ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Ředitelka Bradavic: Magické okamžiky všedních dní

26. března 2017 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Poklidné plynutí života, naplněného obyčejným lidským štěstím. Minerva by si přála, aby to trvalo věčně.



Magické okamžiky všedních dní


V odpoledním slunci se usadili na stráni a pozorovali louku,
kterou závany větru proměnily v zelené moře se zčeřenými vlnami.
Na jeho hladině se houpaly barevné skvrnky kopretin, pryskyřníků, chrp a zvonků.
Amber, 22. kapitola

DUBEN 2006
Byla jsem zabalená v teplém plédu, ale i tak mě ledový dubnový vítr profukoval až do morku kostí. Zatoužila jsem po ohřívacím kouzle, ale v Bradachově společnosti jsem se snažila magii omezit. Říkával, že když jsme v přírodě, měli bychom ji co možná nejvíc respektovat, být její součástí. A tak jsem odevzdaně mrzla a čekala na rozednění. Dobře jsem věděla, že přes četná nepohodlí, stály výpravy s Bradachem vždycky za to. Už jsme spolu pozorovali jeleny a lišky, vypravili se na lodi za tuleni a delfíny, na pláních vrchoviny jsme zahlédli divokou kočku, ta mě obzvlášť fascinovala, dneska mi slíbil, že uvidím něco obzvlášť pozoruhodného.
Na vrcholcích kopců ještě svítily závěje sněhu, ale tady dole se černala rozsáhlá vřesoviště, která se na podzim promění ve fialovou záplavu. Obloha na východě se jasnila a pokrývala rudými pruhy. Mrazivý vzduch prořízly táhlé zvuky podobné zabublání.
Konečně jsem mezi vřesem zahlédla pohyb. První paprsky se zablýskaly na kovově lesklém peří černých ptáků s rudými oblouky pírek nad očima. Bradach se na mě šťastně usmál a stiskl mi ruku.
Následující hodinu jsme fascinovaně sledovali tok tetřívků. Jejich divoké skoky s široce rozevřenými křídly a bíle svítícím vějířem ocasu, vzájemné útoky, které naštěstí nekončily zraněním. Ptáci sami poznali, kdo je silnější, a vítěz nechal poraženého uniknout. Stačilo, že se k němu přidalo hejnko ptačích dam, které celý boj sledovaly zpovzdálí.
"Na vejcích v mělké jamce uprostřed vřesu sedí jen samičky a ty taky vychovají mladé. Víš, že tetřívci dokáží létat už po deseti dnech od vylíhnutí? Nocovat na stromě je pro ně bezpečnější. Na zemi je snadno uloví lišky nebo divoké kočky," vyprávěl mi tiše Bradach.
"Čím se živí?"
"Teď na jaře pojídají brouky, mravenčí larvy, dokonce i mrňavé hlemýždě. V létě mají nejraději různé bobule, v zimě se spokojí s pupeny stromů a poupaty vřesu. Jsou to nádherní ptáci, co říkáš?"
Souhlasila jsem. Díky Bradachovi jsem objevovala pozoruhodný svět divoké přírody, který byl celý život kolem mě, ale který jsem vlastně pořádně neznala.
A díky Bradachovi jsem také znovuobjevovala svět, který jsem kdysi znávala velice dobře.

Potěžkala jsem golfovou hůl a smutně se zadívala na míček, hluboce zabořený ve vlhkém písku. Rázně jsem odolala záblesku touhy mu z té šlamastiky nepatrně pomoct kouzlem. Ne, tohle přece zvládnu. Švihla jsem holí, nadšená, že si tělo pamatuje správný pohyb daleko lépe než hlava, a pak už jsem jen potěšeně zírala, jak se míček ve spršce pískových zrnek vynořil ven, vyskočil na green a nezdolně zamířil k cíli. Zatajila jsem dech. Otáčku za otáčkou se kutálel správným směrem, aby nakonec zazvonil o praporkovou tyč a zapadl do jamky s tím nejsladším zvukem, který golfista zná. V tu chvíli mi nebylo jasné, proč jsem tolik desítek let golf nehrála. Je to daleko lepší než famfrpál, zvlášť když už má člověk krapet ztuhlé klouby.
"Ano!" zvedla jsem vítězně ruce.
"Hezká rána," ocenil Bradach.

