mě neviděla, bude docela ráda, že jsem zase doma. A hlavně - mám dědu a moc dobře vím, že pro toho prostě jsem důležitá a přísný na mě je jenom, když je to nutné. A to já nakonec vždycky uznám, že to nutné bylo.
Já se vlastně těším i na Robbieho a Malca. Sice mi občas trochu lezli na nervy, ale teď mi skoro chybí. Zvlášť Malc, protože ten je od malinka o hodně roztomilejší než Robert. Moc toho ještě nenamluví, ale o to více se usmívá na každého kolem. Vezu mu leporelo plné magických zvířátek. Jednorožci v něm pohazují hřívami, maguáří koťata se pošťuchují a sovy nosí poštu. Robert dostane krabici kouzelnických dobrot. Myslím, že Bertíkovy fazolky, co chutnají každá jinak, ho zaujmou. Otec nejspíš těmi dárky moc nadšený nebude, ale snad ho potěší ta kniha o podstatě magie, co jsem mu sehnala. Pro Evannu s Fionou jsem koupila tu nejlepší čokoládu, kterou jsem v Prasinkách sehnala, jenom jsem musela vybrat takovou, co na ni není poznat, že je kouzelná. Ale určitě jim bude chutnat, protože v normálních mudlovských obchodech jsou ještě pořád jenom náhražky.
Pro dědu mám láhev ohnivé whisky, já vím, že on dává přednost svojí vlastní, ale přece jen si myslím, že tu kouzelnickou si docela rád připomene. Vykládal mi, jak ji za mlada pil. Ale stejně věřím, že nejlepší dárek pro něho bude, že budeme zase chvilku spolu. Alespoň pro mě to tak je.

V roce 1953 už je Minerva čerstvě dospělá a velmi zamilovaná. Je logické, že Vánoce prožívá jinak.

Později už to bylo lepší. Vlastně daleko lepší. Strávili jsme s Dougem polovinu prázdnin touláním po okolí, zúčastnili se pár velkolepých vánočních oslav, včetně té, na které byl děda s Lowennou Becketovou, kterou jsem dokázala pozdravit téměř mile, i té, na které zářila a perlila Fiona, a já jí poprvé nezáviděla, že je středem pozornosti, protože jsem to byla já, koho držel Doug za ruku.
Oslava příchodu Nového roku se protáhla do rána. Byla jsem opilá spíše štěstím než whisky, která celou noc tekla proudem. A současně jsem byla smutná, protože jsem věděla, že prázdniny se chýlí ke konci.
"Pojďme se projít," navrhla jsem.
Nechali jsme za sebou hluk veselících se přátel a nadýchli se ostrého jasného vzduchu. Obloha na východě jasněla. Rok 1954 čekal na první východ slunce. Najednou jsem propadla rozpakům. Celý týden jsme si měli co říct. Dozvěděla jsem se toho spoustu o Austrálii a chovu ovcí, o tom, jak po návratu vychází Doug s otcem o něco lépe, o jeho plánech do budoucna. Já vyprávělo o Paříži, o elegantních Pařížankách, o tom, jak se blýskají noční světla v Seině, o mém studiu francouzských dějin a literatury (co jsem taky měla povídat, naštěstí Doug není v literatuře příliš zběhlý, takže mé částečné znalosti postačovaly). Jediné, o čem jsme nemluvili, bylo - co my dva. Teď jsme mlčeli.
"Není to krása?" zeptal se nakonec při pohledu na první paprsky, které proměňovaly šedavý sníh v růžový, jak se v něm odráželo rudě vycházející slunce. Se staženým hrdlem jsem přikývla. Opatrně uchopil můj obličej do dlaní a jemně mě políbil.
Konečně jsem si dovolila dotknout se dolíčku na jeho bradě tak, jak už jsem to toužila udělat celé věky. Prsty se mi zadrhly o rašící strniště a otřely se o jeho rty. Kde se ve mně vzala ta odvaha?
"Opravdu už jsi vyrostla," usmíval se. "Bude to dlouhého půl roku."
"Budeš… budeš mi psát?" zeptala jsem se, ačkoli to, co jsem měla na jazyku, bylo - Budeš na mě myslet? Budeš na mě čekat? Budeš mě milovat?
Přikývl. A já doufala, že to znamená souhlas i s těmi nevyřčenými otázkami.


Rok 1968 Minerva tráví v Bradavicích jako profesorka a ředitelke nebelvírské koleje.

