ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

ÚTOČIŠTĚ: Sny a vize

15. října 2017 v 23:31 | Danae |  Útočiště

V hloubi temného nebe zářila jediná jasná hvězda. Záchytný bod její naděje. Zvolna se přibližovala, jako půvabný bílý pták se snášela níž a níž a podivuhodně se proměňovala.
Z temnoty se k ní napřahovala něžná peruť, pelikánovo křídlo, sněhobílá ruka se štíhlými roztaženými prsty.
Když se jí ale už-už dotýkala, z jejího středu vytryskl vysoký pramen krve a před jejíma očima se zformoval v meč rudý a zářící, který se rozprskl do široké hvězdice, oslnivého klenotu o čtrnácti hrotech. V jeho nitru hlasitě bušilo rudé srdce a hlas se naléhavě tázal: Kdo je tam?


S trhnutím se probrala, až voda kolem zašplouchala. Přestože byla ještě teplá, měla Hermiona po celém těle husí kůži, jektaly jí zuby a v hlavě jí bušilo. Vynořit se z jednoho z těch snů přímo v bazénu prefektské koupelny... byla ráda, že se neutopila. Muselo už být k půlnoci. Bušení zesílilo. Trhla sebou a instinktivně sáhla po ručníku, ty zvuky nezněly jen v její hlavě. Kdosi se evidentně dobýval do koupelny.
"Kdo je tam?" ozvalo se za dveřmi nezaměnitelným hlasem Severuse Snapea. Polkla a přitáhla si ručník ještě trochu blíž. Dveře byly sice zevnitř zavřeny na závoru, ale na závoru pohříchu symbolickou. Kdokoli znal heslo, mohl vstoupit.
"To jsem já, Grangerová," ozvala se rychle.
"Co tam děláte?"
Protočila panenky. "Co byste myslel?"
Za dveřmi se ozval horečnatý šepot, Snape tam zřejmě nebyl sám. Za okamžik se znovu ozval, tentokrát trochu méně komisním tónem: "Pan Filch zjistil, že někdo používá prefektskou koupelnu po večerce, a spěchal mě o tom informovat. Zjevně ho nenapadlo, že by za dveřmi mohl být jeden z profesorů."
"Což by postřehl, kdyby se místo žalování obtěžoval zaklepat na dveře," opáčila podrážděně.
"Nepochybně. Jak to, že znáte heslo?"
Hermiona se rychle vyhoupla na okraj bazénu a začala si ručníkem vysoušet vlasy. "Byla jsem také prefekt, pamatujete? Mám dojem, že heslo se neměnilo snad posledních padesát let. Prefektská koupelna je narozdíl od učitelské přímo na mém patře a po večerce je tu volno. Ale kdyby to měl být nějaký problém, přestanu ji samozřejmě používat."
Znovu zaslechla podrážděné Filchovo mumlání a několik nesrozumitelných Snapeových slov. Vzápětí chodbou zazněly vzdalující se kroky bradavického školníka.
"Koupejte se, kde chcete, když tam nebudete nikomu překážet," ozval se vzápětí Snapeův hlas. "Ale když spolu mluvíme, potřeboval jsem se vás na něco zeptat. Jdete už ven?"
"Za minutku jsem u vás."
Přetáhla si dlouhou noční košili přes hlavu a zabalila husté vlhké vlasy do ručníku; nesnášela vysoušení vlasů hůlkou, měla pak vždycky hlavu jako vosí hnízdo. Pak namířila hůlkou na vzdálenější konec bazénku, zabublalo to, jak se voda začala vypouštět. Nakonec přes sebe přehodila teplý červenozlatý župan a vyšla na chodbu.
Nečekala, že Snape bude stát téměř za dveřmi, stačilo jen málo a v tom šeru by do něj vrazila.
Chvíli na ni beze slova hleděl. Orientální vzhled profesorky lektvarů pro něj byl zřejmě velmi překvapivý obrázek. Nervózně se dotkla se bílého turbanu na své hlavě a přitáhla si župan trochu těsněji k tělu. Košile i župan jí sice sahaly až po kotníky, ale pořád to byly jen košile a župan - a vedle ní stál muž s příliš pronikavým pohledem.
"Doprovodím vás k vašim dveřím," řekl konečně. "Asi byste tu nechtěla nastydnout."
Mlčky se vydali chodbami směrem k jejím místnostem, které zdědila po Křiklanovi. V zákrutech chodeb sice zářily louče, ale mihotavé světlo stěží dokázalo osvětlit desítky metrů temnoty. Střídavě vcházeli do stínu a do tmy, a přestože kráčeli vedle sebe, zahlédla ředitelovu tvář jasně jen tu a tam.
