ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Ředitelka Bradavic: Jak se rodí přátelství

26. února 2017 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Od minulé kapitoly uplynulo pár let. Přesně řečeno tři. Některé problémy se podařilo vyřešit, další se objevují. Tak už to v životě chodí. Ale název kapitoly vzbuzuje spíše naději, ne?



Jak se rodí přátelství

"Nemám žádné přátele, ani svého věku, ani jiné," odfrkl si Severus. "A nikdy jsem neměl.
Jediný můj přítel byl Brumbál a… vaše matka, pane Pottere. A oba jsem zabil."
(Amber, kapitola 1)
ČERVEN 2001

Uplynuly tři roky. Roky plné práce, oprav a znovubudování. Podařilo se nám obnovit vše, co bylo během války zničeno. A především se nám povedlo urovnat vztahy mezi studenty. A vlastně i mezi učiteli. Udělala jsem co možná nejvíce pro potlačení mezikolejní rivalitu. Společné projekty, kterých se účastnily děti napříč všemi kolejemi, udělaly své.
Samozřejmě nejtěžší to bylo s těmi, kdo měli příbuzné mezi Smrtijedy. A nebyli to jen Zmijozelové, jak by mnozí z nás dříve předpokládali. V každé z kolejí se našli. Ano, bylo těžké je přimět, aby se na nás nedívali s nenávistí, protože my to byli, kdo poslali jejich blízké do Azkabanu nebo zavinili jejich smrt. A stejně těžké bylo přimět ostatní, aby těmto dětem nepředhazovali viny jejich otců, protože i jejich blízcí umírali.
Díky našemu společnému úsilí se však s postupem času rány pomalu jizvily a věci byly snazší.
Severus pro své Zmijozely nepochybně vykonal nejvíce z nás. Jak jsem byla ráda, že zůstal. Nejdříve chtěl okamžitě po svém vyléčení (a osvobozujícím soudu, kterého se naštěstí nezúčastnil, což mi měl neskutečně za zlé) opustit Bradavice a zmizet kdoví kam. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu - já od něj převezmu pozici ředitele Bradavic a on se vrátí k učení lektvarů. Nabídla jsem mu i místo učitele obrany proti černé magii, ale pohled, který na mě vrhl, stál za to.
"Nikdy jsem ve skutečnosti o obranu nestál, Minervo. To byla jen hra, kterou jsem hrál s oběma svými pány. Lektvary budou v pořádku."
Byla jsem ráda. Sehnat dostatečně kvalifikovaného profesora lektvarů by byl oříšek. Křiklan už skutečně toužil odejít do důchodu a já se zase tak moc nezlobila. Už jako studentka jsem ho neměla moc ráda a nepovažovala ho za úžasného profesora, a to se nezměnilo ani v době, kdy jsme byli kolegové. Severus mohl mít příšerný způsob zacházení se studenty, faktem ovšem je, že většina z těch, kteří jeho metody přežili a dopracovali se až k OVCÍM, vykazovala mimořádně skvělé výsledky. Ti, co jeho hodinami nikdy neprošli, nám našeho profesora lektvarů záviděli. No, netušili, co je za těmi úspěchy skryto. Faktem ovšem je, že studenti, kteří pokračovali ve studiích na OVCE, bývali k jeho metodám podstatně shovívavější. Skoro jako by si ho oblíbili. A přestože se mi to skoro příčí říct, mívala jsem pocit, že některé z nich si téměř oblíbil i on.
A co se týče ředitele Zmijozelů, jak už jsem zmínila, byl Severus k nenahrazení.
Obsazování postu učitele obrany ovšem bylo stále stejně otravnou záležitostí jako dřív, a to i přesto, že prokletí toho místa zmizelo společně s Voldemortem. Učitel, který nastoupil po konci války - jeden z bystrozorů, který mi řekl, že potřebuje klidnější práci - po třech letech učení usoudil, že ve srovnání s výukou pubertálních, hormony ovládaných a k četným malérům náchylných mladých kouzelníků, je zápolení se zločineckým podsvětím, procházkou růžovou zahradou.
