ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Ředitelka Bradavic: Pláč i smích

19. března 2017 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Konečně se dostáváme ke střípkům z Minervina života.



Pláč i smích

Severus s neuvěřením sledoval chaos v Doupěti. Pravdou je, že na mnoha pohřbech ve svém životě nebyl.
Ale pokud už jich zúčastnil, znamenaly tyto chvíle pietní vzpomínku na zemřelé.
Ale toto? Toto nepřipomínalo pohřební hostinu, toto byla středověká fraška nebo komická opera.
Amber, 12. kapitola


ČERVEN 2004

V červnu se uklidnila největší dramata. Harry se vrátil do Bradavic zářící štěstím, protože ho doprovázela jeho Samuela. Ukázalo se, že dívka má v sobě daleko více magie, než mnozí kouzelníci, jen to byla magie úplně jiného druhu. Naštěstí dostačující, aby mohla vidět Bradavice a žít v nich. Navíc mi konečně Harry prozradil, že je Samuela již téměř dostudovaná knihovnice. To se opravdu hodilo, protože si madam Pincová už dávno přála odejít na odpočinek a já byla celá šťastná, že se našla možnost, jak ji nahradit.
Ta dívenka byla opravdu roztomilá, velmi mladinká a půvabná a Harryho očividně milovala. On ji ostatně taky. Studenti ji budou nepochybně zbožňovat, dá se předpokládat, že zvlášť u starších chlapců se frekvence návštěv knihovny značně zvýší.
Trochu jsem měla obavy, jak bude fungovat její spolupráce s magickou registrací knih, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Samuela se několikrát hezky usmála na Filiuse a ten vymyslel kouzlo, které zajistilo, že v Bradavicích začal fungovat počítač. Zatím jenom v knihovně, ale mám pocit, že jich brzy budeme muset opatřit víc. Severus propadl internetu - mám pro to pochopení, když si uvědomím, kolik informací se tam dá objevit. To musí být pro bývalého špiona úplný ráj.
V červnu se nám také povedlo úspěšně dotáhnout ministerské volby. Překvapivě nám v tom notně pomohla Rita. Samozřejmě to byl Severusův nápad, jak všechno obrátit vzhůru nohama. Z nevhodné mudlovské dívky byla najednou velká láska Toho-kdo-nás-už-zase-jednou-zachránil. Podařilo se nám vytvořit opravdu přesvědčivou variantu pravdy - Lucius Malfoy se zbláznil, pokusil se Harryho zabít a jedině Samuelina láska tomu zabránila. Rita napsala překrásně kýčovité články. Tak dokonalé, že jsem se zasazovala o to, aby ji Severus s Hermionou pozvali na svou svatbu. Úplně jsem viděla ty překrásné oslavné řádky plné slz a dojetí. Zdá se, že jsem poněkud podlehla svým utajeným touhám po romantice. Severus na to samozřejmě nepřistoupil, ale možná, až si bude Harry brát Samuelu…
Ta smršť článků nemohla nezapůsobit, celý kouzelnický svět byl dojat, nadšen a současně rozezlen na Malfoye. A vzhledem k tomu, že ten nebyl k dispozici, vina se svezla na Popletala, protože se předtím vůbec netajil pýchou, že ho tento vlivný kouzelník podporuje.
Lucius, když se alespoň částečně vyrovnal s tím, že přišel o magii, si přál pro kouzelnický svět zemřít. O tom, že přežil, jsme věděli jen já, Hermiona, Severus, samozřejmě Poppy, která se o něj starala, Kingsley, který nám pomáhal vyřešit, co s ním bude dále a… Draco.
Myslela jsem si sice, že by bývalo lepší, kdyby to ten chlapec netušil, ale Lucius na rozhovoru s ním trval. Draco to nakonec zvládl velmi dobře a my předali smířeného Luciuse do rukou mudlovské spravedlnosti. Protože přinejmenším Zabiniho opravdu zavraždil. A zavřít ho do Azkabanu nebylo možné. Ten byl určen jen kouzelníkům. Kingsley se postaral o několik drobných změn pamětí, takže se nikdo nedivil, odkud se vzal nový vězeň v jedné ze skotských věznic. Měl v záznamech, že je odsouzen na pět let. Draco slíbil, že se po uplynutí této doby postará, aby jeho otec měl z čeho žít. Usoudili jsme, že nejlépe mu bude ve Francii.

