ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

ÚTOČIŠTĚ: Pozice

2. října 2017 v 0:01 | Danae |  Útočiště

Pozorným pohledem přejížděl jednu každou z mladých tváří před sebou. "Na vás je, abyste tyto informace nesli dál. Abyste byli se svou moudrostí, která o této magii bude vědět, ale neužije ji, vždy o krok napřed před těmi, kteří by ji použít CHTĚLI."

POZICE

"V učebně lektvarů je jako v morně," bručela McGonagallová, když jí nalévala do šálku vroucího čaje řádnou porci Ogdenovy starorežné a sama si vzápětí posloužila stejným prostředkem. "Nechápu, že si tam studenti neuženou zápal plic - mně tam jediná hodina bohatě stačila."
"Jedna hodina není problém." Hermiona se snažila o lehký tón, přestože měla co dělat, aby jí zuby nezačaly cvakat nahlas. "Zvlášť pro studenty, stejně mají většinou na lavicích rozdělaný oheň. A já jsem konečně zjistila, proč profesor... totiž ředitel Snape tak rád přecházel po třídě. Docela se tím zahřejete. Hloupé je to jen dneska, to mám dvě hodiny rovnou za sebou."
Upila trochu čaje a s potěšením cítila, jak se jí teplo rozlévá až do konečků prstů. Nejradši by zavřela oči a stočila se do klubíčka, ale ještě ji čekalo zhodnocení hodiny, kterou McGonagallová navštívila. Čtyři vizitace starších profesorů v jejích hodinách byly součástí čekatelství na profesorský post stejně jako její čtyři povinné návštěvy na hodinách budoucích kolegů.
"Stejně nechápu, proč se lektvary už dávno nepřestěhovaly do nějaké teplejší učebny," vedla McGonagallová svou. "Volných je jich dost a stačilo by pár ohněvzdorných kouzel, aby byly stejně bezpečné jako ta kamenná kobka."
"Proč by ale v tom případě nepožádal o přeložení učebny už dávno sám profesor Snape nebo profesor Křiklan?"
McGonagallová pokrčila rameny. "Hádám, že Horácova tělesná konstituce ho už několik desítek let chrání před účinky chladu. A Severus se tam možná cítil dobře. Zažíval tam své první úspěchy a nebylo to příliš daleko od jeho vlastní koleje. No a také jste si možná všimla," koutky jejích úst se nepatrně pohnuly vzhůru, "že Severus si před lety docela potrpěl na prostory, co podtrhovaly hrůzu, kterou kolem sebe šířil. Jsou-li studenti ochromeni samotným prostředím, je mnohem jednodušší je zvládnout."
Hermiona se otřásla, když si vzpomněla na děsivé obrazy, kterými vyzdobil učebnu obrany proti černé magii, když chodila do šestého ročníku.
"Ukažte?" McGonagallová natáhla ruku přes stůl a sevřela jí dlaň. Pohyby měla stále stejně energické, ale v jejích vlasech stříbrná dávno převládla nad černou a elegantní tmavá hůlka, kterou měla opřenou o stůl, už ji při chůzi neopouštěla.
"Ještě pořád jste pěkně ledová, ale začneme. Vím, že před sebou máte ještě přípravu na zítřek."
A na pozítří, pomyslela si Hermiona. Zítra ji totiž hned po její výuce čekala hospitace v hodině obrany proti černé magii, kterou vedl Snape. Zatímco hodiny McGonagallové a Kratiknota, kterých se dosud zúčastnila, jí jako začátečníkovi nesmírně pomohly, z představy téhle lekce jí z mnoha důvodů nebylo lehko u srdce. Rozhodně nepočítala s tím, že by po ní byla ještě schopna nějaké duševní činnosti.
McGonagallová listovala svými poznámkami. "Připravena jste byla velmi dobře, nic jiného jsem ani nečekala; látku, kterou jste se studenty probírala, sama zvládáte nepochybně dokonale. Zároveň jste ji ale dokázala předat velmi srozumitelným způsobem - to, že všichni studenti byli schopni na konci hodiny odevzdat vzorek víceméně odpovídající Doušku živé smrti, je toho jasným důkazem."
Hermiona se zdrženlivě usmála. Výběrový seminář sedmého ročníku se stal za tři uplynulé týdny jednou z jejích nejoblíbenějších hodin. Byli to studenti za odměnu, něco, co skutečně potřebovala po nebelvírských a zmijozelských páťácích, kteří měli hodinu těsně před nimi. Tiše doufala, že z téhle arogantní bandy proletí u N.K.Ú. z lektvarů aspoň polovina. Většinu času věnovali tomu, jak co nejvíc znemožnit studenty druhé koleje, a jen díky brutálnímu strhávání bodů na obou stranách si dokázala udržet v hodině jakýs takýs pořádek.