Zajímavé, jak se informace šíří. Uplynul sotva týden od okamžiku, co mi oznámil svůj úmysl, dřív, než jsem si vůbec začala lámat hlavu, kde na jeho místo seženu kompetentní náhradu, a na okno ředitelny zaťukala pohledná sova pálená. S jemným houknutím nastavila nožku, za odměnu si vyžádala hromádku sovích pamlsků a s pohledem plným očekávání se usadila na opěradle mého křesla. Přemýšlela jsem, kdo to píše - písmo na obálce mi sice bylo vzdáleně povědomé, ale nebyl to nikdo z mých známých, takže pozvání na večeři se nejspíš nekoná.
Nějaký rodič nedočkavý výsledků zkoušek? Nesmysl, všichni věděli, že nemají šanci dozvědět se je dřív, než za dva týdny.
Některý z opovážlivců, kteří by se tyto výsledky pokusili ovlivnit? To snad ne! Řekla bych, že v uplynulých letech jsem dala zcela jasně najevo, že jsem imunní jak proti výhružkám, tak proti úplatkům.
Někdo z ministerstva s nesmyslným výnosem, jehož zavedení budeme muset zabránit? To snad taky ne, v horkém červnu i aktivita ministerských úředníků ochabovala.
Zvědavě jsem rozlepila obálku a překvapeně četla:
VÁŽENÁ PANÍ ŘEDITELKO,
VELMI VÁS PROSÍM, ABYSTE SI NA MĚ UDĚLALA CHVÍLKU ČASU, POKUD MOŽNO JEŠTĚ TENTO TÝDEN. PÁTEK VEČER BY BYL V POŘÁDKU? PROSÍM, ODPOVĚZTE MI OBRATEM. (SOVA PATŘÍ GINNY, NĚJAK SE NEMOHU ODHODLAT SI PO HEDVICE POŘÍDIT NOVOU, ALE JE PŘÁTELSKÁ A SPOLEHLIVÁ.)
HARRY POTTER
"Copak pan Potter chce?" zeptala jsem se zadumaně někam do prostoru, ale věděla jsem, že se to dřív než v pátek těžko dozvím. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Albus na svém obraze neklidně prohrábl vousy.
"Ty něco víš?"
"Ovšemže ne, Minervo, jak bych mohl, jsem jenom obraz."
Skepticky jsem se na něj podívala, ale tušila jsem, že odpověď nevymámím. Rychle jsem naškrábala odpověď a pustila sovu zpátky do letního podvečera.
Začala jsem se na pátek těšit. Harryho jsem neviděla dobré dva roky. Po válce sice společně s několika dalšími studenty strávil v Bradavicích "náhradní" rok a dokončil tak své vzdělání, ale pak se vrhl na famfrpálovou dráhu. Velmi úspěšnou, jak se zdálo, pokud mohl člověk věřit všem zprávám ve Věštci, takže na návštěvy bývalých profesorů vcelku logicky neměl čas.
"Ani teď se Zlatého chlapce nezbavím," vrčíval kvůli jeho úspěchům prezentovaným v tisku Severus, ale zdálo se mi, že už to nezní tak záštiplně jako dřív. A vlastně jsem byla za to vrčení vděčná. Původně jsem totiž doufala, že teď po válce, když už je všechno za námi, bude alespoň trochu šťastnější, ale nestalo se to. S výjimkou doby výuky, kdy se choval stejně protivně jako dřív, a chvílí, které věnoval s veškerou energií problémům svých studentů, byl tichý a lhostejný. Pořád mi dělal starosti, ale s ním to bylo vždycky těžké. Jak pomáhat někomu, kdo zarytě tvrdí, že je naprosto v pořádku a veškerou snahu a jakékoli sociální kontakty tvrdohlavě odmítá?
Pak jsem Severuse pro tuhle chvíli hodila za hlavu a začala přemýšlet, jak moc se bude Harry zlobit, když u příležitosti jeho návštěvy uspořádám malou improvizovanou oslavu. Byla jsem si jistá, že Pomona, Poppy, Kratiknot a vůbec většina profesorů, tedy nejspíš s výjimkou Severuse, by ho ráda viděla. Byl by ochoten uspořádat besedu se studenty? Ti by se nejspíš radostí zbláznili, že vidí takovou hvězdu naživo. Ale ne, raději ne. Nevím, s čím Harry přijde. Ale když už tu bude, pokusím se ho nalákat na ještě jednu návštěvu o týden později. Ta beseda…