***

Kouzelnický svět, jak se zdá, se zase dával do pořádku. Můj soukromý nebyl zdaleka tak pozitivní.
Celý rok, kdy mě mělo ze všeho nejvíce zajímat, jak se vypořádáme s Luciusem, zda Severus konečně pochopí, že Hermiona nestojí o Harryho, ale o něho, s kým se vlastně schází Harry, celý ten rok jsem se těmito problémy, jako ostatně i problémy školy, zabývala jen napůl.
Děda začal postonávat. Podzimní plískanice mu nedělaly dobře, ne a ne se zbavit kašle a jako by z něho vyprchala všechna energie. Jeho žena Lovenna, kterou tak velmi miloval, zemřela o rok dřív, a on od té chvíle strašlivě zestárl. Nikam nechodil, přestal se zajímat o svět kolem, jen se zimomřivě choulil v křesle, zabalený v kostkované dece, a celé hodiny zíral do ohně. Ramena mu poklesla a tváře zešedly.
Přísahala jsem si, že neudělám stejnou chybu jako s otcem, takže jsem s ním trávila každou volnou chvilku. Byl to on, kdo mě ten rok zajímal nejvíc. Přesvědčovala jsem ho, že by bylo dobré, aby se na něho podívala Pomona, nebo co takhle Sv. Mung, ale vytrvale mi opakoval: "Mám výborného doktora, nedělej si starosti, holčičko."
Zkusila jsem to s Malcem, u kterého teď děda bydlel, ale ten mi řekl totéž: "Ten doktor je fakt vynikající, a pokud to děda chce takto, tak ho nebudu přesvědčovat o ničem jiném. Umírá, víš to, že? Ne proto, že by byl vážně nemocný, ale proto, že už se mu nechce žít. A s tím žádný, ani ten nejlepší lékař nebo léčitel, nic neudělá."
Věděla jsem, že pokud je někomu sto čtrnáct let, měla bych se smířit s tím, že se jeho život chýlí ke konci, jenže pořád jsem na to nebyla připravená. Nechtěla jsem přijít o posledního muže, který mě kdy v životě miloval. Nekonečně víc než otec, víc než Alan, víc než Doug, než Elfie… Ne, víc než Elfie ne, ale byl to právě on, kdo mi pomohl přežít Elfieho smrt. NECHTĚLA jsem o něj přijít. Jenže život se nás neptá, to už jsem přece věděla dávno. Prosím, ještě tady s námi chvilku zůstaň!
Na jaře to vypadalo, že je dědovi líp, takže jsem se zase trochu soustředila na problémy v Bradavicích. Jenže jen pár dní po ministerské volbě se ozval Malc.
"Minervo, přijeď. Co nejdřív!"
Okamžitě mi bylo jasné, že je to vážné. Malc mi nikdy neříkal Minervo. Vždycky jen Minnie. Přemístila jsem rovnou k němu. Seděl v kuchyni, hlavu v dlaních. Vedle něho seděla maminka, vypadala unaveně, oči zarudlé od pláče.
"Minnie," vydechl Malc s úlevou. "To jsem rád, že jsi tady tak rychle. Přitížilo se mu. Asi… asi už to nebude dlouho trvat. Přál si, abych tě zavolal. Víš, že to nikdy předtím nechtěl. Vždycky říkal, že máš svých starostí dost. Ale teď…" polkl. "Běž za ním, my ostatní se už s ním rozloučili. Robert… prý nemůže přijet, ale byl tady před měsícem," mávl beznadějně rukou. Bylo mi to jasné. Se svým starším vnukem děda nikdy neměl nejlepší vztah.
"Říkal, že si chce odpočinout, aby byl… svěží… až přijdeš," dodal ještě Malc a pak mě zavedl do vedlejšího pokoje, kam ho uložili. Ležel pod přikrývkou, nehybný, šedivý, oči zavřené. Jen chrčivý dech prozrazoval, že ještě žije. Za ruku ho držel neznámý muž asi v bratrově věku, nejspíš ten vynikající lékař. V pohledu, který na mě upřel, jsem viděla záblesk zájmu smíchaného se soucitem, ale nebyl to on, na koho se teď upírala má pozornost.
"Jak mu je?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny: "Obávám se, že ne moc dobře. Chtěl s tebou… s vámi mluvit, nebudu rušit."
"Je v bezvědomí?"
"Ne, spí, ale jen lehce. Čeká na vás. Zkuste na něj promluvit."
Postavil se a pustil mne na své místo. Posadila jsem se a chytila nehybnou ruku.
"Dědo…"
Víčka se mu zachvěla a pomalu otevřel oči.
"Minnie, holčičko, to jsi hodná, že jsi přišla."
Nemohla jsem si pomoct, slzy se mi hrnuly po obličeji jako jarní záplava. Jen mimoděk jsem si uvědomila, že dveře zaklaply a my zůstali sami.
"No tak, neplakej, holčičko, to přece vůbec není potřeba," přejel mi horkými prsty po hřbetu ruky.
"Promiň, když já… Prosím, nech mě, abych zavolala Poppy. Třeba je ještě nějaká možnost."
"Ne, holčičko. Vážně ne. Jsem unavený, víš? A smířený. A je mi smutno, bez Lovelly mě už život netěší."
"Ani pro nás tady nezůstaneš? Pro mě, pro Malca, jeho dcery a jejich děti."
"Ale no tak. Vy všichni máte svůj život. Ne. Nebraň se. To není výčitka, to je úplně v pořádku. Malc má rodinu, jeho holky taky, no a ty… ty máš školu. Jsem na tebe hrozně pyšný, víš to? Tolik jsi toho dokázala. Slyšel jsem, že Bradavice už zase mají skvělou pověst. Dokonce někteří tvrdí, že je to tam lepší než za Brumbála. Prý jsi spravedlivější a neděláš rozdíly…" Došel mu dech, zavřel oči a ztěžka dýchal. Jednou rukou jsem si stírala slzy a hledala kapesník. Druhou jsem opatrně ho hladila po vrásčité tváři. Kůži měl tenkou a suchou jako starý pergamen.
Za chvilku zase oči otevřel a ztěžka pokračoval: "Ještě něco jsem ti chtěl říct. Měla bys myslet i na sebe. Bradavice nejsou všechno. Nemusíš zůstat sama. Nakonec, jsi kouzelnice, máš ještě spoustu let před sebou. Dělá mi starosti, když tě už celé věky vidím osamělou. Chtěl bych, abys byla šťastná. Vždycky mi na tobě záleželo."
"Mně na tobě taky," brečela jsem už naplno a čekala, co ještě řekne. Jenže on znovu upadl do neklidného spánku nebo snad bezvědomí, co já vím, a už se neprobral.
Zemřel nad ránem, seděli jsme u něho spolu s bratrem a maminkou, občas nás kontrolovala švagrová objevily se i jejich dcery a vnoučata, celá rodina se přišla ještě jednou rozloučit, a já se v těch nočních hodinách s jeho odchodem smířila. Protože měl šťastný život, takový, jaký chtěl, žil pro svou práci, hodně toho dokázal a miloval víc než jednou. Uvědomovala jsem si, že bych jednou chtěla odcházet stejně jako on, uprostřed svých blízkých.