Zato sedmáci byli jasná lektvarová elita - bylo vidět, že Křiklan nenechával jejich výběr náhodě. Navíc si ji většina z nich ještě pamatovala jako prefektku v pátém a šestém ročníku. Zjevně se jim tenkrát nezapsala do paměti nejhůř, protože jí opláceli respektem okořeněným trochou kamarádského spiklenectví dávných spolužáků. To jí rozhodně nevadilo. Hodiny je bavily, kašlali na kolejní příslušnost, a když se s nimi občas zabrala do nějakého obzvlášť obtížného problému, často úplně zapomněla, že není jejich spolužačka, ale učitelka. Byla ráda, že si McGonagallová vybrala pro svou návštěvu právě je - pochybovala, že by si o hodinu dřív vysloužila stejné uznání.
"Nenapadá mě, co bych vám mohla vytknout," pousmála se profesorka nakonec. "Mám zkrátka pocit, že do vás Severus nevkládal své naděje marně."¨
"Severus... ředitel... cože?" zakuckala se Hermiona, která se bohužel právě napila.
"Přece vám řekl, kolik se na Křiklanovo uvolněné místo hlásilo uchazečů, ne?"
Hermiona jen němě zavrtěla hlavou a snažila se přitom rychle spolknout čaj, co jí zůstal v ústech.
"Šestnáct. Mimo jiné současný profesor lektvarů z Kruvalu, absolvent alchymie s červeným diplomem z Londýnské kouzelnické univerzity a jedna dáma z Odboru záhad na Ministerstvu kouzel. Místo v Bradavicích má v současnosti velmi dobrý zvuk. Severus sice s některými vykonal formální pohovor, ale od počátku se netajil s tím, že počítá v první řadě s vámi. Koneckonců to, že vás uvedl loni v září při zahajovacím proslovu jako zářný příklad studenta, který dělá Bradavicím čest - tedy hned vedle pana Malfoye - už něco znamená."
Hermiona ohromeně zírala na profesorku McGonagallovou a snažila se sama sobě namluvit, že za to absurdní šťastné teplo, které se jí šíří od srdce celým tělem, může Ogden.
"Ehm," odkašlala si konečně, "to... to jsem vážně netušila."
Profesorka se pohodlně opřela. "Nebylo by rozumné čekat, že to dá najevo právě vám, ale řekla bych, že je rád, že jste tady."
Hermiona už se zase skoro ovládla. Potřebovala tuhle informaci zpracovat, ale na to bude dost času, až bude sama. Teď byl čas změnit téma, než se jí po tváři začne rozlévat idiotský úsměv. "Už několikrát mě napadlo," začala rychle, "proč jste se vlastně ředitelkou po válce nestala vy? Byla jste přece zástupkyní už za Brumbála..."
Profesorka mávla rukou. "Jsem praktický člověk, slečno Grangerová. Víte, bude-li mi přát štěstí, možná budu ještě pět, deset let učit, ale škola by měla mít ředitele, který má před sebou trochu víc času. Někoho, kdo bude mít dost prostoru na to, vtisknout jí své představy, vlít jí do žil nového ducha, začít s neotřelými nápady. Profesor Brumbál na to měl víc než třicet let a bylo by dobré, kdyby byl ve stejné pozici i současný ředitel."
Upila ze svého šálku, zašklebila se a nasypala do něj lžičku cukru. Když čaj míchala, navázala: "Byla jsem první, kdo Severuse navrhl, a nelituji toho. Evidentně to prospívá škole - i jemu. Po tom všem, čím prošel, potřeboval skutečně velký úkol, něco, co by jeho životu přineslo smysl. A je pravda..."
Zarazila se a lžička v její ruce znehybněla. Chvíli mlčela s pohledem upřeným kamsi na protější stěnu. Nakonec zamyšleně pronesla spíše sama pro sebe: "Je pravda, že poslední dobou, snad od začátku prázdnin mám pocit, že se s ním něco děje. Něco na něm leží a on o tom odmítá mluvit."
"Od začátku prázdnin?" hlesla Hermiona.
"Nevím přesně, snad ještě o chvíli dřív -" McGonagallová se vytrhla ze zamyšlení a usmála se na ni. "Co vám to tady vykládám! Senilní tlachy - Severus měl celý život čas od času své divné chvilky a tohle je nepochybně jedna z nich. Jsem si jistá, že mladá posila do profesorského sboru je přesně to, co tady potřeboval."