Nakonec byly svátky v Bradavicích příjemné, stejně jako vždycky. Téměř prázdná škola byla vyzdobená hromadou jedlí, které do Velké síně přinesly vůni jehličí a sněhu. To byla Hagridova zásluha. Ty nejkrásnější stromy vybírá v Zapovězeném lese rok co rok už od října. Filius se postaral o to, aby na větvích jiskřivě svítily stříbrné a zlaté hvězdičky, já přeměnila hromádky oblázků na švitořivé barevné papoušky, kteří kolemjdoucím snaživě přáli: "Krrrásné svátky, krrrásné svátky," a Pomona výzdobu doplnila karmínově rudou cesmínou.
Domů jsem všem poslala hromady dárků a slíbila, že určitě přijedu co nejdříve, nejpozději v únoru.
Štědrý večer jsme strávili už tradičně společně ve Velké síni - jeden stůl pro všechny studenty i profesory, kteří v Bradavicích zůstali.
Skřítkové si dali záležet, stoly byly pokryté hromadami báječně chutných jídel. Na vteřinu jsem si vzpomněla na to, jak odlišné byly moje loňské oslavy - ty, během kterých mi Harold předváděl, jak vypadají Vánoce v Čechách. Ale pak jsem se uklidnila faktem, že ryby stejně nemám ráda a nabrala si lahodný kousek krocana s načechranou bramborovou kaší.
Všechno probíhalo příjemně, až do okamžiku, kdy od stolu vstal Lucius Malfoy a zamířil zpátky na svou kolej. Trochu brzy, pomyslela jsem si, jenže on stejně vypadal celý večer nějak zamlkle. Říkala jsem si, že nejspíš proto, že kromě něho tady ze Zmijozelů zbyla jen Rita, a mluvit s ní bývalo pro převznešeného Luciuse pod jeho úroveň. Ostatně, bavit se přátelsky s kýmkoli kromě vybraných Zmijozelů bylo pod jeho úroveň, ale možná mu jen nebylo dobře. Měla bych říct Lucrezii, aby se na něho podívala, pomyslela jsem si ještě, když se prudce zastavil u prvního ze stromů.
Rychle jsem k němu došla.
"Děje se něco, pane Malfoyi?"
"Měl jsem za to, že původně říkali něco jiného," kývl bradou směrem k žlutomodrým papouškům, kteří přeskakovali z větve na větev.
"Prosím?"
"No tak poslouchejte."
Zaposlouchala jsem se.
"Jdi do prrrrdele, srrrabe! Jdi do prrrrdele, srrrabe!" překřikovali se jeden přes druhého.
Zamračeně jsem přejela pohledem stůl, ale vlastně jsem se nemusela namáhat. Gideon s Fabianem měli co dělat, aby se nerozhihňali.
"Pánové, byli byste tak laskavi a přišli ke mně?!" zahřměla jsem.
Brumbál jako obvykle pomrkával ve snaze naznačit mi, abych byla shovívavá, ovšem já se domnívám, že každá legrace něco stojí.
Přihopsali a nevypadali ani trochu zkroušeně.
Mávla jsem hůlkou a zkusila papoušky přesvědčit, aby se vrátili k přání krásných svátků, ale mleli ty své vulgarity pořád dál.
Jak to ti dva, u Merlina, dokázali? Vždyť jsou teprve ve třetím ročníku!
"Pane Malfoyi, myslím, že můžete pokračovat tam, kam jste měl původně zamířeno," nařídila jsem Luciusovi, protože jsem přece jen nechtěla své Nebelvíry kárat před ním. K mému překvapení beze slova poslechl. Opravdu podivné. Obvykle by neodolal pokušení náležitě si je vychutnat. Že by přece jen nějaká choroba? Vypadá pobledle. Zamyšleně jsem se dívala, jak odchází.
Pak jsem se obrátila na ty dva výtečníky. Nejprve jsem použila silnější kouzlo, abych papoušky alespoň umlčela. Ulevilo se mi, když se to povedlo.
"Nepřipadá vám to poněkud dětinské, pánové?"
"Zase tak moc ne, paní profesorko…"
"…vždyť jsou Vánoce…"
"…kdy trocha legrace neuškodí…"
"Jen nás mrzí…"
"…že se nám nepovedlo je to… indivindi…"
"…individualizovat, brácho," opravil Gideon svého o půl hodiny staršího bratra a přerušil tak plynulý tok jejich střídavého výkladu.
"My původně chtěli, aby říkali každému něco jiného. Malfoyovi měli říkat: 'Jsi v prrrdeli, blonďatá nádherrro!', Ritě: 'Přřřestaň slídit, potvorrro'… a tak. Ale to už jsme nezvládli. Možná příští rok," dodal zamyšleně.
"Opovažte se," napomenula jsem ho. "Myslím, že až si odpykáte svůj trest, tak si podobné žertíky rozmyslíte."
Poprvé se zatvářili alespoň nepatrně schlíple.
"Teď se odeberte do Nebelvírské věže. Večer pro vás skončil. Jak vás potrestám, vám oznámím zítra."
S tichým brbláním zamířili pryč, ale mi to nakonec přece jen nedalo a ještě jsem je zastavila.
"Jak jste chtěli, aby oslovovali mě?"
"Uctivá poklona, krrrrásná dámo," zajiskřilo v očích Fabianovi.
Merline, a to jej jim teprve třináct!
Až na tento, vlastně docela vtipný žertík, probíhaly celé vánoční prázdniny v naprosto klidu. Pravda, dvojčata se trochu zapotila při pečlivém úklidu Síně slávy, kde jsem je nechala bez použití magie vyčistit všechny plakety a poháry, které kdy studenti získali. Byla dost v nepořádku. Myslím, že bychom potřebovali nového školníka, starý Mefisto už na to zjevně nestačí.
Těm dvěma to ale na náladě neubralo, slyšela jsem je plánovat, jak by mohli některé z těch pochvalných nápisů přeměnit na hanlivé.
"Hele, nejde to, brácho," zaslechla jsem.
"Budeme se muset ještě podívat na přesné znění té přeměňovací formule. Zajdem odpoledne do knihovny."
Někdy se nestačím divit, kde všude mohou studenti brát motivaci ke studiu mého předmětu. Myslím, že je zatím nechám. Byla bych sama proti sobě, kdybych jim bránila v zájmu o staré knihy. Potrestat je můžu později. Pokud… až zneužijí to, co v nich najdou, ke svým žertíkům.