Po hře jsme si povídali v klubovně a já se o něm už zase dozvěděla něco, co jsem netušila.
"Tvůj dědeček byl taky lékař? I pradědeček?"
Pobaveně pokrčil rameny.
"Vlastně se celá řada mých předků tak či onak věnovala lékařské vědě."
V očích mu jiskřilo a čekal, co na to řeknu.
Když mi došly všechny souvislosti, málem jsem vyjekla. Zachránila mě jen dlouholetá praxe s pokusy studentů vyvést mě z míry. Ale vzrušenému tónu v hlase jsem se přece jen neubránila.
"Mezi tvými předky je TEN Fleming? Alexandr? Nositel Nobelovy ceny? Objevitel penicilínu?"
Pousmál se.
"Ve skutečnosti ne. Můj pradědeček se jmenoval Tom. Alexandr byl jeho mladší bratr. Takže to byl můj prastrýc. Ale pamatuju si na něj docela dobře. Bylo mi jedenáct, když zemřel. Byl to báječný člověk s mimořádným smyslem pro humor. Měl jsem ho rád."
"To je neuvěřitelné, proč ses o něm nikdy nezmínil?"
"Nemluvím o něm moc rád. Nerad se chlubím. Ne že bych nebyl hrdý, že mám někoho tak skvělého mezi příbuzenstvem, ale občas to bývalo otravné, víš? Někteří pedagogové na medicíně si na mně dokázali pěkně smlsnout. Jako bych je slyšel ještě teď - Takže Fleming, ano? Tak nám povězte, co víte o bakteriologii." Omluvně se ušklíbl. "Já tu zkoušku udělal až na potřetí. Myslím, že z trucu. No byl jsem mladý a pitomý. V té době bych se byl býval daleko raději jmenoval třeba Fraser."
"Fraser?"
"V době mých studií nesmírně populární hráč ragby. To mi ve dvaceti připadalo daleko zajímavější."
Vzpomínala jsem, že když se za války objevil penicilín, působil jako spasení shůry. Otec pronesl na toto téma několik kázání. Opravdu to tehdy vypadalo jako zázrak. Tenhle lék, a po něm další antibiotika, dokázaly dříve nemožné. Jeden den jste byli na smrt nemocní a druhý schopní vstát a jít po své práci. Přinejmenším Skotové to zvládali, ale i ostatním národům se po něm značně ulevilo.
Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že totéž, a ještě mnohem víc, dokáže dobrý léčitel za pomoci zdatného lektvaristy. Jenže ti mohli vyléčit jen lidi obdařené magií. Penicilín se na magii neptal.
Najednou mi něco došlo.
"Takže proto si tvoje dcera po svatbě nechala dívčí jméno? Aby lékařská linie Flemingů pokračovala?"
"Nejspíš, nenutil jsem ji. Ani ke studiu medicíny, ani k té Flemingové. Ale neříkám, že mě to nepotěšilo. Připadá ti to divné?"
"Vzhledem k tomu, že jsem si ponechala jméno McGonagallová, tak myslím není potřeba se ptát. Ale já to udělala kvůli sobě. Kdybych se vzdala svého jména, připadalo by mi, že se vzdávám něčeho ze sebe. Elfie to chápal."
Zarazila jsem se. Uvědomila jsem si, že je to poprvé, kdy jsem Elfieho jméno před Bradachem zmínila. Ale možná bylo na čase to udělat.
"Milovala jsem ho, víš? Vždycky ve mně zůstane kousek té lásky. Je mojí součástí. Ale už je to dávno."
"Taky jsem svou ženu miloval," zašeptal.
V podivném zmatku jsem cítila, že mě jeho přiznání zabolelo. Samozřejmě, že bylo nespravedlivé chtít, aby respektoval mou lásku k Elfiemu, a současně se zlobit, že já nejsem jeho první milovanou. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a pohladila ho po ruce. S tímhle mohu žít. Už přece vím, že člověk, pokud má štěstí, potká v životě lásku víckrát. A já pochopila, že my dva to štěstí máme.

