ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

ÚTOČIŠTĚ: Kolize

9. října 2017 v 0:01 | Danae |  Útočiště

Překvapivě promluvila maminka, která obvykle nechávala dlouhé řeči na jiných. "Víme, že tohle je válka, profesore Snape. Nebudeme Hermioně zakazovat nic, čím bude moci zachránit něčí život. Obvykle se rozhoduje dobře - je jen na vás, zda její nabídku využijete."


KOLIZE

Zapadala po kotníky do sněhu, když se prodírala kolem hustého živého plotu lemujícího babiččinu zahradu. Čas od času vytáhla hůlku, aby na prostupnější místa vložila zabraňovací zaklínadlo nebo aspoň poplašnou formuli. Nevěřila, že by je to snad ochránilo, ale uklidňovalo ji, že může něco dělat.
"Stáhne to z nich aspoň kůži?"
"Babi!" opáčila Hermiona pohoršeně. "Copak jsem řezník?"
Babička Sophie, která ji doprovázela, se uličnicky zazubila a Hermiona se musela usmát. Babičku odjakživa nesmírně bavilo, když ji dokázala vyvést z míry - zvlášť v jejích přemoudřelých chvílích. Dnes si ji ale nedobírala proto, aby se pobavila, ale aby rozmělnila strach, který ležel na Hermionině duši jako ledová krusta. Byla jí nesmírně vděčná za to, že neztrácí hlavu a smysl pro humor a vyhledává s ní na zahradě svého velkého domu možná zranitelná místa, jako by to byl ten nejsamozřejmější program pro zimní odpoledne. Stokrát důležitější než pošetilé mávání hůlkou bylo, že jí babička naslouchala, když před ní zajíkavým hlasem vylévala své pochyby a strachy.
Jaké jsem měla právo prozradit, kde se skryjeme, někomu takovému? Neznám jeho úmysly.
Za nimi kráčel Křivonožka a opatrně, se zdviženým ocasem, našlapoval do studeného sněhu. Hermiona ho od chvíle, kdy vyrazila s Harrym a Ronem za viteály, nechala u babičky - nedovedla si představit, jak by to svobodomyslné zvíře přežilo o samotě v londýnském domě jejích zaměstnaných rodičů. Od okamžiku, kdy přijela, se od ní nehnul. Nevěděla, co všechno tuší, ale byli si za ta léta hodně blízko.
Přivede Smrtijedy až k tomuhle domu, a vyslouží si tak pochvalu za své špiónské služby.
Sklonila se k němu a vzala ho do náruče. Uvelebil se jí mokrými předními tlapkami na rameni a začal tichounce příst. Nechápala, jak mohla bez toho zvuku přežít tolik měsíců.
Vydá nás Voldemortovi jako rukojmí.
Stály teď babičkou přímo uprostřed zahrady pod starou zasněženou hrušní. Když byla malá, visela na tom stromě její houpačka. Ještě teď tam po ní zbýval kousek zteřelého provazu oblepený sněhem.
Bude litovat své slabé chvilky, a aby se zbavil svědků, pozabíjí nás sám.
Babička ji vzala za ruku a usmála se. "Musíš si uvědomit, holčičko, že tebe v tuhle chvíli děsí všechny možné varianty, ale naplnit se může vždycky jen jediná možnost." V jejím hlase teď nebyla ani stopa po ironii. "Podle mě ses včera rozhodla nejlépe, jak bylo možné, a věřím, že se stejně dobře rozhodneš, až to bude znovu třeba."
Pomalu se smrákalo a okna velkého domu zářila čím dál lákavěji. Doufala, že babička splní svůj slib a udělá jí horký punč. Byla promrzlá až na kost, ale ledu v její duši ubylo.