~°~


Nikdy neměla moc ráda výšky, ale astronomická věž byla zdaleka nejbližší místo, kde mohla cítit vítr v obličeji. Přestože byl krásný podzimní den, nevystrčila paty z hradu - přípravy jí zabraly celý zbytek odpoledne a opravování úkolů ještě kus večera. Potřebovala na chvíli na vzduch aspoň teď. Zhluboka se nadechla. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost a vůni vlhké země. Nad jezerem zbyl po zmizelém slunci už jen rudý pruh a prudký vítr, který jí cuchal vlasy, hnal oblohou od severu temná mračna.
Slova profesorky McGonagallové jí nešla z hlavy, ale všechny její pokusy dát je do souladu s chováním Severuse Snapea selhávaly. Problém byl, že se nechoval - vyhýbal se jakékoli situaci, která by od něj vyžadovala skutečnou reakci na ni samotnou. Vídala ho ve Velké síni a ve sborovně na týdenních poradách a v jeho jednání jen obtížně hledala stopu po jeho alergii na bývalou snaživou premiantku. Nemohla však najít ani stopu po vzpomínkách na to, čím spolu prošli před pěti lety. Málem by propadla dojmu, že mu kdosi změnil paměť a že ji vidí poprvé v životě, kdyby necítila jeho upřený pohled pokaždé, když se k němu obrátila zády. Pohled, který jí pronikal každým nervem těla, při kterém se musela vždycky držet, aby se neobrátila a nevykřikla něco - cokoli - čeho by pak do smrti litovala.
K problému se Severusem Snapem ve dne se ale ještě k tomu družil problém se Severusem Snapem v noci.
Hermiona se opřela o kamenné zábradlí věže a zadívala se na větrem zvlněnou hladinu jezera. Z pohledu do hlubiny se jí trochu zachvěl žaludek, rychle ucouvla. Hučení převalujících se vod bylo slyšet až sem; zvuk, který neslyšela několik let, stejně jako vítr kvílející mezi věžemi. Znovu ho zaslechla až před čtyřmi měsíci, kdy se jí začaly zdát sny. Ty sny. Z prvního z nich se probudila s pláčem. Pak přicházely jeden za druhým, živé až k zbláznění.
V některých se objevovaly pět let staré vzpomínky v ohromujících detailech, které si už dávno nevybavovala. V jiných jen záblesky, obrazy, které se opakovaly znovu a znovu. Ve všech byl on. Zůstávaly jí v mysli dlouho po probuzení. Nedovolovaly jí soustředit se. Prolínaly se jí celým dnem.
Salemská univerzitní lékouzelnice jí naordinovala uklidňující kapky. Nepomáhaly. Uvařila si sama silný bezesný lektvar. Sny daly na několik nocí pokoj, už doufala, že je to za ní. Vrátily se se zdrcující silou.
Začala si znovu kousat nehty. Něco, co nedělala od svých jedenácti let. Začínala se bát večerů. Strach, který nikdy předtím nepoznala. Pak se dozvěděla o uvolněném místě v Bradavicích.
Rudý pruh na obzoru už pohltila tma, ale hvězdy vidět nebylo. Kam oko dohlédlo, byla temná mračna a zdáli občas zaznělo tlumené zahřmění. Vítr ještě zesílil a opřel se do jejího profesorského hábitu.
Prvních pár dní si myslela, že hlavním motivem jejího zájmu o místo profesorky lektvarů na její bývalé škole je zbavit se svých snů, zadusit své podvědomí konfrontací s realitou. Přesto ji vlastně nepřekvapilo, když sny na hradě ještě nabyly tvarů a barev.
Pochopila, že důvod její cesty do Bradavic leží mnohem hlouběji. Tušila jen jeho malou část, když cítila, že zdánlivě bláznivý záblesk emoce pohřbený před pěti lety se zvolna probírá k životu pokaždé, když cítí v zádech ten upřený pohled. To byl ale jen povrch.
Pod ním cítila cosi stejně skutečného, ale dosud nerozeznatelného. Tam někde ležela příčina její zdejší přítomnosti. Netušila, co má dělat, co má hledat, na co se ptát. V pozici nejistoty čekala na znamení. Stála na věži uprostřed neproniknutelné temnoty a netušila, odkud přijde záblesk světla. Měla však pocit, že stojí na správném místě.