***

Každý den jsem trávila alespoň pár hodin ve sborovně, společně s mými kolegy. Ředitelna bývala osamělá, podobná věži ze slonoviny, a já chtěla vědět z první ruky, co se v Bradavicích děje. Touha po kontaktu se studenty mě vedla i k tomu, že po úspěchu s výukou Hermiony, jsem pro sedmé ročníky zavedla nepovinný kurz zvěromagie. Už v prvním roce jsme měli vynikající výsledky - šest nových zvěromágů, letos to vypadalo na další pozoruhodnou sbírku. Učení jsem si užívala, ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chybělo.
Ospalé odpoledne ve sborovně, kdy se jednotliví učitelé věnovali opravování esejí nebo podřimování nad Denním věštcem, přerušil Hermionin výkřik.
"Ona si snad myslí, že když zadám esej na tři stopy, tak na mě šest udělá dojem. Kdo to má číst?"
Tušila jsem, že to rozhořčení se týká jedné až přespříliš snaživé Mrzimorky z šestého ročníku. Ohlédla jsem se. Od dveří se ozvalo kuckavé zachechtání. I já se jen s obtížemi ubránila smíchu.
"Chtěl jsi něco poznamenat, Severusi?" zamračila se Hermiona na svého manžela, ale okamžitě zjihla, při pohledu na drobnou tvářičku v jeho náruči. Po pravdě řečeno, na ty dva byl kouzelný pohled. Nikdy by mne nenapadlo, co s naším nekompromisním učitelem lektvarů udělá otcovství. Málokdy dopustil, aby Megan zůstala v péči domácích skřítků déle, než bylo nezbytně nutné. Od prvního okamžiku ji bez váhání bral do rukou, koupal a hýčkal, nedal najevo sebemenší obavy při péči o křehké tělíčko. Já naopak usoudila, že počkám, až bude chodit a mluvit. S miminky jsem si moc nevěděla rady. No možná bych už si mohla troufnout, Megan bylo něco přes rok a vypadala roztomile a poměrně nerozbitně.
Severus polechtal holčičku pod bradičkou. Megan radostně vypískla. Pak ledabyle poznamenal směrem ke mně: "Mám takovou matnou vzpomínku, Minervo, na jednu studentku, myslím, že byla z Nebelvíru, která žila v přesvědčení, že optimální délka eseje je zadaná krát tři. Nevzpomeneš si na ni?"
Filius i Pomona se usilovně snažili nesmát, mně se to podařilo jen s nejvyšším úsilím.
"Ehm, myslím, že se mi už vykouřila z hlavy. Naštěstí. Občas to bývalo děsivé."
"Ale pravopisné chyby jsem nedělala!" bránila se Hermiona, seč jí síly stačily. Nakonec ale nevydržela a uchichtla se. "Vážně jsem byla tak strašná?"
"Ještě horší," ujistil ji Severus vážně, ale to už smíchu podlehla celá sborovna, včetně Harryho a Nevilla.