***

"Dobrý den, paní profesorko… vlastně paní ředitelko, promiňte, vím, že když jsem tady ten poslední rok studoval, tak už jste ředitelkou byla, ale stejně si na to nemůžu zvyknout, vím, že je to hloupé a strašně se omlouvám…"
Harry ze sebe sypal mírně chaotická prohlášení, být tady Severus, tak řekne, že blábolí, já to vyhodnotila jako překvapivou nervozitu, kterou bych od famfrpálové hvězdy první kategorie opravdu nečekala.
"Uklidněte se, pane Pottere," usmála jsem se na něho a nabídla mu čaj ze své prastaré kočičí konvičky. Byla už notně omšelá, ouška měla okousaná způsobem, na který bylo Reparo krátké, ale pojilo se s ní tolik vzpomínek, že jsem se jí odmítala vzdát.
"Cukr? Mléko?"
"Jen mléko, prosím… I když, vlastně klidně i cukr, proč ne. Co trenér nevidí, to ho nebolí a vlastně, teď už je to jedno, i když Ginny by se to asi taky nelíbilo, ta považuje cukr za metlu lidstva, což je vlastně divné, že, protože Molly to tak rozhodně nemá s těmi svými neustálými koláči a zákusky, co nám předkládá každou neděli, co se nám podaří objevit v doupěti. Což zase není tak často, že, hlavně ve famfrpálové sezóně ne - "
"Pane Pottere!" zarazila jsem ho. "Opravdu vás ráda vidím, ale možná by opravdu bylo dobré, kdybyste se uklidnil. Já nekoušu."
Harry se zhluboka nadechl a provinile na mě kouknul. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Nalila jsem mu šálek čaje, přilila mléko, přistrčila k ruce cukřenku, aby si mohl osladit dle vlastního uvážení, a po chvilce zaváhaní jsem čaj ovoněla trochou brandy. Uklidňujícího účinku bylo zjevně potřeba. Harry si bezmyšlenkovitě nasypal do čaje čtyři lžičky cukru a zamíchal ho. Překvapeně jsem nad tím množstvím zvedla obočí, ale mlčela jsem. Po počáteční palbě slov jsme vlastně mlčeli oba a zamyšleně popíjeli voňavý nápoj. Nakonec jsem to nevydržela.
"Takže, pane Pottere, čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Trochu se zavrtěl, vypadal v tom okamžiku jako by mu bylo znovu jedenáct a měl špatné svědomí, ale nakonec se konečně dostal k tomu, proč přišel.
"No, vlastně jsem se chtěl zeptat… slyšel jsem, že už zase budete potřebovat učitele obrany… takže… já vím, že na to nemám úplně kvalifikaci, ale já bych potřebné dohnal… Myslíte, že byste mohla uvažovat o mně jako případném kandidátovi na tohle místo?"
Překvapením jsem zamrkala a úplně nechtíc se ohlédla po Albusovi. Pokoušel se tvářit nezúčastněně, ale dobře jsem si všimla, že si s uspokojením mne ruce. Obávala jsem se ale, že než tenhle rozhovor skončíme, zdaleka nebude tak spokojený. Na rozdíl od něho jsem věděla, že pokud mám Harryho na místo učitele obrany přijmout, musíme si leccos vyjasnit. Ne, že bych z toho byla nadšená, ale považovala jsem to za nezbytné.
"Tak to je tedy nečekaný dotaz," usmála jsem se na toho pohledného mladého muže a pak rychle dodala, "ale ne nevítaný. Ještě jsem ani nestačila o novém učiteli přemýšlet, ale pokud myslíte svůj dotaz vážně, domnívám se, že se dohodneme."
"Samozřejmě, že ho myslím vážně, jinak bych tady nebyl." Na Harrym bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Prohrábl si své nezvladatelné vlasy, čímž si vytvořil na hlavě něco opravdu podivného, a zhluboka se napil čaje.
"Domnívala jsem se, že máte rozjetou docela úspěšnou kariéru."
"Mám toho dost, momentálně netoužím po ničem jiném než po troše klidu. Vy si asi neumíte úplně představit, jaké to je být super oblíbeným famfrpálovým hráčem. Mezi námi, je to peklo."
"A slečna Weasleyová s vaším plánem souhlasí?"
Pokrčil trochu rameny. "Tak napůl. Moc nechápe, proč chci opustit místo, za které by ona dala levou ruku, ne že by jí bez levé ruky bylo k něčemu dobré, na druhou stranu, z davu mých fanynek není zrovna odvázaná, takže se dá říct, že s tím souhlasí."
"Bude chtít bydlet tady s vámi v Bradavicích? Není to vyloučené, pokud byste si to přáli."
Zavrtěl hlavou. "Asi ne, nakonec i ona se věnuje famfrpálu docela na doraz. A navíc, ona nemá chuť se vracet. Máme byt v Londýně, tam se můžeme potkávat, kdykoli se nám podaří sladit své režimy."