Snape hodnou chvíli mlčel. Hermiona s jistotou čekala, že se chystá oznámit datum své hospitace na její hodině, ale když konečně promluvil, jeho slova ji překvapila.
"Rád bych vás požádal, jestli bych mohl během příštího týdne použít večer učebnu lektvarů k soukromým účelům."
Udiveně k němu vzhlédla: "Samozřejmě! To jste se mě snad ani nemusel ptát."
"Nerad bych, aby má práce nějak kolidovala s vaším případným soukromým výzkumem."
"Můj soukromý výzkum?" vyprskla smíchy, ale hned si dala ruku před pusu. Věděla, jak jsou obrazy nerudné, když je někdo probudí.
"Můj současný soukromý výzkum," pokračovala tlumeným, ale pobaveným hlasem, "spočívá hlavně v pečlivém prověřování způsobů, jak zabránit nebelvírským a zmijozelským páťákům, aby se v mé hodině pozabíjeli. Máte-li shodnou oblast zkoumání, ráda s vámi spojím síly."
I v tom šeru měla dojem, že se koutky Snapeových úst na okamžik pobaveně zvedly.
"Obávám se, že k tomuhle učebnu využívat nebudu, i když samotné téma si svou pozornost nepochybně zaslouží. Já ale potřebuji na přípravu jednoho lektvaru použít velký destilátor, který je v učebně lektvarů uložen a do mého bytu se nevejde."
"Velký rudolfinský destilátor?" vyhrkla Hermiona nadšeně a obrátila k němu hlavu tak prudce, že jí málem sjel ručník z vlasů. "Z pražské alchymistické dílny? Ještě jsem ho nikdy neviděla pracovat... Myslíte, že bych se mohla přijít alespoň podívat? Když bych se ho naučila sestavovat, mohla bych jím pak zpestřit výuku poslednímu ročníku pokračovacího kurzu!"
Snape mlčel, ale jeho kroky vedle ní se nepatrně zrychlily. Náhle jí po zádech přejel mráz, tentýž mráz, který cítila ve Snapeově učebně, když se z něj snažila dostat, co bylo důvodem jeho náhlé slabosti. Pocítila, že její přítomnost při Snapeově práci s destilátorem je zoufale důležitá proto, aby pochopila... co? Ale teď už věděla, že nesmí naléhat. Pevně si držela palce a stiskla zuby.
Myslím, že byste mohla," ozval se nakonec Snape tiše. "Nebudete-li mít nic proti, pracoval bych na lektvaru v neděli asi od osmi večer."
Hermiona si ani neuvědomila, že už stojí před dveřmi jejího kabinetu. Dokud šli vedle sebe, nevadilo jí, že je Snape na dotek ruky od ní, ale když teď stáli přede dveřmi a znovu si hleděli do očí, uvědomovala si to až příliš dobře. V instinktivně obranném gestu si založila ruce na hrudi.
"Pořád mě trochu překvapuje," řekl tiše, "že tak ambiciózní ženu jako jste vy, neláká trocha té výzkumné práce, která by se dala i v těchto omezených podmínkách dělat. Se školou, jakou máte za sebou..."
Ta poznámka ji podráždila. Copak v jeho očích stále ještě nevyrostla z té nesnesitelné prvačky, jejímž jediným cílem bylo získat si uznání všech okolo? Copak jediné, co z ní až dosud vidí, je ruka třepetající se nad hlavou? Nepoznal ji snad také jinak? Nebo už skutečně zapomněl na všechno? Úplně na všechno?
Se sevřenými rty hledala v jeho tváři, v jeho hlasu jízlivost, posměch nebo zklamání, jakoukoli negativní emoci, která se s těmi slovy měla podle všech předpokladů pojit. Nenacházela ji a její vztek se pomalu měnil ve zmatek. Záblesk zájmu v jeho očích, lehounký náznak naléhavosti v hlase ji znejišťovaly a nakonec ji donutily otevřít ústa.
"To, co mě odvedlo do Salemu, nebyly mé ambice, stejně jako mě mé ambice nepřivedly zpět. Jestliže to nechápete vy, pak už to zřejmě nepochopí nikdo."
Znovu na ni hleděl tím pohledem, kterým ji přejížděl, když k němu vyšla z prefektské koupelny. Jako by ji viděl poprvé, ale chtěl si ji takovou zapamatovat navždycky. Cítila, jak jí rudnou tváře, tělem se jí přelila horká vlna. Krátce kývla na pozdrav a rychle zmizela za bezpečnými dveřmi svého kabinetu.