~°~


"...půlka rodinného domu v londýnských Spitalfields se dnes deset minut po půlnoci s hromovým rachotem zřítila a pravděpodobně pohřbila ve svých troskách doktora Perryho Grangera, jeho ženu a osmnáctiletou dceru. Vyprošťovací tým pracuje na místě už šestnáct hodin, ale dosud se jim nepodařilo najít jediné tělo. Šance na přežití pohřbených se každou hodinou..."
"Vypni to, Perry," ozvala se babička, když vcházela do obývacího pokoje se čtyřmi kouřícími sklenicemi na podnose. "Slyšíme to dneska už aspoň pošesté."
"Chci vědět, co se děje, mami," ozval se tatínek trochu podrážděně, ale natáhl se po knoflíku a rádio zmlklo.
"Hádám, že v tuhle chvíli stejně víš víc, než celá BBC dohromady." Položila tác na stůl a podala mu jeho sklenici horkého punče. "Víš, kdo to má na svědomí a že doktor Granger a jeho rodina přežili."
"Přesto mě docela zajímá, kolik cihel budu muset koupit, až budu z té zříceniny dělat zase dům," povzdechl si tatínek a zadíval se nešťastně do tančících plamenů v krbu. V troskách byl nejen dům, ale také ordinace, na které si tak zakládal.
Maminka, která mu seděla po boku, ho beze slova vzala za ruku a Hermiona se vmáčkla na gauč vedle něj. Za okamžik se tatínek slabě pousmál, stiskl své ženě dlaň a objal Hermionu kolem ramen. "Ještěže jsem odtamtud odvezl to nejcennější."
"Tak se mi líbíš, chlapče," usmála se babička a uvelebila se do pohodlného křesla naproti nim. "Tak jaké jsou další rozkazy, generále?" obrátila se na Hermionu.
"Čekáme na vyzvědače," řekla Hermiona bezstarostným tónem a drbala za ušima Křivonožku, co se jí usadil na klíně. U srdce jí ale lehko nebylo. Za okny rostla tma a strach znovu vystrkoval studené prsty.
Ostré zaklepání ji vystřelilo z gauče, nervózně zajela rukou do kapsy, aby zjistila, zda má hůlku. Pak jí zrak padl na Křivonožku, který jí seskočil z klína. Věděla, že umí nebezpečí vycítit na míle daleko, teď ale kráčel důstojným krokem po její pravé noze ke dveřím, jako by za nimi očekával vítaného hosta. Z nějakého důvodu ji to uklidnilo víc než cokoli jiného - zhluboka se nadechla a otevřela.
Za dveřmi stál Snape a byl sám. Jeho temný hábit se ostře odrážel od zasněžené zahrady a jeho tvář, bylo-li to vůbec možné, vyhlížela ještě bledší než včera. Na okamžik utkvěl pohledem na Hermioně, pak beze slova vešel do místnosti. Ostražitě obhlédl všechny přítomné, ale než stačila Hermiona otevřít ústa, aby je vzájemně představila, stála před ním babička.
"Vítejte v mém domě, profesore Snape," řekla klidným hlasem dámy, pro kterou jsou večerní návštěvy kouzelníků v dlouhých pláštích samozřejmostí. "Mé jméno je Sophie Grangerová - tohle je můj syn Perry a jeho žena Helen. Myslím, že vám všichni dlužíme poděkování za to, že jste jim a Hermioně včera zachránil život." Podala mu pravici.
Hermiona měla dojem, že Snape čekal všechno, jen ne takové přivítání. Ale zaváhal jen vteřinu, než s kamennou tváří babiččinu ruku přijal a pak podal pravici i jejím rodičům.