"Aha," kývla jsem. Bylo to pro mě poněkud překvapující uspořádání vztahu dvou velmi mladých a podle všech zvěstí velmi zamilovaných lidí, ale nakonec, nebyla to moje věc.
"Takže, pane Pottere, pokud jste svůj dotaz myslel opravdu vážně, já vás na místě učitele obrany ráda uvítám. Musíme samozřejmě dojednat ještě podmínky, obávám se, že finanční otázka bude pro vás po tom, na co jste zvyklý, poměrně neuspokojivá."
Mávl nad tím rukou. "Na tom nesejde. Nemusel bych vůbec pracovat. Rodiče a Sirius mi nechali dost. Ale… vlastně bych s vámi rád probral dva jiné problémy."
Zneklidněla jsem, protože jsem tušila, co přijde. Ale měl pravdu, některé věci bylo potřeba si vyjasnit, takže jsem přikývla.
"Jednak, potřebuju vědět, jak se na můj návrat bude dívat profesor Snape. Náš vztah byl vždycky poněkud bouřlivý… Některé věci jsem pochopil, když jsem viděl jeho vzpomínky, ale některé ne. Ten poslední rok, co jsem tady studoval, jsem se ho pokusil na to zeptat, taky jsem mu chtěl poděkovat, ale vážně to nešlo. Myslel jsem, že mě prokleje. Pořád mě tak nesnáší? A proč mě vlastně nenáviděl tak strašlivě moc? I když současně na mě dával pozor. Jenom kvůli tátovi?"
Zaváhala jsem. Tohle nebyla moje věc. Vlastně jsem neměla právo mluvit o Severusovi s nikým jiným. Na druhou stranu, mohlo to pomoct oběma.
"Pane Pottere, pochopte, že to, co teď vyslovím, jsou pouhé domněnky. Ve skutečnosti to nevím. Severus rozhodně není jednoduchou osobností a nic z toho, co vám teď povím, mi nikdy neřekl. Ale… zkuste si všechno představit. To, že Severus hluboce miloval vaši matku, víte z jeho vzpomínek. Že nenáviděl vašeho otce nejen kvůli jejich nevraživosti během studií, ale také kvůli pocitu, že o svou lásku právě kvůli Jamesovi přišel, jste si jistě domyslel."
"Hm," kývl, "ale je toho ještě víc, že?"
"Ano, je toho víc. Přemýšlejte. Proč vaše matka zemřela?"
"Aby mě zachránila," vydechl a konečně všechno pochopil. "To je ono, že? Má mi za zlé, že já žiju, zatímco jeho Lily je mrtvá."
"Domnívám se, že přesně tak to je. A to, jak jste oběma rodičům podobný, situaci ještě zhoršovalo. Stal jste se drásavým připomenutím. Nemohl se na vás ani podívat, aby se mu nevracely ztracené naděje i trýznivé vzpomínky."
Harry vstal, došel k oknu a nepřítomně se zadíval ven. Věděla jsem, co vidí, nebo spíš, co by vidět mohl - sluncem ozářenou travnatou stráň svažující se k jezeru. Studenty, kteří tam tráví poslední školní dny, spokojení, že rok je za nimi a prázdniny před nimi. Hagridovu boudu a temný stín Zapovězeného lesa. Ovšem tušila jsem, že ve skutečnosti se mu před očima promítá šest let konfliktů se Severusem. Nakonec se otočil.
"A teď? Jak to bude teď?"
"Vlastně nevím. Severus není o moc šťastnější než dřív, přestože jsem doufala, že bude. Ale myslím, že nejhorší už pominulo. Pokud vy budete rozumný, tak by to mělo být v pořádku."
Najednou se uličnicky ušklíbl.
"Chcete říct, že bychom mohli být přáteli? To stojí za pokus, Hermiona ze mě bude mít radost."
"Pane Pottere, nepřehánějte to," krotila jsem ho, ale při představě, jak se bude Severus na přátelského Harryho tvářit, mi to cukalo koutky.
Harry se už trochu klidnější posadil zpátky do křesla a znovu zvážněl.
"To byla ta jednodušší část, že? Ta druhá… Potřebuji vědět, co se se mnou celou dobu, co jsem byl v Bradavicích, vlastně dělo. Jak se mohlo stát, že se tři sotva dvanáctiletí studenti dostali do tolika malérů? Jak jste to mohli dovolit?"
Opět jsem se ohlédla po Albusově portrétu. Viděla jsem, jak vstává ze svého křesla a mizí ve stínech. Nepochybovala jsem, že poslouchá, ale při tomhle nepochybně být nechtěl. Harry sledoval můj pohled a zamračil se. Pokrčila jsem rameny a začala s vysvětlováním.
"I to přece víte, že? Nejste hloupý a slečna Grangerová už vůbec ne. Nepochybuji, že jste o tom mockrát mluvili."
"Ano, ale nechce se mi tomu věřit."
"Tak tomu věřte." Znovu jsem se ohlédla po Albusovi a projela mnou zlost, jako mockrát během Harryho studií. Tolikrát jsem se pokoušela mu jeho nápady vymluvit, vždycky neúspěšně. A teď bylo na mně, abych všechno vysvětlovala.