~°~


"Učebnice vám dnes k ničemu nebudou. Látku, kterou budeme probírat, obsahuje jen velmi málo knih a většina z nich je stejně na indexu. Mnohé z informací nejsou zaznamenané vůbec nikde."
Hermiona potlačila nutkání rychle vytáhnout z kabely rezervní pergamen. Tohle prostředí na ni nebezpečně působilo. Na žádné hodině svých starších kolegů, kde dosud hospitovala, se necítila tak moc jako obyčejná studentka. Na pokračovacím kurzu obrany pro sedmé ročníky bylo ticho jako v hrobě a Severus Snape zvolna přecházel před předními lavicemi, aby se čas od času zastavil a přejel svých patnáct žáků pomalým pohledem. Seděla sice až v zadní lavici, ale chránila se toho, aby se jejich oči setkaly.
"Jak je vám zřejmě známo, viteály patří k tomu nejtemnějšímu odvětví černé magie a donedávna o nich bylo zakázáno nejen vyučovat, ale dokonce jen mluvit. I dnes se staví ministerstvo k možnosti vyučovat tuto látku velmi zdrženlivě. Výsledek této trestuhodné nevědomosti jsme přitom všichni zažili v nedávné minulosti a celý kouzelnický svět málem stála existenci. Kolik viteálů vytvořil černokněžník Voldemort, pane Abercrombie?" vypálil Snape náhle na vytáhlého chlapce s velkýma ušima sedícího v první lavici.
Hermiona ho dobře znala. Stejně jako většina studentů v této třídě patřil do její oblíbené sedmácké skupiny.
"Š-šest, pane," zakoktal.
Snape krátce přikývl a zapřel se oběma rukama o přední lavici. Stál maličko nakloněn k jedné straně, jeho pravá ruka, která končila už u zápěstí, byla přece jen o něco kratší. Pahýl, o nějž se opíral, byl obalen černým sametem.
"Jen díky tomu, že několik kouzelníků mělo odvahu uchovat si v paměti informace i o té magii, kterou řádný kouzelník nikdy nepoužije, můžeme nazvat éru lorda Voldemorta minulostí."
Pozorným pohledem přejížděl jednu každou z mladých tváří před sebou. "Na vás je, abyste tyto informace nesli dál. Abyste byli se svou moudrostí, která o této magii bude vědět, ale neužije ji, vždy o krok napřed před těmi, kteří by ji použít chtěli."
Sáhl do záhybů svého pláště a za okamžik se na jeho levé dlani objevil zlatý prsten s puklou černou kamejí.
"Kdo z vás ví, jakým způsobem je možné z obyčejného předmětu vytvořit viteál, který uchová část vaší duše?"
Hermiona se rychle rozhlédla po studentech. Byli pobledlí, příliš mnoho z nich ztratilo během posledního roku války někoho ze svých blízkých a ani po pěti letech se rány ještě úplně nezacelily - sama to věděla až příliš dobře. Napravo od ní se nakonec nesměle zvedla ruka nakrátko ostříhané štíhlé dívky. Nebelvírská primuska Rachel Stewartová.
"Museli bychom," hlas jí trochu zadrhával, "museli bychom někoho zabít. To - to rozerve duši."
"Známá skutečnost," ušklíbl se Snape. "Ale co dál? Kdyby byly věci tak jednoduché, měl by už každý vrah alespoň jeden rezervní život."
Na okna učebny zabubnovaly kapky deště, už od rána pršelo z mraků, které přinesl včerejší vítr. Přestože okna nebyla zatemněná, bylo v učebně šero - obloha venku byla olověná. Třída mlčela.
"Existuje temná inkantace," pokračoval Snape tiše, "inkantace, kterou lze oddělenou část své duše vložit do libovolného předmětu." Odmlčel se a navlékl si poničený šperk na prst.
"Znám ji, ale nebudu vás ji učit. Její znalost totiž není nutná pro to, co zajímá nás - jak viteály zničit."
Celá třída z něj nespustila oči. I ti, kdo si do této chvíle psali poznámky, teď odložili brky a bez hnutí jej sledovali. Hermiona si uvědomila, že má zase ukazovák v ústech, a rychle jej vyndala. Snape procházel uličkou mezi lavicemi a čas od času se o nějakou opřel.
"Je pochopitelně jen velmi málo kouzelníků, kteří se mohli o zničení viteálu vůbec pokusit. Ten, kdo ukryje část své duše, ji obvykle také zabezpečí tak, aby se ujistil, že případný narušitel nepřežije ani pokus o její získání. I těch pár kouzelníků, kteří nakonec viteálu dosáhli, často při jeho dobývání utrpělo rozsáhlá poranění. A přesto stáli teprve na začátku."
Zvedl levici ozdobenou černou puklou kamejí.