***

Seděli jsme v kuchyni kolem stolu a upíjeli čaj okořeněný whisky, tou věčnou útěchou Skotů. Čekali jsme na lékaře, který měl potvrdit dědovu smrt, podepsat všechny potřebné papíry, abychom mohli zařídit pohřeb.
"Přijde co nejdřív, odvolali ho k jednomu akutnímu případu," oznámil mi bratr, v ruce tu podivnost zvanou mobilní telefon, na kterou jsem si pořád ještě nezvykla.
Konečně se otevřely dveře a dovnitř vnikl závan čerstvého ranního vzduchu. Voněl létem a růžemi. Venku začínal krásný den.
Vešel muž, kterého jsem si teprve teď pořádně prohlédla. Široká ramena, statná postava, husté prošedivělé vlasy, tvář člověka, který často bývá na čerstvém vzduchu. Klidné a přitom soucitné chování.
"Díky, Bradachu, že sis tak pospíšil." Škubla jsem sebou. Bradach? Prohlédla jsem si ho pozorněji, v marné snaze v něm najít toho malého nadšeného kloučka - bráškova nejlepšího kamaráda. Pokud jsem věděla, odešel odsud do Edinburghu, kde měl úspěšnou ordinaci.
"Bradach Fleming?" zeptala jsem se nejistě.
Přikývl s jemným úsměvem.
"Nevěděla jsem, že ses vrátil. Myslela jsem, že je z tebe důležitý lékař městské honorace."
"Jsem zpátky už deset let, zemřela mi žena, dcera odešla na vysokou školu a táta chtěl odejít do důchodu. Říkal, že v pětasedmdesáti už na to má zatracený nárok. Tak jsem zpátky a je mi tu dobře."
Malc se zapojil do rozhovoru. "Jsem rád, že se vrátil, získali jsme skvělého doktora a já mám s kým chodit na ryby."
Vzpomínka se mi vrátila tak živě, jako by to bylo včera. Dva kloučci, mizící z kuchyně někam ven, pozorovat ptáky, liščata nebo jinou havěť. Tvrdohlavost toho o kousek menšího, který trval na tom, že mi nikdy nebude říkat Minervo, vždycky jenom Minnie. Můj čerstvě dospělý pokus, vymámit z těch mrňat trochu úcty, který naprosto nevyšel.
Léty se náš věkový rozdíl setřel. Nebylo špatné být čarodějka. Poprvé po strašně dlouhé době jsem se zase cítila jako přitažlivá žena. Ne profesorka, ne ředitelka, ne přítelkyně. Žena. Způsobil to ten zkoumavý pohled šedivých očí, které mě sledovaly s nejasným, oceňujícím očekáváním?
Zastyděla jsem se. Jen pár hodin po dědově smrti a já myslím na takové věci. Ale nemohla jsem si pomoct.
Pak jsem si vzpomněla na jeho poslední slova a měla jsem intenzivní pocit, že by se nezlobil.