"Dáte si trochu punče, pane profesore?" zmohla se konečně na slovo i ona. Udiveně zvedl obočí, ale pak krátce kývl a pomalu se posadil na židli, kterou mu přisunul tatínek. Sklenici pevně obemknul štíhlými prsty, jako by se o ni chtěl zahřát. Když pomalu upíjel, nikdo se neodvážil přerušit ticho, které v místnosti zavládlo. Nakonec promluvil on.
"Ten ze Smrtijedů, který včera navrhl, že pohřbít vás zaživa ve vlastním domě bude zábavnější než oheň, vám prokázal nesmírnou službu. Doteď je ani nenapadlo, že byste mohli přežít. Získali jste alespoň dva dny, během nichž stopy trochu vychladnou."
"Ale co pak?" ozvala se Hermiona.
"To záleží na tom, jak se vyvine situace. Možná budete moci zůstat tady, možná budete muset zmizet jinam. Nikdo nevidí Pánu zla do mysli, dokud sám nepromluví. A než to zjistíme, budu muset dnes večer vyřídit ještě jednu věc."
Hermiona pochopila téměř okamžitě a po zádech jí přeběhl mráz.
"Kdo je to dnes?" hlesla.
Pohled, kterým na ní spočinul teď, byl mnohem delší. Jako by se rozmýšlel, zda si vůbec může dovolit odpovědět.
"Justin Finch-Fletchley," řekl nakonec.
"Půjdu s vámi."
"Nesmysl," zavrčel a zvedl se.
"Ne, to není nesmysl," zvýšila Hermiona hlas a vstala z gauče. "Půjdete-li sám, nemáte téměř žádnou šanci ho přesvědčit. Dopadne to jako s Colinem. Jako s Denisem."
"Vás jsem přesvědčil," odsekl.
Hermiona zavrtěla hlavou. "Já jsem úplně jiný případ."
Na chvíli se odmlčela a pak začala trochu klidnějším tónem: "Když mě vezmete sebou, uvidí, že jsem díky vám skutečně přežila. Zjistí, že mluvíte pravdu - a máme šanci ho přesvědčit."
Snape na ni hleděl přivřenýma očima, ale mlčel. "Je to zatraceně nebezpečné," řekl nakonec. "Jestli se kolem potuluje nějaká smrtijedská hlídka, může vám jít o život."
"To jsem ochotná riskovat."
"Můžete také zatáhnout do nebezpečí mne. Dva jsou vždycky nápadnější než jeden."
Přikývla, věděla, že má pravdu. "Tohle riziko musíte posoudit sám."
Snape se rozhlédl po ostatních v místnosti, jako by doufal, že jí ten šílený nápad zakážou. Překvapivě promluvila maminka, která obvykle nechávala dlouhé řeči na jiných.
"Víme, že tohle je válka, profesore Snape. Nebudeme Hermioně zakazovat nic, čím bude moci zachránit něčí život. Obvykle se rozhoduje dobře - je jen na vás, zda její nabídku využijete."
Hermiona hleděla na ten drobný obličej a zářící oči, jako by je viděla poprvé v životě. Maminka vyslovila to, co celé Vánoce jen tiše obcházeli. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
Snape podrážděně zavrčel: "Doufám, že jste si dobře procvičila svou vyřídilku, slečno Grangerová. Nerad bych vás sebou tahal zbytečně," a bez rozloučení vyšel ven. Hermiona popadla cestou svou péřovou bundu a vyběhla za ním.
Mrazivý vzduch ji uhodil do tváře. Obloha byla bez mráčku, z temné dálky zářily jasné hvězdy. Čekal na ni uprostřed zasněžené zahrady, nehybný stín bez tváře. Udiveně na něj pohlédla, když k ní náhle napřáhl ruku.