Čas je prapodivná veličina, takže jako poslední kousek (odehrává se v roce 2003) uvedu úryvek z Amber, který jsem psala daleko dřív než McGonagallovu dceru. Celou kapitolu najdete zde, i když to, od koho dostala Hermiona dárek, se dozvíte až v té další.

Pod stromem se vršila kupa dárků. Rozdělování se ujala sama ředitelka. Teddy výskal nadšením nad novým koštětem od Harryho, potěšily ho i pohádky, která mu věnovala Hermiona, ale zcela zjevně mu největší radost udělal překrásný nůž z obsidiánu na krájení přísad do lektvarů, který dostal od Snapea. Vrhl se mu do náruče: "Severusi, ten je krásný."
"Nejen krásný, i užitečný. Některé přísady se stykem s kovem ničí. A některé dokážeš správně nakrájet jen nožem, který dokonale znáš. Každý dobrý lektvarista by měl mít svůj vlastní. Poněkud jsem ztratil trpělivost s tím, jak mi tupíš ten můj," zavrčel profesor, ale Teddy se nenechal jeho výrazem odradit a zahihňal se: "No, jo, já vím. Budu na něho dávat pozor.
"Prohlédneš si teď svůj dárek ode mě?" zeptal se dychtivě.
Snape s jistými rozpaky rozbalil nešikovně zabalený balíček a vytáhl svůj "věrný" portrét.
"Krásné, opravdu krásné," zacukalo mu koutky. "Bude mít své čestné místo na mé krbové římse.
Hermiona žasla. Snape se dokázal chovat vlídně nejen ke kočkám? Raději se obrátila k vlastní hromádce, i když ji náramně zajímalo, jak se bude tvářit, až najde jeden velmi konkrétní dárek. Ale opravdu si nepřála, aby si jejího zájmu povšiml.
Nejprve rozbalila podobný balíček jako předtím Snape. Usmála se na svou neumělou podobiznu, která ji ukazovala uprostřed hromady knih.
"Opravdu výstižné," pochválila Teddyho a pocuchala mu vlasy.
Několik zajímavých knih, sada speciálně namíchaných bylinkových čajů od Nevilla a Lenky a malý hranatý balíček v střízlivě elegantním papíru. Dárek od Harryho? Pečlivě, aby nepoškodila papír, ho rozbalila. Vynořila se malá kazeta z exotického dřeva a v ní… nádherný zlatý květ na jemném řetízku. Devaterník, součást jejího oblíbeného parfému.
"Harry," vydechla obdivně i užasle.
"To není ode mne," zvedl v sebeobraně ruce. "Můžu se podívat? Je krásný. Od koho jsi ho dostala? Že by Ron!?" podíval se tázavě.
"Nesmysl, od Rona určitě ne," odmítla jeho nápad. "Možná od…"
Napadlo ji, od koho by dárek mohl být. Už delší dobu měla pocit, že se do ní trochu zamiloval ten zmijozelský chlapec. Sice odjel na svátky domů, ale není problém nařídit bradavickým skřítkům, aby dárek v patřičný čas předali. To ale není vhodné téma pro rozhovor, který by mohly slyšet nejedny zvědavé uši. Zaváhala, ale pak opatrně pověsila přívěšek na krk. Později ho vrátí, ale alespoň jeden den si ho chtěla užít…
Rychle odvedla řeč jinam: "No dobře, Harry. Ale co jsem dostala od tebe? Už tady žádný balíček nevidím."