***

Na počátku mého vztahu s Bradachem jsem se obávala, že mne jeho dcera Jeannete neuvítá zrovna s nadšením. Ale ta mladá, pevně stavěná žena s nakrátko ostříhanými vlasy, mě překvapila.
"Mohu vám říkat Minervo? Paní McGonagallová zní strašně stroze."
Její přímý pohled, rázné jednání a pevný stisk ruky se k ní hodil. Usoudila jsem, že asi bude dobrá lékařka.
"V krajním případě mi můžeš říkat i Minnie a tykat mi. Pokud ti já mohu říkat Jeannete."
Potutelně se ušklíbla.
"Na Minnii jsem si netroufla. Ale táta o vás jinak nemluví. To je pořád - Minnie tohle, Minnie tamhleto. Víte... víš, že jsem s ním začala pracovat v jeho ordinaci, že? Jenom tu spolupráci budeme muset na chvilku přerušit."
Překvapeně jsem se podívala, jak si pohladila mírně vypouklé bříško.
"Že jste s ním začala pracovat, to samozřejmě říkal. Ovšem zcela určitě se nepochlubil, že z něho brzy bude dědeček."
"Nejspíš si s tebou chce připadat jako mladík," zahihňala se. Vypadala, že je dokonale spokojená se světem kolem sebe a mě se neskutečně ulevilo.


LÉTO - ZIMA 2009

Bradach mě mermomocí táhl na procházku k majáku. Nepovažovala jsem to za obzvlášť dobrý nápad, protože počasí bylo příšerné. Spíš jako v březnu než na začátku srpna. Fičel vítr a hustě pršelo. Takové typické skotské letní počasí. Raději bych zůstala v Bradachově útulném domku a koukala, jak v krbu praskají polena.
Prázdniny jsme si vždycky užívali. Nejen při cestování, ačkoli i to jsme oba milovali. Hezké to bylo i doma. Byla to totiž doba, kdy jsem mohla opustit Bradavice na celé týdny, alespoň na čas se přestěhovat k Bradachovi a hrát si na paní doktorovou. Dokonce jsem se konečně naučila trochu vařit, i když zpočátku mě zoufalství nad koláčem spáleným na uhel často dovedlo k přivolání bradavických skřítků. Ale zlepšovala jsem se - Tilly při pohledu na mou neschopnost zalomila drobnýma ručkama a dala mi důkladné školení o tom, jak se míchá jíška a připravuje správný haggis. Teď už jsem dokázala svému unavenému lékaři, který se vracel od pacientů, předložit kompletní oběd uvařený vlastními silami.
Ne, netrval na tom. Dokázal se o sebe dokonale postarat i sám. Ale když jsem měla čas, ráda jsem mu udělala radost. Vlastně to dělalo radost i mně samotné. Merlinžel, většinou jsem moc času neměla. Povinnosti ředitelky jsou prostě náročné, takže v průběhu roku jsem to stíhala jen občas o nedělích. Ještěže existují prázdniny.
V každém případě, dneska jsem prostě neměla náladu na courání v dešti. Včerejší den jsem strávila na Bradachově zahrádce a usilovně ji dávala do pořádku po našem návratu z prázdninových cest do Francie. Takže jsem byla celá rozlámaná. Jenže Bradach nedal jinak.
Po třech kilometrech chůze déšť ustal a šedými mraky se prodralo sluníčko. Nálada se mi rapidně zlepšila. Přestala jsem se mračit společně s oblohou. Vzduch voněl vlhkým pískem a mořem, nad hlavou nám povykovali rackové. Ruku v ruce jsme došli k majáku.
S omluvným pohledem na Bradacha jsem vysušila vlhkou lavičku. Přece jen, určité partie mám raději v suchu. Jen se zasmál. Vypadal, že dneska mu nemůže náladu zkazit vůbec nic.
Déšť měl jednu výhodu - byli jsme sami. V dohledu nebyl jediný turista. Bradach mě vzal za ruku.
"Já vím, že si nepotrpíš na velká, romantická gesta, Minnie. Ale víš, proč jsem dneska tak trval na tom, abychom šli právě tady?"
Tak ono to mělo nějaký důvod? Zavrtěla jsem hlavou.
"Je to přesně pět let, co jsem tě právě na tomhle místě poprvé políbil."
Merline, já zapomněla, vůbec mi to nedošlo.
"Tak jsem si říkal... že se mi moc líbí dny, které trávíme spolu. Podívej, je mi pětašedesát. Už před sebou nemám tolik času jako ty. Ne že bych chtěl jít do důchodu, to ne, aspoň ne hned. Ale až Jeannete odpiplá to mrně, co se jí narodí v listopadu, tak by mohla převzít tíhu naší ordinace ona. A já bych se stáhl a byl více doma. Nebude to tak dlouho trvat, jak ji znám. S prvním dítkem byla doma rok."
Umlkl a já se bála toho, co bude říkat dál. Proč, u Merlina, nenechá věci tak, jak jsou? Není nám spolu dobře? On se svými pacienty, já se školou, a volné chvíle jako zářící perličky na šňůře všedních dní.
Když viděl můj výraz, pokračoval čím dál nejistěji.
"Já vím, že jsou Bradavice pro tebe důležité, ale třeba bys taky mohla nějak zařídit, abys tam nemusela trávit tolik času."
Rozezleně jsem se na něj podívala. Jak si to asi představuje? On může dělat doktora na půl úvazku, ale ředitel musí být celý, to prostě jinak nejde.
S rozpačitým pousmáním mi vložil do dlaně malou krabičku.
A tohle má být co? Prsten a žádost o ruku?
Jak se ukázalo, žádost o ruku to byla, prsten ne. Z kazetky na mne vykoukla nádherná stříbrná brož zdobená emailem, v podobě kočky se zelenýma očima.
"Necháš mě o tom přemýšlet?" zeptala jsem se zjihle.
"Jak dlouho budeš chtít."