"Víte, slečno Grangerová, kam se budeme přemísťovat?" optal se netrpělivě.
Jen zavrtěla hlavou.
"Pak uděláte nejlépe, když se do mě zavěsíte. Jestli skončíte namísto v Esheru ve Walesu, budete mi sotva něco platná."
Hermiona tak váhavě učinila. Vklouznout v té zimě pod jeho teplou paži bylo překvapivě příjemné.
"Je to Fletchley Park v Esheru. Soustřeďte se, ať nás nebrzdíte." Zavřel oči a Hermiona následovala jeho příkladu.
Ze země je vyrval ledový vichr, za okamžik ho cítila až v morku kostí. Tváře ji pálily jako oheň, vítr jí rval za vlasy a s hukotem je hnal ledovým prázdnem. Jediným pevným místem v té mrazivé vřavě byla Snapeova paže.
Chvíli trvalo, než si uvědomila, že má pod nohama zase pevnou zem a troufla si otevřít oči. Když si chtěla odhrnout zcuchané vlasy z čela, došlo jí, že ještě stále křečovitě svírá Snapeovu ruku oběma dlaněmi. Rychle se ho pustila a rozhlédla se kolem sebe.
Temná alej vysokých stromů vedla k několika zářícím oknům v dálce. Beze slova se k nim vydali a postupně se jim otevřel pohled na úctyhodné panské sídlo o třech patrech.
"Páni," vydechla Hermiona, "věděla jsem, že Justinova rodina jsou lepší lidi, ale tohle..." Snape mlčel. Za okamžik už stáli u hlavního vchodu osvětleného dvěma lucernami a Hermiona rychle přemýšlela, co bude vysvětlovat majordomovi nebo komorné, kteří jim přijdou otevřít.
"Teď ukažte, co dokážete, slečno Grangerová. Nebudu se vám do toho plést," ozval se náhle Snape a ustoupil o několik kroků do tmy.
Chtěla nejprve protestovat, ale skousla zuby a sáhla po zvonku. Ve ztichlém domě zazněl až nepříjemně jasně. Chvíli se nedělo nic, ale pak se ozvaly rychlé kroky. Čekala olivrejovanou postavu, ale když se dveře rozletěly dokořán, stál v nich Justin Finch-Fletchley jen v džínách a v tričku. Několik vteřin na ni ohromeně zíral - a pak ji vmžiku objal tak pevně, že jí vyrazil dech.
"Justine..."
"Hermiono, ty žiješ..." zašeptal. "Ty žiješ!" Uvolnil své sevření, ale stále ji držel za ramena, jako by se chtěl přesvědčit, že je skutečně z masa a kostí. "Myslel jsem... všechny ty zprávy... a Colin s Denisem...," polkl a pak se široce usmál. "Jak ses z toho dostala?"
Hermiona se mu zadívala vážně do tváře: "Dostala jsem včera varování, co se chystá, stihla jsem s rodiči odjet, a proto jsem přežila. Dneska to varování nesu tobě."
Justin ji ohromeně pustil. "Cože?"
Snažila se mluvit co nejklidněji. "Dneska Smrtijedi zaútočí na tenhle dům."
"Proč, proboha?"
"Voldemort se rozhodl vyvraždit všechny kouzelníky čistě mudlovského původu i s rodinami a jde na to systematicky, Justine. Začíná od nejmladších."
"Ale jak to víš?" Justin zvýšil hlas, ale snad si to ani neuvědomoval.
Hermiona tušila, že teď bude záležet na každém slovu. Ale lhát nemělo smysl.
"Řekl mi to profesor Snape," řekla tiše.