~°~


Za okny už začínalo svítat, a Hermiona stále ještě nespala. Jakmile už se začínala propadat do dřímoty, probral ji strach ze snů, ale když byla vzhůru, úzkost ji neopouštěla - jako by se octla ve slepé uličce, ze které není cesta zpět. Tíha všeho, čemu nerozuměla, ji začínala přemáhat. Pocity včerejšího večera ji ponoukaly, aby se konečně pokusila pojmenovat svůj vztah k profesoru Snapeovi. Ale do toho všeho se jí míchala ta podivná mrazivá tušení a děsivé nepochopitelné sny. Je snad to, co cítí ke Snapeovi, příčinou všech těch podivných stavů? Anebo ji naopak podivné vnitřní zkušenosti víc a víc připoutávají k tomu, koho se týkají? Ale co pro něj potom znamená ona? A co od ní pro pána krále čeká?
Jakkoli nesnášela jasnovidectví a výklad snů snad ještě trochu víc, čím dál častěji ji napadalo, že kdyby k nim našla skutečný klíč...
Vstala z postele a přistoupila k oknu. Tiše zaúpěla. Hlava ji bolela jako střep. Nebe nad jezerem bylo růžové a slibovalo krásný den, ale ji to ani trochu nepovzbudilo. Po probdělé noci měla pocit, že ztrácí schopnost jasně myslet a že atmosféra školy nacpané kouzly k prasknutí tomu vůbec nepomáhá.
Jaká škoda, že měla hrůzu z výšek - to, co teď potřebovala, byla křídla. Vzlétnout vzhůru, nechat si profouknout hlavu větrem a podívat se na věci pěkně zvysoka. Nebo odsud na chvilku zmizet, sdělit všechny své obavy nahlas někomu, kdo je vyslechne. Na okamžik se od nich odpoutat...
Trhla sebou. A proč ne? Po měsíci stráveném jen přípravami, výukou a kousáním nehtů si malé rozptýlení rozhodně zaslouží. Je pátek a přes víkend nemá vypsaný žádný dozor nad studenty ani jinou povinnost. Může klidně vyrazit už po obědě a strávit příjemné dva dny na úplně jiném vzduchu.
Rychle se převlékla, naškrábala na pergamen pár slov a opustila pokoj. Chtěla babičce zprávu o tom, že k ní dnes odpoledne dorazí, odeslat ještě před snídaní.