"Byly to zkoušky, samozřejmě. Profesor Brumbál chtěl vědět, co ve vás je. Přinejmenším do čtvrtého ročníku, to tak bylo, pak se mu situace poněkud vymkla z rukou. První tři roky… ať se dělo cokoli, vy, pan Weasley a slečna Grangerová jste byli pod větší kontrolou, než si dokážete představit."
"Takže Kámen mudrců - "
"Ano, profesor Brumbál byl celou dobu na místě a dával pozor, aby se vám ve skutečnosti nic nestalo." Pozorně jsem se na Harryho dívala a viděla jsem, jak se v něm vzdouvá zlost. Nedivila jsem se ani v nejmenším, ale přece jen jsem doufala, že se svou vznětlivost naučil ovládat.
"Způsobil jsem Quirellovu smrt! Brumbál mě nechal, abych se stal vrahem v jedenácti!!! Nechtěl jsem Hermioně věřit, že to tak je. Jak jste to mohla připustit?"
Smutně jsem se na něho podívala.
"Obávám se, že když se profesor Brumbál pro něco rozhodl, bylo velmi obtížné mu to rozmluvit. Možná tomu nebudete věřit, ale i Severus byl opravdu hodně proti tomuto plánu. Když si vzpomenu, jak zuřil, když zjistil, že vám Albus dal k Vánocům neviditelný plášť po vašem otci." Při té vzpomínce jsem se musela zasmát. Vzpomínka na Severusův výbuch vzteku byla velkolepá. Jenže Albus od svých plánů neuhnul ani o kousek.
Harry si promnul spánky. Opravdu se naučil své emoce ovládat. Tomu by Severus nikdy neuvěřil.
"To je neskutečné. Takže ten bazilišek ve druháku, to byl taky Brumbálův plán?"
"Ne tak docela. Baziliška profesor Brumbál opravdu neprobudil. Nicméně když už se stalo, využil okolností. Věděli jsme o něm od okamžiku, kdy tu skutečnost zjistila slečna Grangerová. Nejspíš vás nepřekvapí, že to byl Severus, kdo na to přišel v podstatě současně s ní. Pokud vím, byl profesor Brumbál přítomen celou dobu vašeho souboje v tajemné komnatě, připravený zasáhnout. Ale nebylo to potřeba. Zvládl jste to. Nakonec jste to vždycky zvládl."
Harry si vzdychl.
"A třetí ročník? To, jak na nás Remus zaútočil?"
Ošila jsem se.
"Tak to opravdu nebylo v plánu. Nikoho nenapadlo, že by si mohl zapomenout vzít svůj lektvar. Víte, pane Pottere, měla jsem Remuse vždy velmi ráda. Jenže tady jsem musela nakonec souhlasit se Severusem. Bylo maximálně nezodpovědné se takového opomenutí dopustit. Vím, že byl zdaleka nejlepším profesorem obrany, kterého jste v průběhu prvních pěti let svého studia měli, ale i kdyby nebylo Severusova zásahu, sama bych se zasadila o to, aby Bradavice opustil."
Říkala jsem naprostou pravdu. Nikdy jsem nepochopila, jak mohl Remus udělat něco tak hloupého. To se nedalo omluvit. Ani kdyby přežil poslední bitvu, nezaměstnala bych ho znovu, i přesto, že mi ho bylo líto. Nemohla bych dopustit ohrožení stovek dětí. Tohle jsem ovšem Harrymu říct nemínila, na to měl Remuse příliš rád. On mu odpustil až příliš snadno, podle mého. Já mu mohla ten čin prominout, ovšem nikoli ho pominout.
Harry vypadal spíše zadumaně než vztekle, za což jsem byla opravdu vděčná, protože jsem netoužila po tom, aby se ředitelna proměnila v hromadu třísek podobně, jako na konci jeho pátého ročníku. Tak trochu jsem si na její neporušený vzhled zvykla.
"Ale Brumbál mohl zasáhnout, když mě vybral ohnivý pohár, že? To byla taky zkouška."
"Máte pravdu, pane Pottere. Nutno ovšem podotknout, že opravdu nikdo, dokonce ani Severus, a to je co říct, protože neznám nikoho, kdo by byl více paranoidní, netušil, že Moody není Moody. Smrt pana Diggoryho byla mimořádně tragickou událostí."
"To ano," procedil Harry trpce. "Další, koho mám na svědomí."
"Harry!"
"Promiňte, paní profesorko… Hermiona mi vtloukala do hlavy celé měsíce, že za to nemůžu. Jenomže - stejně mě úplně nepřesvědčila."
"Samozřejmě, že za to nemůžete. Vy máte ze všech nejmenší vinu."
"Když to říkáte," odpověděl s lhostejností, kterou bych mu možná mohla uvěřit, neznat ho. Polkla jsem při představě, na co se bude ptát dál. Jenže jeho další věta mě napůl vyvedla z míry a napůl mi přinesla úlevu.
"Víte co, paní profesorko? Já myslím, že toho už vlastně více slyšet nechci. I když…" ohlédl se po prázdném Albusově portrétu. "Myslím, že s profesorem Brumbálem si o tom ještě časem promluvím."