"Snape?" vykřikl a na tvářích mu naskočily červené skvrny. "Co s tím má ten vrah společného?"
"Zachránil mi život."
Chvíli si ji jen ohromeně prohlížel, ale mlčel. Když znovu promluvil, už nekřičel, jeho hlas zněl chraplavě. "Nejsi pod imperiem, že ne."
Jen zavrtěla hlavou. Věděla, že tahle informace je pro něj obtížně stravitelná a nechtěla to ještě ztěžovat zbytečnými slovy. Zkřížil holé paže na hrudi, byla mu očividně zima, ale z prahu se nehýbal.
"A není... nejsi," polkl, "není to žádná lest? Nejsi ty-"
Ohromeně na něj zírala, tělem se jí pomalu rozlézal chlad. Uvědomila si, jak málo stačí a neuvěří jí. Zůstane tady. Zemře. Na zlomek vteřiny si vzpomněla, jak před ní včera Snape stál se zavřenýma očima, se smrtelnou únavou ve tváři. Byl to nesnesitelný pocit. Nejradši by vykřikla, chytila Justina za paži, odtáhla co nejdál. Nemohla dělat nic. Jen mluvit a věřit. Zhluboka se nadechla.
"Podívej se na mě, Justine." Zvedl k ní oči. "Voldermort zabil Rona," řekla pomalu. "Ani smrt by mě nedonutila mu sloužit."
Chvíli na sebe jen beze slova hleděli, od úst jim šly obláčky páry. Pak Justin sklopil zrak. "Promiň." Zadržela dech.
"Kde je teď Snape?" ozval se po chvíli.
"Přišel sem se mnou, ale na chvíli se vzdálil, abychom to spolu mohli v klidu probrat." Byla si ale jistá, že slyší každé jejich slovo.
"Jak mu můžu bezvýhradně věřit? Po tom všem, co udělal?" Rty měl sevřené do úzké linky a na pažích mu naskakovala husí kůže.
"Já po tobě nechci, abys mu věřil bezvýhradně," odpověděla tiše. "Chci, abys mu věřil dnes v noci. To, čemu budeš věřit zítra ráno, je jenom na tobě."
Chvíli mlčel, oči upřené na špičky svých tenisek.
"Co mi radíš, abych udělal?"
Zvolna vydechla.
"Musíte odsud vypadnout - všichni, kdo jsou v domě."
"Jsem tu jen já a moje mladší sestra."
"A rodiče?"
Justin se začervenal. "Jsou v porodnici v Guildfordu."
"Cože?"
"Poslyš, já jsem se taky ještě nesmířil s tím, že budu mít o osmnáct let mladšího sourozence, ale to je prostě fakt. Na mámu to přišlo dneska odpoledne a táta chtěl být při tom."
Hermiona se musela usmát, když viděla, jak mu hoří uši.
Ušklíbl se na ni promodralými rty. "Pojďte oba dovnitř, tady venku je zatracená zima."
Za několik okamžiků se za ní vynořil Snape. Justin sebou trhl, ale přemohl se natolik, že ho pozdravil. Snape jen krátce pokývl hlavou. Vešli do vánočně vyzdobené haly a usadili se do dvou kožených klubovek.
"Jste tu skutečně jen vy dva?" ptala se Hermiona. "Žádné služebnictvo?"
"Představuješ si to jako královský palác," usmál se slabě Justin. "Bydlí s námi jen kuchařka, paní Holmesová, ale ta je přes Vánoce na návštěvě u dcery. Dochází sem paní na úklid a občas také zahradník, ale oba žijí v městečku. Teď jsem tu jen já a Muriel. Je jí deset."
"A kam půjdete?"
Justin na ni udiveně pohlédl. "To nemám tušení. Myslel jsem, že mi to řekneš ty. Tady poblíž nikdo z mých příbuzných nebydlí. Mám nějaké peníze, snad bychom mohli jet do hotelu ve městě..."