"To asi bude tím, že tady žádný není," usmál se a mávl hůlkou. Na ruce mu přistál překrásný sameček puštíka. "Chtěl jsem ti dát nového kocoura. Ale pak jsem si řekl, že jsi vždycky chtěla sovu…" Vyčkávavě se na ni podíval. Určitě očekával příval díků a něžného vrkání (směrem k sově samozřejmě). Ale Hermiona si nemohla pomoct. Vyprskla smíchy.
"Můžeš mi říct, co je tady k smíchu?" zamračil se.
"Tohle," zašklebila se a mávla hůlkou, podobně jako před chvilinkou on. Na ruce ji přistál dokonalý dvojník její nové sovy. "Můj dárek pro tebe. Říkala jsem si, že od té doby, co jsi přišel o Hedviku, už pár let uplynulo," nepřestávala se smát. "Jakoby si z oka vypadly, viď?"
"S tím jediným rozdílem, že já ti dal samečka a ty mi samičku," smál se teď i Harry.
"Jé, ty jsou krásné," přiběhl Teddy a obdivoval sovy, které teď po sobě pokukovaly se zjevným zalíbením.
"Ony se mají rády… jak jim budete říkat?"
"No, když se tak milují, tak třeba Romeo a Julie. Nebo Tristan a Isolda," zakuckávala se Hermiona smíchy.
"Hermiono!" bránil se rozhořčeně Harry. "To snad nemyslíš vážně."
"No tak ne, stejně to byly nenaplněné lásky. Lepší bude, když jim budeme říkat pan Darcy a Elizabeth. No tak, Harry, můžeš si vybrat. Buď ji budeš oslovovat Lízinka nebo Beth," nepřestávala se Hermiona dobře bavit.
"Betty," řekl pevně Harry. "Na to jediné jsem ochoten přistoupit. Betty je docela pěkné jméno. Ty si říkej té své, jak chceš."
"Pane Darcy," zavolala Hermiona a puštík jí ochotně přistál na ruce. "V pořádku, zdá se, že se mu to líbí.
Najednou si uvědomila, že jejich rozhovor pozorně sleduje profesor Snape. Když postřehl její pohled, rychle se obrátil ke svému poslednímu dárku. Nenápadně sledovala, jak vybaluje útlou knihu. K jejímu překvapení k ní přičichl.


No a to je zatím všechno. Kdy a jak se Vánoce v mých příbězích znovu objeví? Kdoví. Asi zase až mě ovane kouzlo Vánoc. Tak jako tak všem našim čtenářům posílám velký dík za celoroční přízeň, své spolumajitelce Šuplete Regi a všem našim stálým i příležitostným hostům přeju, aby se jim s námi i v dalším roce psalo tak krásně, jako v tom letošním.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 30. prosince 2016 v 9:05 | Reagovat

Katty, já si tu Minervu budu muset znovu přečíst. Ty vánoční úryvky jsem si moc užila: Jediný, ale rozhodně rozpoznatelný způsob, jakým otec dokáže malou Minnie pochválit, vztah Minnie a dědečka, dojemně zamilovaná Minerva, starší generace weasleyovských dvojčat, a nakonec dvojice soviček... Prostě moc příjemný tématický výběr.

2 Martian Martian | Web | 8. ledna 2017 v 19:38 | Reagovat

Dočká se Minerva někdy dalšího pokračování? (psí oči dělajík :-P )

3 KattyV KattyV | 8. ledna 2017 v 19:48 | Reagovat

[2]: Pokračování Minervy má první kapitolu napsanou. Ale nejde mi to moc od ruky. Přesto doufám, že to do jara zvládnu. Nebudu zveřejňovat dřív, než bude víceméně napsaná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014