Pátravě jsem se na něho podívala. Takže Albus tomu přece jen neujde. Někdy později bude rozhovor pokračovat, ale pro dnešek toho bylo na Harryho nejspíš dost. A na mě ostatně taky.
Otočila jsem se a sáhla jsem do přihrádky pro dvě sklenice s umně vybroušenými bodláky. Po chvilce váhání jsem odstrčila karafu s ohnivou whisky a úplně zezadu vytáhla jinou láhev - dědovu třicetiletou. Ofoukla jsem prach a podívala se na datum - 1971, rok, kdy Pobertové, Severus a Lily přišli do Bradavic. Kam všechna ta léta zmizela?
"Pane Pottere, myslím, že si zasloužíme něco na uvolnění. To je skvost z palírny mého dědečka." Nalila jsem do sklenic temně jantarovou tekutinu plnou vůně kouře z rašeliny.
Při pohledu na láhev překvapením otevřel pusu a už zase působil jako student. "Ale… to je mudlovská whisky."
"Ano. Dědeček je kouzelník, ale vzal si mudlovskou dívku. A můj otec byl mudla. Vyrůstala jsem v mudlovském prostředí."
Užasle zavrtěl hlavou.
"To je teda opravdu pecka."
Zavrtěla jsem hlavou nad tím výrazem a usmála se.
"Hlavně už je to dávno. Je to poslední láhev, kterou mám, ale myslím, že dneska je vhodná příležitost. Děda už dávno předal podnik mému bratrovi. Takže žádnou další už nejspíš nevypálí. I když… ještě pořád do toho Malcovi mluví. Vždycky říkal, že jeho magické schopnosti mu umožňují mít tu nejlepší whisky široko daleko. Bratr to snáší statečně."
Harry se rozesmál a jedním douškem vypil obsah své sklenice. Prudce vydechl. "Páni, ta má sílu."
"No není to zrovna máslový ležák." Upila jsem podstatně opatrněji, jenže pak jsem nad tím v duchu mávla rukou a rychle dopila, abych nám mohla nalít další dávku.
Myslím, že jsme byli někde mezi třetím a čtvrtým panákem, když do ředitelny vstoupil Severus.
"Miner… paní ředitelko, netušil jsem, že máte návštěvu. Pane Pottere, jaká čest, že jste nás poctil svou přítomností."
"Nech toho, Sevrusi," vyslovovat zřetelně mi začalo dělat trochu problém. Pili jsme zjevně příliš rychle. "Nebuď takový suchar. Oslavjem Harrho nástup do Brdavic."
Pozvedl obočí.
"Netušil jsem, že si pan Potter potřebuje zopakovat školní docházku."
"Ale kámo," opravil ho Harry a já i s mozkem zamženým alkoholem zděšeně polkla. Kámo, tak to se bez prokletí nejspíš neobejde. Ale to oslovení Severuse tak zaskočilo, že nechal Harryho dokončit větu. "Kámo, já sem teď tvůj kolega, víš? Od toho, no, jak se menuje ten měsic, co je první po létě… no to je jedno. Prostě, tu budu učit obranu. Říkala Minerva, my se napili na tykání, víš, že ty to učit nechceš, takže myslím, že budeš v poho… A vůbec, poď se taky napít. Na tykání. Dyž spou budem učit, tak mi přšece nebudeš ržikat Pottere."
"Zdá se, pane Pottere, že jste si potykal spíše s větším než malým množstvím alkoholu. Nějak nemám zájem vás v tom následovat." Severus se obrátil a chystal se se vší svou nesouhlasnou důstojností opustit ředitelnu. To jsem nemohla dopustit. Mávla jsem rukou, ve které jsem držela otevřenou láhev, abych k němu přivála vůni dědovy whisky. Povedlo se. Chřípí se mu zachvělo a zaváhal.
"Je to to, co myslím?"
"Si piš, Sevrusi. Dědova třicetiletá," pokusila jsem se mu nalít, ale ruka se mi chvěla a nebyla jsem si jistá, kde přesně je sklenička. Než jsem stačila převzácnou tekutinu vylít, dlouhé prsty mi vzaly láhev z ruky.
"Zoufalá doba žádá zoufalé činy," prohlásil Severus, obrátil do sebe sklenici a nalil si další. "Pokud mám býti kolegou zde pana Pottera, myslím, že budu potřebovat povzbuzení."
Ze zbytku večera si už mnoho nepamatuji. V každém případě vím, že Harry se Severusem odcházeli a vzájemně se podpírali, aby se nezřítili dolů k nohám kamenného chrliče na úpatí schodiště. Pevně doufám, že cestou nepotkali žádné studenty. Jistá si ovšem nejsem, hluční byli až dost.
Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik soudnosti, abych Harrymu zabránila v pokusu odletaxovat se domů a poslala ho přespat do hostinských pokojů. Myslím, že za mnohé vděčím své skřítce Tilly, která zařídila všechno potřebné.