"To není rozumné," ozval se Snape, který až dosud mlčel. "Museli byste se zapsat a příliš mnoho lidí by vědělo, kde jste."
"Nemáme kam jinam jít!" opáčil Justin podrážděně. "Leda bychom si vzali taxi, vydali se do porodnice a..."
"Pojďte k nám," navrhla Hermiona. "Jsem teď s rodiči u babičky v Ewellu. Jednu noc byste tam určitě mohli přespat a zítra se uvidí."
"Jste si tím jista, slečno Grangerová?" otázal se Snape klidně.
"Naprosto. Babičce to určitě vadit nebude."
"Ale jak se tam dostaneme? Moje sestra se neumí přemisťovat," namítl Justin.
"Sehnal jsem neregistrované přenášedlo," odpověděl Snape věcně, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Justin si rezignovaně povzdechl: "Za patnáct minut jsme u vás," a vyběhl po schodech do prvního patra.
Hermiona a Snape zůstali sedět mlčky. Z prvního patra se čas od času ozýval tlumený hovor nebo bouchání dveří od skříně, ale jinak v domě vládlo ticho. Hermiona cítila, jak se jí tělem rozlévá únava a malátnost; napětí, které ji svíralo po celou dobu rozhovoru s Justinem, si vybíralo svou daň a teplo ji uspávalo. Na okamžik zavřela oči.
"Co jste myslela tím, když jste říkala, že vy jste jiný případ?" ozvalo se náhle Snape tiše.
Trhla sebou a udiveně se na něj otočila. Když se setkala s jeho upřeným pohledem, byla okamžitě zcela vzhůru. Tohle nebyla řečnická otázka. A ona potřebovala slyšet svou odpověď stejně naléhavě.
"Já vlastně nevím," zaváhala a zahleděla se před sebe na prázdnou stěnu. "Mám asi v důvěře k vám nějaký trénink, a proto pro mě není tak těžké uvěřit znovu. Když vás během školy Ron s Harrym obviňovali z nejrůznějších zločinů, snažila jsem se je přesvědčit, že to nemůže být pravda. Harry tvrdil, že jsem prostě měkkosrdcatá naivní holka," prudce zvedla hlavu a podívala se na něho, "ale já myslím, že v tom to není. Já jsem zkrátka neviděla logické důvody pro to, abyste něco takového dělal. Je zaslepovaly emoce, ale já jsem tenhle problém neměla."
"Pan Harry Potter a jeho slavné emoce," sykl ledově Snape.
"Musíte přiznat, že pro ně měl své důvody," odsekla, "stejně jako většina studentů, kteří kdy vstoupili do vaší třídy."
"Včetně vás."
Uhnula pohledem a neodpověděla. Zaručeně měla několik zážitků se Snapem, které jí vháněly slzy do očí ještě teď.
"Jak to, že u vás emoce nepřevládly nad logikou?" V jeho hlase syčel posměch, ale cosi jí říkalo, že samotná otázka je míněna smrtelně vážně. Věděla, že odpovědět musí, a děsila se toho. Ticho se neúměrně protahovalo.
"Protože umím odpouštět," zašeptala nakonec.
Do mrtvé vteřiny se seshora ozval dupot nohou a po schodech seběhl Justin vedoucí za ruku desetileté děvčátko s dvěma plavými culíky a očima navrch hlavy. Oba měli v rukou sbalené sportovní tašky.
Justin se ušklíbl. "Muriel se nemůže dočkat. Vždycky děsně toužila po kouzelnickém cestování, a já doma nesmím používat ani koště."