~°~


Když našla za brankou zastrčený vzkaz, aby se za babičkou stavila v kostele, na náladě jí to rozhodně nepřidalo. Po dnešním vyučovacím dopoledni byla ještě víc unavená; doufala, že si konečně sedne a dá si šálek silného čaje. Ale teď, obklopená odpoledním tichem prázdné chrámové lodi ewellského kostela Panny Marie, na veškeré své rozladění okamžitě zapomněla.
Rozlehlý prostor, zalitý měkkým světlem pronikajícím skrz barevná skleněná okna, na ni zapůsobil stejně jako v dětství. Cítila, že jí v srdci roste klid, který si nedovedla vysvětlit - přestože tu nebyla víc než deset let, měla náhle pocit, jako by se vrátila domů. Nezměnilo se tu skoro nic. Vitráže na kostelních oknech vesele zářily a Panna Marie, která na oltářním obraze v náručí hýčkala usínajícího Ježíška, měla tentýž okouzlující úsměv.
Před oltářem stál čtecí pultík zčernalý stářím. Zavřela oči - a viděla za ním dědečka jako živého, v černém rouchu s bílým kolárkem a s velkou biblí rozevřenou před sebou.
Chodívala sem s rodiči vždycky o Vánocích na jeho svatoštěpánské kázání. Byla to její jediná návštěva kostela za celý dlouhý rok; přestože tatínkův otec byl ewellským vikářem, rodiče náboženským povinnostem nikdy moc nedali.
O to víc se na ten den těšila. Znamenalo to sedět v první lavici hned mezi babičkou a maminkou, každé se držet za ruku a nadýmat se pýchou, že ta důležitá osoba vepředu je její dědeček. V černém rouchu vypadal podivuhodně, jako vyslanec z nějaké bájné země nebo všemocný čaroděj. Úplně jinak než ten usměvavý pán v kostkované vestičce, co ji tak rád houpal na zahradní houpačce.
I jeho slova zněla odlišně, jaksi slavnostněji a důležitě. Jako malá jim příliš nerozuměla a mnohem víc času strávila pozorným zkoumáním oltářního obrazu a barevných oken, ale čím byla starší, tím víc napínala uši. Jeho řeč se nepodobala ničemu, co slýchala ve škole nebo od ostatních dospělých, a zarývala se jí hluboko do paměti. Měla pocit, že jeho poslední kázání, které pronesl jen několik týdnů před svou smrtí, by dokázala zopakovat slovo od slova.
Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe.
Uviděla babičku. Seděla tiše v první lavici s hlavou sklopenou, zjevně zabraná do modlitby. Hermioně se náhle nechtělo ji rušit, zatoužila být ještě chvilku sama. Tichounce jako myška se vydala na obhlídku kostelních oken. Putovala od jednoho k druhému, od vitráže k vitráži. Každou z nich znala ze svého dětství téměř nazpaměť, okouzlovalo ji, že na nich nejsou lidé, ale zvířata. Teď se s nimi shledávala jako se starými přáteli. Bílý beránek, holubice s olivovou ratolestí v zobáku, zářivě zlatý lev. Její nejoblíbenější okno bylo ale až u oltáře, znala ho nejlépe, protože na něj měla jako dítě ze svého místa nejlepší výhled. V hnízdě uprostřed vod seděl majestátní bílý pták obklopený mláďátky, která k němu vztahovala hladové krky. Pták však jako by na chvíli na své děti zapomněl a hleděl do očí těm, kdo se dívali do okna. Po sněhobílé náprsence se mu rozpíjela velká krvavá skvrna.
"Hermiono, ty už jsi tady?" ozvalo se za ní radostně a za okamžik ji babička Sophie políbila na tvář.
"Nechtěla jsem tě rušit," usmála se Hermiona omluvně, "a pak jsem se nějak zakoukala."
Babička se zadívala na okno společně s ní a kývla: "Taky mám tenhle obraz hrozně ráda."
Hermiona přistoupila blíž a opatrně se dotkla skla. "Ta labuť s krvavou náprsenkou, co se na člověka dívá tak strašně vážně, mě vždycky fascinovala. Jako dítěti mi jí bylo hrozně líto, myslela jsem si, že ji ta rána musí bolet."
"To ale není labuť," zavrtěla hlavou babička. "To je pelikán."
"Pelikán?" Hermiona se na ni překvapeně obrátila. "Pelikán v kostele?"
"Je to prastarý symbol Krista. Kdysi se věřilo, že pelikán si v dobách sucha zobákem rozklovává hruď, aby svá mláďata napojil vlastní krví - tak jako Kristus prolévá svou krev jako výkupné za každého člověka."
Hermiona o krok ustoupila, ale od vážného pohledu zraněného ptáka nemohla odtrhnout zrak ještě hodnou chvíli. Nakonec se ale přece obrátila k babičce. "Jak často sem chodíš?"
"Několikrát týdně - když nepočítám neděli. Je to tu trochu jako můj druhý domov, od dědečkovy smrti možná ještě o maličko víc. Přemýšlím tu, modlím se - a cestou zpátky se stavím na hřbitově vypovědět dědečkovi poslední novinky. Ale neboj, nebudu tě dneska tahat mezi hroby," usmála se.