"Zmijozelův prsten, který skrýval před lety jednu sedminu duše Lorda Voldemorta, byl nalezen Albusem Brumbálem. Většině z vás zřejmě neuniklo, jakou cenu za to zaplatil. Viteál je téměř nezničitelný artefakt. Duši z něj nelze vydobýt silou ani tou nejmocnější magií. Lze jej samozřejmě ukrýt či zahodit, ale pokřivená duše v něm bude žít dál a jednoho dne si najde cestu ke svému tělu. Je jediný způsob jak jí v tom zabránit."
Snape teď došel až k její lavici a spočinul na ní pahýlem své pravé ruky.
"To, co bylo získáno za cenu lidské krve, může být opět lidskou krví zničeno. Musí to být ovšem krev člověka, který je odhodlán za rozlomení viteálu zaplatit životem."
Třídou bylo opět chvíli slyšet jen bubnování deště na okenní tabulky a kvílení větru. Pak znovu zvedla ruku Rachel. "Je tedy možné rozlomení viteálu přežít?" zeptala se stísněným hlasem.
Snape se ztěžka nadechl, ale neodpovídal. Hermiona překvapeně vzhlédla k jeho tváři a s hrůzou zjistila, jak strašlivě zbledl. Na čele se mu perlil pot. Neopíral se o její lavici, aby při výkladu vyhlížel nenuceně. Bylo mu zle. Chystala se vyskočit, ale jeho zuřivý pohled ji okamžitě znovu vrazil zpátky do židle. Polkl a ještě jednou se zhluboka nadechl. Nakonec byl schopen i promluvit - jen Hermiona viděla, že stěží otevírá rty.
"Známe... známe několik kouzelníků, kteří zničení viteálu přežili, slečno Stewartová, přestože většina z nich nikoli nadlouho. Harry Potter například. Před devíti lety proklál na pokraji smrti viteál v podobě deníku Toma Raddlea baziliščím zubem. Dlouho se mělo za to, že se tak stalo díky jedu, který zub obsahoval. Ale tím skutečným jedem byla Potterova krev, která na zubu ulpěla. Málokterý kouzelník má takové zatracené štěstí, aby viteál zničil náhodou, dokonce ani slavný Potter ho už podruhé neměl."
Neznatelně sykl a nenápadně se o Hermioninu lavici opřel celým tělem. Znovu se ztěžka nadechl. "Dotkla jste se samotného paradoxu černé magie, slečno Stewartová. Ti, kdo si vytvářejí viteál, si nedovedou představit, že by někdo byl ochotný obětovat život, aby jej zničil. Proto ti, kdo jsou pevně rozhodnuti se života vzdát, někdy přežijí - a ti, kdo o něj bojují za každou cenu, nakonec stejně zemřou." Rozhlédl se po třídě a suše dodal: "Zřejmě jste si zapomněli psát poznámky."
Zatímco studenti se skřípáním rozepisovali pera, nehýbal se z místa. Zřejmě mu ještě nebylo zdaleka tak dobře, aby se vydal na zpáteční cestu ke katedře. Hermiona neměla ponětí, co se děje, ale byla připravena vyskočit při nejmenším podezření, že se Snapeův záchvat vrací. Teď už ji pohledem nezastraší. Ale nezdálo, že by se tak v nejbližších okamžicích stalo - právě vylovil ze záhybů hábitu hůlku a rychlým pohybem levice přivolal z katedry pergameny s domácími úkoly. Hermiona to ohromeně sledovala. Snape evidentně dokázal, co se v kouzelnickém světě pokládalo za téměř nemožné - naučil se užívat hůlku druhou rukou.
Když odložil pergameny na její lavici, aby z nich některé vybral, zahlédla několik hodnocení naškrábaných neznámým rukopisem jeho levice. Hodnocení ovšem byla důvěrně známá; jen málokterá práce se přehoupla přes přijatelné, a dokonce zahlédla i jedno-
"Bezkonkurenčně nejhorší pojednání o využití panenské krve v černé magii zpracovala slečna Zellerová. Velmi důrazně vám doporučuji, abyste přípravě na tyto hodiny věnovala důkladnější péči, chcete-li skutečně koncem roku absolvovat OVCE."
Hermiona sice slečnu Zellerovou ze svých hodin neznala, ale podle sytého ruměnce, který hnědovlásce s mrzimorskou kravatou zalil tvář, okamžitě zjistila, o koho jde.
"Práce pana Abercrombieho dosáhla hodnocení Nad očekávání a bude zařazena do připravovaného výboru. Do středy všichni zpracujete výklad z dnešní hodiny jako učebnicovou lekci pro páté ročníky. A upozorňuji vás, že ti, jejichž úkoly nezískají alespoň P, mohou počítat s prací navíc. Dokud jsem tu ředitelem, nebude tato škola do světa vypouštět podprůměrné a líné kouzelníky a čarodějky."