~°~


Hermiona se nemýlila. Babička skutečně přijala Justina a promrzlou, ale přenášením nadšenou Muriel, jako by je čekala celý večer. Seděli teď v útulném setmělém obývacím pokoji u hořícího krbu a krmili se horkou polévkou, kterou jim nalila. Maminka odešla nahoru přichystat postele, tatínek seděl s uchem u bzučícího rádia a poslouchal večerní zprávy. Hermiona pohlédla na hodiny na krbové římse. Půl desáté. Neuvěřitelné, co všechno mohla prožít za posledních dvacet čtyři hodin. A s kým.
Očima vyhledala Snapea. Seděl v křesle v rohu zjevně ztracený v myšlenkách, úzké rty měl sevřené a nepřítomně hleděl do plamenů krbu. Od chvíle, kdy opustili Justinův dům, na ni nepromluvil. Napadlo ji, kolikrát měl asi od loňského útěku z Bradavic možnost posedět mlčky u ohně, a přišlo jí náhle líto ho z té vzácné chvíle vytrhovat. Ale už nemohla déle otálet, tušila, že je bude muset za několik okamžiků opustit a připojit se ke Smrtijedům.
Přistoupila k jeho křeslu a tiše se zeptala: "Co budeme dělat dál?"
Cukl sebou a zamračeně k ní vzhlédl. "Všechno, abyste přežili," zavrčel nakonec.
"Myslíte si, že útoky budou pokračovat?" ozvala se z protějšího křesla babička, která měla neuvěřitelně dobrý sluch. Všichni ostatní na ně pohlédli a tatínek jediným pohybem vypnul rádio.
"O tom jsem přesvědčen, madam. Pán zla se ovšem nezmiňuje o žádném z nich dříve než ráno předtím."
"A neměli bychom na ten dnešní upozornit policii? Ještě by byl čas," navrhl tatínek. Hermiona tušila, jak ho ta nečinnost tváří v tvář zlu ničí.
"Určitě, jestli chcete rozmnožit počet mrtvých," odpověděl Snape bezvýrazným tónem.
"A co bystrozoři?" ozval se Justin. Lžíci držel nehybně nad talířem polévky.
Snape na okamžik podrážděně sevřel rty. "To je jisté řešení. Výsledkem by ovšem bylo, že by sice pochytali pár Smrtijedů, ale Pán zla by jasně věděl, že informace přišla z jeho nejbližšího okruhu. Následky si netroufám domýšlet." Zhluboka se nadechl. "Ten nejpravděpodobnější je, že se přestane svěřovat svým důvěrníkům a Smrtijedy povede na dané místo už vždycky jen sám. Neměli bychom šanci se dozvědět, kam dopadne nejbližší útok."
"Dřív nebo později mu to stejně dojde," namítla tiše Hermiona.
Ostře se na ni podíval. "Čím později, tím lépe, nemyslíte?"
Zrudla, usadila se zpátky do svého křesla, dlouho mlčet ale nevydržela. "Máte alespoň představu, kdo by mohl být další na řadě? Zatím to vypadá, že se snaží využít vánočních prázdnin a pozabíjet děti, které jsou ve svých domovech mimo dosah bezpečných Bradavic."
Snape se na ni znovu zadíval, ale tentokrát pozorně. Zjevně čekal, co řekne dál.
"Neměli bychom tedy upozornit ředitelku McGonagallovou a pokusit se studenty přesunout do Bradavic už zítra?"
"To je vynikající nápad!" vykřikl Justin.
Snape zamyšleně sepjal konečky prstů. "Jistě by to šlo, přestože se mnou při této akci počítat nemůžete. Ale co s jejich rodiči a sourozenci? Co s vašimi rodiči? Ty není možné přestěhovat do Bradavic - a Pán zla je odhodlán vybít celé rodiny. Kde ti najdou útočiště?"
Chvíli bylo slyšet jen praskot polen v krbu a hučení plamenů.
"Tady," promluvila znenadání babička Sophie. Snape se k ní bleskurychle otočil. "Tohle je velký dům, kdysi tu žily všechny mé čtyři děti a dobrých lidí se sem směstná mnohem víc."
"Ale babi, to se přece dlouhou neutají," namítla Hermiona nervózně. "Deset nebo dvacet nových příchozích nejde dlouho skrývat, jedině..."
"Jedině, co?" chtěla vědět maminka, která se právě vrátila z horních pokojů a neslyšně se k nim připojila.
Hermiona si povzdechla. "Existuje zaklínadlo, ve kterém lze uzamknout libovolné tajemství, protože se zapečetí přímo do lidského nitra. Zaklínadlo, které také dokáže bezpečně zastínit ukryté osoby před nepřátelským zrakem. Je ale složité a musí ho skládat jeden dospělý kouzelník do rukou druhého. Nevím o nikom, kdo by na sebe vzal takové břemeno."
Znovu se rozhostilo ticho. Hermiona pomalu přejížděla pohledem tváře v místnosti: vážný babiččin obličej, zachmuřenou tvář tatínkovu, maminčin zářivý pohled, pobledlého Justina, Muriel, která vše sledovala do široka rozevřenýma užaslýma očima. Nakonec se setkala se Snapeovým upřeným pohledem. Dlouhou chvíli na sebe mlčky hleděli, než pohnul rty.