***

Uvědomuji si, že čím déle člověk žije, tím více získává smutných zkušeností s pohřby. Občas mě napadá, že už jsem jich zažila až příliš mnoho. Některé si pamatuji do nejmenších podrobností, jiné, hlavně ten Elfieho, se mi ztrácí v mlze. Tenkrát jsem nevnímala téměř nic.
Dědův patřil k těm hezkým, pokud se to vůbec o pohřbu dá říct. Přišel se s ním rozloučit snad celý kraj. Nejen jeho rodina, ale celá řada přátel, sousedů, golfových partnerů, majitelů palíren whisky z celého Skotska… a taky spousta kouzelníků, o kterých jsem myslela, že už na něj zapomněli. Ukázalo se, že ne tak docela. Bylo tady ještě dost těch, kteří si ho pamatovali z první války proti Voldemortovi.
Občerstvení, které jsme spolu s Malcovou ženou připravily po obřadu, se proměnilo v bujarou veselici, ještě bláznivější, než byla ta po pohřbu Arthura Weasleyho.
Dozvěděla jsem se tolik historek z dědova života, až mi přecházel zrak. Nakonec jsem se zapojila i já.
"Mami, pamatuješ, jak…"
Smáli jsme se a smáli, až smích přešel v pláč a pláč v smích.

Děda si přál, nebýt pohřbený v zemi. Přál si, abychom jeho popel rozptýlili po všech milovaných místech v širokém okolí. Hrstičku na golfovém hřišti, hrstičku na vřesovišti, hrstičku na špičce dlouhého poloostrova, pod bílým majákem, s šeptavými vlnami kolem. Většiny těch výprav plných vzpomínek se spolu se mnou zúčastnil Malc, té k majáku pak Bradach Fleming.
Posadili jsme se na oblázky, záda opřená o vyvýšený břeh porostlý sladce vonícím hlodášem. Vlnky nám jemně šplouchaly u nohou, po obloze se honily mráčky a v blýskavém moři dováděli tuleni. Čekali jsme, až odejdou poslední turisté. Slunce pomalu zapadalo a mně se v duši rozléval klid.
"Vzpomínám si, Minervo, jak mě a Malca právě sem vodil tvůj děda, ukazoval nám delfíny a učil poznávat mořské ptáky."
"To bylo v době, kdy jsi zatvrzele tvrdil, že mi vždycky, ale úplně vždycky budeš říkat Minnie?"
Zasmál se.
"Na to si vzpomínám. Byla jsi tak důležitá a nás hrozně bavilo tě dráždit."
Najednou se narovnal a vážně se na mě podíval.
"Já vím, že jsi čarodějka, Minnie. Malc mi to řekl už před… prostě před spoustou let. Myslím, že mi bylo asi tak osm. Šel jsem za tvým bratrem a čirou náhodou jsem zahlédl, jak sedíš u vás na zahradě pohodlně stočená v křesle. Vypadala jsi nesmírně soustředěná, mě jenom tak letmo napadlo, na co asi myslíš, a najednou tam místo tebe seděla mourovatá kočka. Byl jsem tak vyděšený, že jsem málem utekl s hlasitým ječením. Naštěstí jsem se ovládl a odplížil se úplně potichu."
Užasle jsem se na něho podívala. To muselo být to léto, co jsem se vrátila z Francie. Tenkrát byly mé zvěromágské schopnosti ještě úplně čerstvé, pořád jsem si ověřovala, že se přeměnit opravdu umím. Taková hloupost, zkoušet to na zahradě, kam mohl přijít kdokoli.
Polkla jsem. To bylo to léto, kdy jsem ještě věřila, že mě čeká budoucnost s Dougem. Byla jsem mladá, zamilovaná a neopatrná.
Raději jsem se zeptala.
"Co jsi udělal pak?"
"Šel jsem za tvým bratrem. Ten mi to trochu vysvětlil, ale pak mě zavedl za tvým dědečkem, že ten mi kouzlení dokáže popsat líp. Udělal to opravdu dobře. Jen mě prosil, abych o tom nikomu neříkal."
Zamyslel se.
"Hodně o tobě mluvíval, víš to? Celá léta a v poslední době čím dál, tím víc."
Znovu se opřel zády o břeh a tiše vyprávěl o dědečkovi, o sobě, o přátelství s Malcem, o větru na vřesovištích, o jelenech, které potkává při cestách za pacienty… Vyprávěl a díval se přitom na moře. Cítila jsem, jak se o mě opírá, vnímala jsem teplo i přes tlustou látku jeho košile, a měla jsem chuť položit mu hlavu na rameno. Nejspíš to poznal, protože mě k sobě přitáhl a druhou rukou mi odhrnul vlasy z obličeje.
"Dělal si o tebe starosti. Prosil mě, abych na tebe dal pozor."
Uraženě jsem se odtáhla.
"Takže jsem tvůj nejnovější charitativní projekt?"
Zasmál se znovu, najednou plný energie a radosti.
"Ani ne, když jsem tě po těch letech znovu uviděl, zjistil jsem, že charita je to poslední, na co myslím. Jsi pořád nesmírně krásná žena, Minnie."
Díval se na mě a v očích mu jiskřilo.