"Ale já bych se tam podívala moc ráda!" namítla Hermiona. "Celé dny jsem zavřená mezi studenými zdmi, trocha vzduchu mi jenom prospěje."
Když vyšly z kostelních vrat, uvítalo je měkké slunce říjnového odpoledne. Bílé kameny hrobů kolem kostela v něm zářily, tráva mezi nimi byla ještě zelená, i když už z ní místy prosvítala nažloutlá podzimní stébla.
Dědečkův hrob byl jednoduchý, jen citát z bible Bůh je láska, jméno, datum narození a smrti. Zemřel v lednu toho roku, kdy nastoupila do Bradavic, právě v době, kdy začala jeho slovům naslouchat a chápat je. Úkosem pohlédla na babičku vedle sebe.
Nehleděla na hrob, zamyšleně se dívala do zlatých korun stromů, které obklopovaly hřbitov. Náhle ji napadlo, jak asi babička prožívala a prožívá samotu dlouhého odloučení - vždyť byla bez toho, koho milovala, už víc než deset let... o polovinu déle než ona.
Bodlo ji u srdce. Od doby, co se vrátila z Ameriky, nenavštívila Ronův hrob. Harryho onyxovému náhrobku, který v Bradavicích stál hned vedle bílé hrobky Albuse Brumbála, se tak jednoduše vyhnout nemohla. Babička se hrobů nebojí. Kolik toho asi musí vědět o smutku a ztrátě - a jak málo toho o ní ví ona!
"Jak jsi to vydržela?" zeptala se tiše, aniž se na ni podívala. "Ty první dny a první měsíce bez dědečka?"
Babička chvíli mlčela, pak vzdychla: "Lidé toho hodně napovídají o tom, že očekávaná ztráta méně bolí a ve stáří se lépe loučíš, ale mně bylo, jako by zemřel kus mé duše. Josepha jsem milovala v den jeho smrti mnohem víc než ve svatební den. První čas bez něj byl hořký a zoufalý. Až mnohem později jsem byla schopná podívat se zpět. Znovu cítit vděčnost." Odmlčela se a vzápětí Hermiona pocítila její teplou suchou ruku ve své dlani. Jako by v ní něco povolilo.
"Když zemřel Ron, bylo to, jako by s ním zemřela moje budoucnost."
Její hlas zněl nepřirozeně slabě. "Moje budoucnost byla tolik let nějakým způsobem spojená s Ronem... Měla jsem ho hrozně ráda. Doufala jsem, že..."
Hlas se jí zlomil. Teplý stisk dlaně zesílil.
Hermioně pláč stahoval hrdlo, ale znovu se pokusila promluvit: "Když zemřel Harry, zemřela s ním moje minulost. Někdo ji proměnil v bahno a popel. Když jsem se ohlédla zpět, už jsem viděla jenom otevřené hroby."
"Proto jsi odešla tak daleko?" zeptala se babička tiše. "Někam, kde ti žádná tvář, žádné místo nebude připomínat mrtvé? Kde tvoje minulost zmizí?"
Hermiona kývla. Slzy jí tekly volně po tvářích, dědečkův náhrobek viděla už jen rozmazaně.
"Jenže minulost se vrací, babi," zašeptala. "Nedá se jí uniknout a já ničemu nerozumím."
Náhle se hlasitě rozvzlykala a vrhla se babičce do náruče. Pláč jí otřásal celým tělem, křečovitě se babičky držela, v prsou se jí tvořily další a další vzlyky. Takhle neplakala od chvíle, kdy zemřel Ron. Pět let. Pět dlouhých let.
Babička ji pevně objímala, ale neutěšovala ji, ani nekonejšila. Jen ji nekonečně něžně hladila po zádech a po vlasech.
Trvalo dlouho, než dokázala zase nabrat dech. Nakonec byla schopná nechat se babičkou odvést na lavičku kousek od nich. Vděčně se skrz slzy usmála, když jí babička podala kapesník.
"Po čtyřech letech v Salemu jsem doufala, že už to mám všechno za sebou," popotáhla. "Že když se budu co možná nejvíc vyhýbat Anglii, budu před svou minulostí v bezpečí. Jenomže před pěti měsíci se mi začaly zdát sny."
"Sny?"
"Někdy v nich znovu vidím Harryho a Rona, jindy jen zvláštní symboly a obrazy. Pokaždé je v nich... ještě někdo. Často se v nich opakují ty nejhroznější zážitky - ale přesto mám pocit, že to nejsou jen noční můry. Jako by mi chtěly něco říct. Vracejí se skoro každou noc a já se z nich budím zoufalá, že jsem zase nic nepochopila. Občas mám pocit, že mi to začíná lézt na mozek."
"Proto ses vrátila do Anglie?" zeptala se babička zamyšleně.
Hermiona beze slova kývla a vysmrkala se. Pak chvíli jen hleděla před sebe.
"Doufala jsem, že by to tu mohlo přestat, ale mýlila jsem se," pokračovala tiše. "Myslíš, že jsou to prostě vzpomínky, co se probudily? Že konečně po pěti letech začínám bláznit z těch hrůz, co jsem tenkrát prožila?"
"To se mi nezdá. Zažila jsem toho už příliš mnoho, abych sny, které se vracejí po několik měsíců, pokládala jen za vytrvalé noční můry."
"Tak co mám dělat? Koupit si snář?" Znechuceně potřásla hlavou, když si vzpomněla na můru Trelawneyovou.
"Jít se mnou domů a dát si čaj," usmála se babička. "Tohle se nasucho řešit nedá."