"Budu Strážcem vašeho tajemství, budete-li si to přát."
Jeho hlas byl tichý, přesto jí zazněl v hlavě jako zvon. Udeřil ji do srdce děsivou nejistotou a zoufalou nadějí.
"Vy byste..." Hermiona nemohla chvíli najít správná slova. "Už takhle riskujete příliš mnoho."
"Zato vy neriskujete nic," ušklíbl se slabě nespouštěje z ní zrak. "Vím o vašem plánu a mohl bych vás prozradit tak jako tak. To, že ho v sobě ukryji, vás neohrozí o nic víc - a já vás nemám v úmyslu prozradit."
"A jak by to fungovalo?" ozvala se babička Sophie.
"Kdokoli, komu byste poskytla útočiště, bude uvnitř vašeho domu a na vaší zahradě skryt jakýmkoli cizím zrakům. Neuvidí je nikdo - ani poštovní doručovatel ani návštěvy ani kouzelničtí zabijáci - ačkoli oni sami se pochopitelně vidět budou."
"To se mi líbí," zazubila se babička. "Vždycky jsem chtěla mít dům plný duchů."
Snape se na ni na okamžik zadíval, jako by chtěl zjistit, zda si dělá legraci, pak se ale vrátil pohledem k Hermioně. "Přijmete do svých rukou Fideliovo zaklínadlo?"
Na rozhodnutí potřebovala jediný úder srdce. Jediný úder, do kterého vložila svou důvěru. Jediný úder, který je vydal Severusi Snapeovi navždy.
Vstala z křesla a přistoupila k němu. Snape se pomalu vztyčil.
"Znáte postup a slova?"
Přikývla. Přesto sebou trhla, když Snape natáhl paži a jemně položil prsty na její rty. Byl to pevný a znepokojivý dotek. Pak sama vztáhla svou chvějící se pravici a dotkla se konečky prstů jeho úst. Zadívala se mu do očí, které teď byly tak znepokojivě blízko. V jejich bezedné temnotě se zrcadlily plameny. Tělem jí projelo zachvění, nedokázala rozeznat, zda je to počáteční dotek Fideliova zaklínadla, nebo snad náhlý závan průvanu... Nikdo kolem nich ani nedýchal.
"Já, Severus Snape," začal tiše, "zamykám do svých úst a do své duše tajemství tohoto útočiště."
Na prstech ji hřál jeho teplý dech. Jeho slova nevnímala jen sluchem, rezonovala jí celým tělem. Zaklínadlo je ovíjelo svými pouty, mravenčilo v kůži, pronikalo do krve.
"Uchovám je v radosti i smutku, v pokoji i v bolesti, tváří v tvář životu i umírání, dokud jej nebudu zproštěn nebo dokud mě nevytrhne smrt. Mou smrtí bude zpečetěno a stane se tajemstvím navěky."
Jejich pažemi a rty pulzovala horká láva slibu, propojovala jejich tepny, sjednotila tlukot jejich srdcí. Věděla, že teď je řada na ní, ale měla pocit, že se snad ani nenadechne. Hlas, který z ní nakonec vyšel, nebyl její.
"Já, Hermiona Grangerová, přijímám váš slib a zavazuji vás jím."
Jako by konečky prstů hladil její pohybující se rty. Horko se stupňovalo, věci kolem začínaly ztrácet tvar, hlas se jí chvěl.
"Kéž jsou vaše ústa zapečetěná a vaše duše uzamčená do chvíle, než vás jej zprostím nebo než jej zpečetí vaše smrt. Strážce tajemství budiž navěky požehnán. Zrádce tajemství budiž navěky proklet."
Celý svět se propadal do temnoty, zůstávaly jen jeho oči, jeho rty, jeho slova.
Jeho oči byly její, jeho rty její, jeho slova její.
Jeden dech. Jeden tep. Jeden Slib.
Pouto, které spojuje navždy.


~°~



A/N: Křestní jména Hermioniných rodičů jsem si vypůjčila od duj. Od chvíle, kdy jsem četla její povídku "Everything I've Ever Done", je nedokážu pojmenovat jinak.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martian Martian | Web | 9. října 2017 v 8:43 | Reagovat

Fakticky začínám mít ráda pondělky. :-) Závěrečný popis zaklínadla jednoznačně předčí originál od JKR.

2 Arenga Arenga | 10. října 2017 v 19:20 | Reagovat

Budu se opakovat, ale vážně je to skvělé! Odložila jsem si tenhle týden čtení sice na úterý, ale ó to víc jsem se těšila!

3 Lily Lily | 10. října 2017 v 19:36 | Reagovat

Ok. odteď budu kontrolovat šuple dvakrát týdně, místo jen v neděli =D Vážně hezké =)

4 Regi Regi | E-mail | Web | 11. října 2017 v 20:54 | Reagovat

Popis toho kouzla v závěru kapitoly je fantastický.

5 KattyV KattyV | 11. října 2017 v 22:02 | Reagovat

Útočiště! Ten název je opravdu případný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014