***

Probudila jsem se s třeštící hlavou. První, co jsem uslyšela, když se mi podařilo otevřít oči, bylo lupnutí, které v mém bolavém mozku znělo jako bombardo. Rychle jsem oči zase zavřela a přitiskla si prsty na spánky.
"Paní ředitelko, paní," ozvalo se zaječení. Tedy, zpětně uznávám, že Tilly nejspíš neječela, ale v tom okamžiku to tak znělo. "Profesor Snape povídal, že tohle máte hned vypít, paní ředitelko, paní," kvílelo to stvoření dále a strkalo mi něco pod nos. Neměla jsem chuť vypít vůbec nic, ale pak ke mně proniklo ono - profesor Snape.
Zamžourala jsem opatrně na lahvičku. To musí být lektvar proti kocovině. Merline, jen kdyby tak nepáchl. S odporem jsem vypila obsah ampulky, chvíli jsem se bála, že ho v žaludku neudržím, ale pak se mi až zázračně ulevilo. Přestala jsem mít pocit, že umřu. Není nad to zaměstnávat schopného učitele lektvarů, který má v hlavě i mozek.
"Tilly?" oslovila jsem skřítku. "Mohla bys opatřit jednu dávku i pro pana Pottera? Myslím, že ji také bude potřebovat."
Skřítka vesele zaplácala ušima.
"Profesor Snape povídal to samé, paní. Už mu jednu poslal."

Zasmála jsem se. On možná Harryho PPSS - Plán na přátelství se Severusem Snapem - má jistou šanci na úspěch.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lex Lex | 26. února 2017 v 0:56 | Reagovat

Jen jestli tu dědovi třicetiletou nevychlastali všechnu. Až nastoupí nový profesor Bylinkářství, bude ještě sakra potřeba (i když tou dobou už to bude nejspíš čtyřicetiletá).