~°~



Hermiona stála v hale těsně za vchodovými dveřmi babiččina domu a nedokázala se pohnout z místa. Vzpomínka, kterou v sobě zasunula tak hluboko, až na ni téměř zapomněla, náhle vyplynula na hladinu její mysli s překvapující jasností.
Před dvěma lety, když se na své krátké vánoční návštěvě doma zastavila jednoho večera i u babičky, se právě v těchto dveřích střetla se Severusem Snapem. Zrovna odcházel. Pamatovala si, jak oba na okamžik ztuhli. On jí pak krátce a beze slova pokývl na pozdrav, ona se nezmohla ani na to, než za ním zapadly dveře.
Byla tím setkáním tak ohromená, že o něm nebyla schopna s babičkou hned promluvit. Pak už ji mezi sebe vtáhl hlučný dav vánočních hostí, složený převážně z rodin, které se tu kdysi skrývaly.
"Kdepak ses zasekla, zlato?" vytrhl ji ze zamyšlení babiččin hlas. Rychle za ní zamířila do kuchyně.
"Babi, co tu dělal před dvěma lety o Vánocích Snape?"
Babička postavila konvici, ze které právě nalévala čaj do šálků, na tác, a udiveně se na ni zadívala.
"Zvu ho sem každý rok na Štěpána už pět let, myslela jsem, že to víš. Míváme tu takovou malou výroční oslavu s těmi, kteří tu strávili poslední dny války."
"A on vždycky přijde?" Hermiona měla oči navrch hlavy.
"No ano, a myslím, že docela rád. Není sice přímo společenský typ, ale rozhodně je to velmi pozoruhodný muž. Hovory, které jsem vedla s ním, patřily v posledních letech k těm nejzajímavějším." Babička se na okamžik zamyslela.
"No ano, právě před dvěma lety se tu zdržel skutečně jen na skok. Mám pocit, že se omluvil chvíli potom, co jsem společnosti oznámila, že se k nám brzy připojíš."
"Srazila jsem se s ním ve dveřích."
"Aha," poznamenala babička a znovu uchopila konvici, aby dolila druhý šálek. Pak sáhla do plechové krabice se sladkým shortbreadem a narovnala několik kousků na talířek. "Pojď, vezmi ten tác, vypijeme si čaj v obývacím pokoji," řekla.
Hermiona měla co dělat, aby všechno cestou nevylila, tak měla hlavu plnou té překvapující nové informace.
"A o čem si normálně se Snapem povídáš?" začala, jen co se posadila do křesla.
"Ale o lecčems. Vždycky mě dost zajímalo, jak vypadá vedení takové školy, jako jsou Bradavice - a jeho evidentně těší, když o tom může někomu vykládat. A hodně pozorně naslouchal vyprávění o tobě, co zrovna děláš, jak ti jde studium... říkal, že má rád přehled o tom, jak si vedou bývalí studenti."
Hermiona potřásla hlavou. "Tomu se ani nechce věřit. Ten chlap mě nepřestává udivovat."
Babička se na ni pozorně zadívala. "Souvisí s ním snad něco z toho, cos mi vyprávěla na hřbitově?"
Hermiona poťukávala nervózně lžičkou o šálek. "Souvisí s ním asi všechno," povzdechla si nakonec. "Můj odchod i můj příchod. Ale hlavně moje sny. Protože sny, co se mi teď zdají, jsou jednoznačně především o něm. Jeho tvář, jeho hlas... ale já nevím proč!"
Lžička s cinknutím dopadla na podšálek.
"Nejhorší na tom je, že když jsem přišla do Bradavic, velmi brzy jsem zjistila, že profesor Snape skutečně má nějaký problém. Jeho zástupkyně si všimla, že mu není nejlíp. Na jedné hodině jsem byla svědkem toho, jak málem omdlel bolestí. Bojím se, že se děje něco hrozného. Děsí mě, že Snape ode mne zjevně něco čeká, jenomže mi nechce říct co! Když jsem se ho přímo zeptala, odmítl mi odpovědět."