***

Více jsme o tom nemluvili. Trávili jsme spolu nádherné srpnové dny, které letěly až příliš rychle. Vůně ostružin, ze kterých jsem upekla - jen za nepatrné Tillyiny pomoci - opravdu povedený koláč, mi připomněla, že se budu muset vrátit do Bradavic. A vůbec poprvé se mi tak úplně nechtělo. Jenže smysl pro povinnost byl silnější.
Začalo září, s ním příval nových bradavických prvňáčků a všedních problémů, které s sebou přináší obyčejný život. Bradachovo přání jsem zasunula hluboko, přehluboko a rozhodla se o něm zatím nepřemýšlet. Možná za rok, až zase přijdou prázdniny... Jeho kočka mi však zdobila hábit den co den.

***

Podzim se přehoupl do prosince, v Bradavicích jsme chystali už tradiční vánoční večírek, na který se Hermiona s Harrym a Nevillem těšili a Severus ze zvyku brblal, když Bradach sehnal lístky na vánoční koncert v Inverness. Jak jsem mívala ve zvyku, odletaxovala jsem se k němu domů, byli jsme domluvení, že pojedeme společně autem. Litovala jsem toho už po prvních pěti kilometrech. Do Invernes to nebylo daleko, ale na přední sklo narážely ostré krystalky sněhu stále hustěji a i já poznala, že v zatáčkách auto chvílemi prokluzuje.
Bradach měl sevřené rty a pevně svíral volant. Reflektory se snažily prodrat tmou smíchanou s vánicí, šlo jim to však čím dál obtížněji. Neklidně jsem pomyslela na to, že ještě musíme přejet po mostě přes záliv, kde se do nás naplno opře vítr. Doufala jsem, že až sjedeme z úzkých venkovských silniček, bude cesta upravenější.
Na most jsme nedojeli. V jedné z prudkých zatáček, které nás zavedly na cestu nad zátokou, odkud býval v létě překrásný výhled, najelo auto na ledovou plotnu a pak už se nedalo dělat vůbec nic. Vteřiny se tvářily jako hodiny a současně zběsile ubíhaly. Viděla jsem, jak se Bradach marně snaží přesvědčit auto, aby zatočilo, jenže to zatvrzele pokračuje rovně - přímo dolů ze srázu.
Nestihla jsem udělat absolutně nic. Vytáhnout hůlku už vůbec ne. Jen na poslední chvíli se mi podařilo pomocí bezhůlkové magie nepatrně změnit směr pohybu našeho vozidla.
Nezřítili jsme se až dolů - prudce jsme narazili do pokroucené borovice, a to nás zachránilo. Přinejmenším pro tuto chvíli. Viděla jsem, jak jedna z větví prorazila okénko, uhodila Bradacha do čela a mě šlehla do tváře. Pak nastalo ticho. Slyšela jsem jen sníh narážející do zbytků skla a hvízdavé poryvy větru.