Jako na povel si začali všichni sklízet věci, hodina evidentně skončila. Snape několikrát pokývl hlavou na pozdrav, aniž se odlepil od její lavice, a za okamžik zůstali ve třídě sami. Hermiona okamžitě vyskočila a přistrčila k němu nejbližší židli. Počastoval ji sice znechuceným pohledem, ale pomalu se posadil.
"Nechcete se něčeho napít?" hlesla nesměle.
Podrážděně se nadechl, ale pak kupodivu řekl skoro klidně: "Když už nevydržíte na místě, můžete mi přinést ze stolu malou lahvičku s černou zátkou, co tam najdete. Je tam i pohár."
Za okamžik byla zpátky. Nalil si z lahvičky s nafialovělým obsahem sotva na dno a rychle tekutinu vypil. Na okamžik zavřel oči, jako by chtěl pečlivě zjistit, zda lektvar skutečně působí. Když je po chvíli opět otevřel, vypadal už skoro normálně.
Hermiona si ale pořád nebyla jistá. "Nemám skočit pro madam Pom-"
"Zůstaňte sedět a nestřečkujte," zavrčel. "Nejste tu proto, abyste mi dělala chůvu. Radši mi řekněte, co pozoruhodného jste si poznamenala o mých výukových metodách."
Hermiona si samozřejmě nepoznamenala nic. Byla Snapeovým výkladem fascinována stejně jako zbytek třídy a když oni konečně dostali možnost si něco zapsat, příliš ji zaměstnala jeho indispozice. Teď, když už první šok pominul, si uvědomila, jak znervózňující je jeho nenadálá blízkost a potřebovala ten pocit nějak zvládnout.
Impulzivně vzala jeden ze svých čistých pergamenů a nasadila tón profesorky Umbridgeové: "Velmi dobře strukturovaný výklad nezanedbávající žádný zásadní bod probírané látky, ale zároveň nezabíhající do podružností. Užívání názorných předmětů - prsten. Hlasový projev srozumitelný, lehká dramatizace napomáhá k lepšímu zafixování hlavních fakt. Kreativní zadání domácího úkolu umožňuje žákům nahlédnout předmět z různých úhlů."
Pomalu zvedla zrak od pergamenu, nebyla si úplně jistá, jakým ze svých vzteklých výrazů jí Snape počastuje za tohle. Ke svému údivu se setkala jen s nepatrně povytaženým obočím.
"A nějaké výtky k mé hodině?"
"Snad jste nemusel přede všemi jmenovat studenta s nejhorším úkolem. Zbytečně srážíte jejich sebeúctu."
Snape se ušklíbl. "Malý útok na nebetyčnou sebeúctu našich studentů poslouží občas velmi dobře k lepšímu zafixování hlavních - jak jste to říkala?" Než se stačila vzpamatovat, vytrhl jí prázdný pergamen z rukou.
"Pozoruhodné," poznamenal, když ho několikrát prozkoumal z obou stran a vrátil jí ho zpátky. Cítila, jak jí hoří tváře.
"Ale ten nápad s domácím úkolem jako lekcí do učebnice je skutečně fantastický," dodala rychle, aby jeho malé vítězství zamluvila. "Myslím, že studentům se ty věčné eseje už musejí zajídat. Tohle jim ukáže věci v úplně jiném světle."
"Nezadávám úkoly v této formě pro zábavu, slečno Grangerová," odtušil. "Z každé lekce skutečně vybírám ten nejlepší a sestavuji z nich učebnici pro páté ročníky. Studenti to vědí a dost je to motivuje."
Hermiona překvapeně zamrkala. "Ale proč radši nenapíšete sám nějaké obšírnější pojednání?"
"Nemám tolik času."
"Co to je za nesmysl?" vyjelo z ní dřív, než se stačila zarazit. Pak omluvným tónem dodala: "Profesorka McGonagallová vám předpovídá desítky let v čele školy - to se dá přece stihnout hodně."
Na okamžik se na ni pozorně zadíval. Jestliže jí jeho pohled, který často cítila v zádech, rozechvíval až do konečků prstů, pohled z očí do očí jí zastavoval dech. Ty oči vídala každou noc ve snu, ale nikdy si nezvykla. Nikdy. Nakonec musela sklopit zrak.
"Nikdo z nás neví, jaký čas je mu vyměřen, slečno Grangerová. Já pokládám čas strávený sepisováním dalšího tlustého spisu, na který bude v knihovnách sedat prach, za ztracený. Potřebujeme něco, z čeho se budou moci naši studenti připravit pro život, až..."
Najednou to ucítila. Jako by jí na srdce sáhla ledová ruka. "Až co?"
Jen zavrtěl hlavou a začal se pomalu zvedat ze židle. "Někdy příští týden navštívím jednu z vašich hodin. Dám vám předem vědět, kdy to přesně bude."
Hermioně bušilo srdce. Věděla, že je něčemu nesmírně blízko, mohla by na to skoro položit prst! Její ruka vystřelila a chytila ho za rukáv. "Co se děje, pane řediteli?" sykla.
Jemně vyprostil látku z jejího sevření, ale už se na ni nepodíval.
"To je váš domácí úkol, slečno Grangerová."