Hermiona nešťastně vzhlédla k babičce: "Jediné vodítko, co mám, jsou sny - které možná ani žádným vodítkem nejsou. Nerozumím jim a bojím se, že jim neporozumím nikdy. Nedokážu v nich najít nic, co by mi pomohlo."
Babička zamyšleně přikyvovala. Potom vstala, vytáhla z knihovny tenký sešit vázaný v kůži, chvíli jím listovala a pak jej podala otevřený Hermioně.
Ta se překvapeně zasmála: "To jsou přece dědečkova kázání! Ty sis je všechna schovala?"
"Když už se mi hodně stýská, čtu si v nich. Slyším zase jeho hlas, vnímám jeho myšlenky - báječně to pomáhá. Ale tobě je dávám hlavně kvůli jednomu z nich."
Hermiona se pozorně zadívala do sešitu a polkla: "Tohle... tohle je to poslední, co jsem slyšela. O Josefovi Egyptském a o snech."
"Jsem ráda, že si ho pamatuješ," usmála se babička.
"Každé slovo," potvrdila Hermiona. "Vím, že Josef dokázal porozumět snům, které ostatní sužovaly. Že dovedl vyložit jejich poselství svým spoluvězňům i velkému faraonovi. A že díky tomu nakonec zachránil od smrti hladem celý Egypt. Dost často jsem na něj vzpomínala, povzbuzovalo mě, že ten příběh je o tom, jak se vyplatí být k lidem laskavý a pomáhat jim. Ale o těch snech jsem nikdy moc nepřemýšlela."
"Dnes bys možná mohla začít," řekla babička. "Sny, které vykládal Josef, se totiž podezřele podobají těm tvým. Nejsou to obyčejné sny, volají po výkladu. Jsou naprosto odlišné od všeho, co se ti kdy zdálo. Opakují se. A zjevně od tebe něco chtějí."
"Jenže mně schází Josef! Někdo, kdo mi řekne, co to všechno znamená!"
"Jestliže jsou to skutečně takové sny, které vykládal Josef, nakonec jim porozumíš. Možná už dnes v noci, možná za týden, ale rozhodně včas. Ten, kdo takové sny dává, nikdy neponechává své zprávy bez výkladu."
"A kdo za nimi stojí?"
"Láska."
Cítila, jak se jí žene krev do tváří a rychle odvrátila hlavu. "Já ale nejsem do Snapea..."
"To musíš vědět nejlíp sama," pousmála se babička, "ale Láska, o které teď mluvím, není zamilovanost. Je to Osoba."
Poprvé po pěti měsících usínala Hermiona v babiččině domě beze strachu. A s očekáváním.

V hloubi temného nebe zářila jediná jasná hvězda. Záchytný bod její naděje. Náhle se z ní odštěpil jeden oslňující paprsek. Zvolna se přibližoval a proměňoval se v půvabného bílého ptáka, který nakonec složil svá křídla v hnízdě uprostřed vod. Jeho náprsenka byla rudá krví, ale on si toho nevšímal. Upíral zrak přímo před sebe. Ve vodě se třpytila hvězda, z které právě přiletěl. Hvězda o třinácti hrotech. Hvězda s tepajícím srdcem
Hvězda. Hvězda. Hvězda.

~°~


A/N2: Příběh o Josefovi a snech najdete v 1. Mojžíšově, v kapitolách 37 až 47.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martian Martian | Web | 16. října 2017 v 9:31 | Reagovat

Pokračování až za týden? A ono by se tak chtělo číst dál… :-)

2 Arenga Arenga | 16. října 2017 v 14:11 | Reagovat

[1]: jo, souhlasím! Je to moc zajímavé a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Babička je moc sympatická ;-)

3 KattyV KattyV | 17. října 2017 v 9:07 | Reagovat

Pro mě to byla docela zásadní kapitola. Díky ní vznikl banner, který jsem k příběhu vytvořila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014