Zpanikařila jsem. Já, která dokázala udržet klidnou hlavu tváří tvář Voldemortovým Smrtijedům, jsem se zachovala úplně nesmyslně v okamžiku, kdy jsem viděla, že je Bradach v bezvědomí a nedýchá. Krev, která mu stékala po tváři, se mísila s ledovými krystalky, které sem vnikaly rozbitým oknem. Vím, že by bývalo rozumnější zkusit jeho mobilem zavolat záchranku z Inverness, ovšem vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly, ale vyvlekla jsem Bradacha z auta, s pocitem děsivého déjà vu, jak se snažím zachránit Elfieho před plameny, a oba nás přemístila na bradavickou ošetřovnu.
Poppy nejspíš trávila poklidný večer ve svém bytě, ale hluk, který jsem způsobila, ji přivolal.
Přihnala se "Minervo? Kde se tu bereš?"
Když zahlédla Bradachovo krvácející čelo, nečekala na odpověď a začala jednat. V tom okamžiku mi došlo, jak hloupě jsem se zachovala. Málem jsem se dala do pláče. Měla jsem se přemístit někam do Inverness! Tady magie není k ničemu.
"Poppy, on je mudla! Co budeme dělat?!"
A Bradach pořád nedýchal.
"Nezmatkuj a neruš! Masáž srdce pomůže!" odbyla mě a rychle vyčarovala umělé ruce, které začaly pravidelně stlačovat Bradachův hrudník. Po chvíli se trhavě nadechl a o ještě několik napjatých okamžiků později, se jeho dech pomalu ustálil.
Poppy spokojeně přikývla a pokračovala ve vyšetřování. Její hůlka kmitala ve složitých zákrutách, které jsem sledovala tak napjatě, jako snad ještě nikdy.
Pak se rozhodla a rázně pronesla jedno ze svých léčitelských zaklínadel. Rána na čele přestala krvácet a Bradachovi se zachvěla oční víčka.
"Víš, že není úplně mudla?" zeptala se. "Naštěstí, protože jinak bych mu asi pomoct nedokázala."
S vděčností jsem si vzpomněla na Hermioninu teorii, že mudlové vlastně neexistují. Že téměř každý má v sobě alespoň malý kousek magie, někdo míň, někdo víc. A že kouzelníci se od mudlů liší jen tím, že oni jí mají víc. K mé nekonečné úlevě bylo jasné, že magie, kterou je obdařen Bradach, možná není velká. Ale pořád dostačuje na to, aby fungovala Poppyina léčitelská kouzla.
V noci jsem seděla u jeho postele na ošetřovně. Po Poppyině úsilí se na chvíli probral, ale pak tvrdě usnul pod vlivem četných lektvarů. Severus, který se na ošetřovně objevil krátce po našem dramatickém příchodu, si okamžitě uvědomil, že je potřeba se postarat o nabouraný automobil. Hermiona slíbila, že zajistí, aby se otcově zranění dozvěděla Jeannete, a nějak jí smysluplně vysvětlí, proč ho nemůže hned navštívit. Jeannete o světě kouzelníků nic netušila. Jak jsem byla vděčná za přátele, kteří zařídí to, co je potřeba.