A pak mě políbil.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 19. března 2017 v 5:47 | Reagovat

Děda Minnie miloval a staral se o ni až do své smrti a chtěl, aby v tom někdo pokračoval i potom. Tohle je moc hezká kapitola, Katty.

2 Piskoř Piskoř | 19. března 2017 v 19:35 | Reagovat

Krásná :-)

3 marci marci | 19. března 2017 v 21:07 | Reagovat

Páni. Dvě třetiny kapitoly jsem měla slzy v očích a nakonec jsem skončila s úsměvem :) Odchod Minervina dědy jsem čekala a jsem ráda, že opustil svět tak hezky. Kdo by si něco takového také nepřál :)
Děkuji moc za krásnou kapitolu...

4 Arenga Arenga | 19. března 2017 v 21:08 | Reagovat

jojo, dědečkův odchod je hodně dojemný

5 KattyV KattyV | 19. března 2017 v 22:41 | Reagovat

[1]: + [2]: Díky, Regi a Piskoři. Psala se mi tak nějak sama.

[3]: Jsem ráda, Marci, že jsi to tak cítila. Protože i já jsem to psala s těmihle pocity. Nakonec, i kapitola se podle toho jmenuje, že?

[3]: + [4]: Děda Minervu doprovázel celý život. A jeho smrt do tohoto příběhu prostě patří. Protože jinak bych měla pocit něčeho neuzavřeného. Pokojná smrt v takto pokročilém věku po dobrém životě, to už není tragedie. to je jen smutek, smíření a spousta krásných vzpomínek.

6 Martian Martian | Web | 23. března 2017 v 7:02 | Reagovat

Moudrý život, pokojná smrt. I proto asi děda zůstane mou oblíbenou postavou.

7 KattyV KattyV | 23. března 2017 v 19:01 | Reagovat

[6]: Po pravdě řečeno, Martian, myslím, že dědeček zůstane i  mou nejoblíbenější postavou celé McGonagallovské série. S výjimkou Minervy, samozřejmě, protože bez ní by to nešlo. ;-)

8 jenka jenka | 24. března 2017 v 5:58 | Reagovat

Děkuji za tak krásnou kapitolu. Líbí se mi, že se Minerva o událostech kolem Malfoyových a politiky zmiňuje jen z toho nejnutnějšího, přece jen, tohle je její život. Je z toho cítit její pouto ke všem přátelům, její starostlivost.
Když se loučila s dědou, nepokrytě jsem brečela. Jsem šťastná, že mohl odejít uprostřed své rodiny a v klidu.
A Minervě moc přeju, aby konečně prožila šťastná léta v míru.
Jsem ráda, že tohle není úplně poslední kapitola, ale myslím, že už jich moc neplánuješ. Bude se mi stýskat, ale takhle je to dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014