~°~


A/N: Euan Abercrombie (Nebelvír) a Rose Zellerová (Mrzimor) jsou kanoničtí studenti, kteří své studium započali v roce 1995. Rachel Stewartová je moje - v povídce Šťastnější roznášela valentinky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 2. října 2017 v 6:49 | Reagovat

Domácí úkol pro Hermionu... Pane řediteli Snape, nic lepšího jste nemohl udělat, pokud jste chtěl, aby tahle slečna přišla na to, co se děje.

2 Martian Martian | Web | 2. října 2017 v 12:36 | Reagovat

Dát Hermioně záhadu k vyluštění je podobné, jako dát malému děcku oblíbenou hračku. Opět čteno jedním dechem.

3 Arenga Arenga | 2. října 2017 v 20:22 | Reagovat

Alternativní sedmý díl je skvělý a těším se moc na pokračování! Četla jsem opravdu jedním dechem!

4 KattyV KattyV | 5. října 2017 v 10:02 | Reagovat

Tady je spousta námětů k přemýšlení. To, že byla Hermiona jednou ze šestnácti účastníků, ji určitě překvapilo i potěšilo. Hospitace na  hodině obrany, to je jiná káva. Vlastně je tvá teorie ničení viteálů nesmírně logická. Takový způsob jejich ochrany - krev za krev, život za život - je podstatně silnější než ty, které vymyslela Rowlingová. A Snapeova indispozice, to je zneklidňující fakt.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014