Protože já se odmítla od Bradacha hnout. Díky tomu všemu, co se dneska stalo, jsem si uvědomila, že měl pravdu. Nemáme čas. I pokud se uzdraví, a Poppy mě ujistila, že ano, tak stejně už nám společného života nezbývá tak mnoho, abychom jím plýtvali. Musím mu konečně dát odpověď na jeho otázku.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 26. března 2017 v 9:15 | Reagovat

Minerva spěje k závažnému rozhodnutí...
Katty, moc se mi líbí drobnosti, jako třeba jistý Bradachův příbuzenský vztah, nebo to, že není tak úplně mudla. Možná tu trošku své magie využívá nevědomky jako lékař, možná jako milovník přírody, kdy si "přivolá" zvířata, aby si je mohl prohlédnout.  Líbí se mi, že je neloví, jen pozoruje.
(To by se líbilo i Hagridovi. možná by se mohli skamarádit :-))

2 gleti gleti | 26. března 2017 v 11:19 | Reagovat

Doufám, že se Bradachovi v Bradavicích bude líbit a jak navrhla Regi, najde tu spřízněné duše, nejen životní lásku. :-)

3 KattyV KattyV | 26. března 2017 v 13:03 | Reagovat

[1]: Bradach se od smotného počátku jmenuje Fleming přesně kvůli svému příbuzenství. Alexandr Fleming měl opravdu staršího bratra Toma - lékaře.
A vzhledem k mému hlubokému přesvědčení, že kousek magie má téměř každý z nás, vůbec nevylučuju, že ten svůj Bradach používá právě k léčení.
Seznámit ho s Hagridem? No, uvidíme. Ostatně, ani tobě se meze nekladou. Klidně si Bradacha půjč do některého DMD drabblíku, pokud se ti bude hodit.

[2]: Uvidíme, Gleti, uvidíme. :D

4 Regi Regi | E-mail | Web | 26. března 2017 v 16:03 | Reagovat

[3]: Katty, Hagrid, natěšený na DMD mi tady šťouchá do ramene, že teda jó, že toho Minervinýho Bradacha hrozně rád pozve k Prasečí hlavě na jedno, že už má jednoho mudlovskýho kámoše - Srstku a že je to bezva chlap. ;-)

5 Piskoř Piskoř | 26. března 2017 v 17:09 | Reagovat

Tyhle neděle jsou ze všech nejlepší - ty s Minervou.
Jako vždy moc hezky napsaný,  pěkný příběh. Mě teda Fleming vůbec nenapadl v této souvislosti :-D Myslím,  že dědeček by byl za Minnie rád <3

6 KattyV KattyV | 26. března 2017 v 20:49 | Reagovat

Pozdravuj Hagrida. Vyřiď, že Bradach s ním na pivo určitě rád půjde.

[5]: Piskoři, jsem o tom přesvědčená. Nakonec, vlastně o to Bradacha požádal, že?

7 marci marci | 26. března 2017 v 21:07 | Reagovat

Moc hezký kousek. Takový milý, smířený... Nějak jsem věděla, že to s Bradachem dopadne dobře. Že tragédie s Elfiem stačila... I když v reálu bývá osud pěkná mrcha, máme "alespoň" fanfiction. A to je dobře. :)
Děkuji moc :)

8 Piskoř Piskoř | 26. března 2017 v 21:27 | Reagovat

[6]: Máš pravdu 😊

9 KattyV KattyV | 26. března 2017 v 21:59 | Reagovat

[7]: Máš pravdu, Marci. To bych Minervě nemohla udělat. Už si toho v životě užila dost, má nárok na kousek štěstí.