2 Regi Regi | E-mail | Web | 26. února 2017 v 5:52 | Reagovat

Obecně bych alkohol jako prostředek řešení interpersonálních vztahů nedoporučovala, ale v jistých konkrétních případech může společně pořízená opička dokázat divy. :-P

3 KattyV KattyV | 26. února 2017 v 8:25 | Reagovat

[1]: Lex, neblázni. Minerva nebude svou vzácnou whisky plýtvat na řešení drobných Severusových problémů, ty musí zvládnout sám. A pokud jsi četla Amber, tak víš, že zvládne (především díky Teddymu, samozřejmě).
Pokud jde o časové zařazení - máme rok 2001. Za rok se objeví Hermiona, děj Amber, to je okamžik, kdy přijde i Neville, začíná na podzim 2003. Ale dědova whisky by byla třicetiletá i za deset let. Protože whisky zraje vdubovývh sudech. V okamžiku, kdy se stočí do lahví, se už nemění. V podstatě je možné, že dědova třicetiletá je whisky, kterou od něho Minerva dostala na oslavu ukončení první války s Voldemortem, kterou z pochopitelných důvodů pak nestihla vypít, schovala ji do hloubi své zásuvky a teprve teď, po více než dvaceti letech (a pořád je třicetiletá, všímáš si  ;-) ) ji s pocitem, že situace to opravdu vyžaduje, vytáhla. Harry si to nepochybně zasloužil.

[2]: Regi, v tomhle případě určitě. Nakonec, dědova třicetiletá zachránila i mě. Protože kdybych měla hlouběji řešit ten maglajz z kánonu, tak bych nejspíš skončila pod vlivem já. :D

4 KattyV KattyV | 26. února 2017 v 10:16 | Reagovat

[1]: Teď jsem se podívala - ona ta whisky byla vlastně ještě starší - rok 1971. Hm a pořád třicetiletá :-D

5 gleti gleti | 26. února 2017 v 13:05 | Reagovat

I mě vyděsilo Harryho oslovení Severuse "kámo", ale hned vzápětí jsem si vzpomněla, že ses zmiňovala o Amber, a došlo mi, že by bylo kontraproduktivní, kdyby Severus skončil v Azkabanu za ublížení na těle pána Pottera. :-)

6 KattyV KattyV | 26. února 2017 v 17:59 | Reagovat

[5]: No, přežil to ve zdraví, dědova třicetiletá dělá divy :-D.
Přiznávám, že jsem se inspirovala posloucháním dětí, které k nám chodí na kroužky. Zdá se, že "kámo" je nejmódnějším slovem dneška. Za hodinu, co čekali před naší kanceláří, jsem ho slyšela asi stopadesátkrát.

Jinak - moc gratutuju k vítězství v soutěži šestislůvek. Myslím, že napsat ten nejlepší z více než tři sta mikropříběhů je skvělé. :-)

7 Dinnes Dinnes | 26. února 2017 v 19:31 | Reagovat

Jo, jo, přátelství nalezené na dně lahve... spíš to teda bude zatím takové opatrné příměří, ale ti dva by asi za střízliva moc šancí neměli...

8 KattyV KattyV | 26. února 2017 v 20:15 | Reagovat

[7]: Máš úplnou pravdu, Dinnes. K přátelství to ještě je kus cesty.

9 Piskoř Piskoř | 26. února 2017 v 20:17 | Reagovat

Smíchy jsem skončila na zemi. Opravdu pěkná kapitolka. A PPSS? To je super zkratka!

10 KattyV KattyV | 26. února 2017 v 21:04 | Reagovat

[9]: To jsem ráda, já se nakonec taky dobře bavila. Není nad trochu dobré whisky.

11 gleti gleti | 26. února 2017 v 23:42 | Reagovat

[6]:Děkuji.

Copak o to, šestislůvky by ještě šly, ale s těmi delšími mám problém.

Mimochodem všimla jsem si, že jsme napsaly velmi podobné příběhy:
já mám - Nákazu Země vyléčil Vesmír gamazářením.

a ty jsi napsala:
Letím!!!
Prásk!
Bývala to hezká planeta…

a ještě je Katka zařadila tak hezky za sebe. :-D

12 KattyV KattyV | 28. února 2017 v 8:13 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014