10 m m | Web | 27. března 2017 v 9:52 | Reagovat

[4]: Regi, tak na tohle se fakt těším. :D

11 Regi Regi | E-mail | Web | 27. března 2017 v 10:43 | Reagovat

[10]: Martian, naštěstí nám komentáře chodí na mail, takže jsem tě identifikovala i přesto, že se tady z celé tvé přezdívky zobrazilo jen to jedno písmenko. Zatracení virtuální šotci :-?
Jo, Hagrid je velký fanda Kattyiny Minervy a každý její kámoš je i jeho kámošem :-).

12 Arenga Arenga | 27. března 2017 v 12:48 | Reagovat

líbilo se mi to, ale nedá mi to pořád nepřemýšlet nad tím, proč léčivá magie nefunguje na mudly. Proč? Je to kanonické nebo fikce? Knížky jsem četla už dávno a vedlejší zdroje nesleduju.

13 Dinnes Dinnes | 27. března 2017 v 15:38 | Reagovat

[12]:To mě taky napadlo, proč léčivá magie ne a černá jo.
Ale moc se mi líbí ta Hermionina teorie o magii.
Jinak kapitolka moc pěkná, taková poklidná. :-)

14 KattyV KattyV | 27. března 2017 v 18:58 | Reagovat

[12]: + [13]:
Arengo, nemyslím, že  by to byla úplně součást kánonu. Ale když se člověk začne v problémech hrabat, začne o nich přemýšlet. Takže je to současně odpověď pro Dinnes. Podle mého názoru, je černá magie, tedy většinou, útočná a agresivní. Zastřelit tě útočník taky může bez jakéhokoli tvé pomoci. Naproti tomu léčebná magie vyžaduje spolupráci - spolupráci tvého vlastního magického jádra.
Samozřejmě podle Hermioniny teorie, se kterou velmi souhlasím, je magie vlastně nadání - podobně jako třeba hudební sluch. Neexistuje + - (buď magii máš nebo ne). Existuje v široké škále hodnot od minima k maximu. Určitá úroveň stačí, aby spolupracovala s léčebnou magií, ale musí jí být daleko více, aby stačila na kouzlení. A ještě někde mezi tím jsou motáci.
Tahle teorie mě smiřuje s faktem, že dopis z Bradavic mi v jedenácti nepřišel. :-P

15 Arenga Arenga | 27. března 2017 v 23:05 | Reagovat

[14]: jo, takhle to dává dost dobrý smysl, díky

pokud existuje magie v širokém spektru od minima k maximu a fakticky tedy neexistují mudlové, tak neexistují fakticky ani motáci, ne? jestli to správně chápu
když se nad tím ovšem člověk zamyslí hloub, tak to, že kouzelnická komunita říká svým nenadaným členům motáci je vlastně pěkně sprostý a urážlivý...

ovšem ta tvoje poslední věta je naprosto dokonalá (a poněkud inspirativní, to přiznám taky)

16 Dinnes Dinnes | 28. března 2017 v 7:49 | Reagovat

[14]: Takhle to zní fakt logicky. A neustále mě fascinuje, jak máš všechno do detailu promyšlené. :-)

17 KattyV KattyV | 28. března 2017 v 8:46 | Reagovat

[15]: Máš naprostou pravdu, Arengo. Je to urážlivé. Ale ono mudlovský šmejd není o nic méně urážlivé. Ona je kouzelnická spoelčnost poměrně dost rasistická. Dělám, co můžu, abych to trošku zmírnila.

[16]: Díky, já se vážně snažím, abych všechno domyslela co možná nejlíp. Samozřejmě, určitě i tak mi něco uteče. :D

18 Arenga Arenga | 28. března 2017 v 13:37 | Reagovat

[17]: jasně, z mudlovského šmejda to přímo čiší - ale vzato kolem a kolem, toho motáka používají i ti, co mudlům do šmejdů nenadávají, což mi teda přijde docela strašné - to je jako kdyby v rodině s hudebním nadáním říkali tomu, kdo holt hudební sluch nemá "ty náš malý pitomečku"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014