ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

Až do konce dubna máme celošuplecí dovolenou,
protože se všichni, ale úplně všichni včetně našich hostů účastníme DMD.
Celou dobu ale budou každý den přibývat drabblíky, které Katty a Regi napsaly
v rámci uplynulého druhého ročníku naší vlastní akce 4D.
A každé pondělí zde naleznete výběr drabble povídek, které se nám v uplynulém týdnu DMD nejvíce líbily.
Přejeme příjemné počtení

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Doteky hrůzy, doteky štěstí 1

3. února 2018 v 0:01 | KattyV |  Moje střípky

Někdy je neztrácet naději to nejtěžší, co vůbec může člověk udělat. V některých historických dobách a pro některé skupiny lidí je to téměř nemožné. A přesto to nějak jde. O naději skryté v hloubi té nejčernější beznaději je tato má povídka, která nás bude provázet několik následujících týdnů.



DOTEKY HRŮZY, DOTEKY STĚSTÍ

Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá
všeliká hrůza a všeliké štěstí.
Jiří Orten

Londýn 2005

Oskar Lanzer - to jméno na mě přímo vyskočilo. Neslyšela jsem ho už dlouhou řadu let - s Richardem jsme o něm nemluvili v tiché dohodě, že bude lepší na všechno a všechny zapomenout; že myšlenky, které bolí, je vhodné zasunout někam hluboko a tvářit se, že neexistují.
Stejně to nepomohlo. Nevím, jak na tom byl Richard, ale pro mne jen málokdy uplynul týden, ve kterém by mi závan vůně linoucí se z nově vytištěné knihy, pár ledabyle pronesených slov někoho z přátel nebo mimovolné gesto úplně cizího člověka na ulici nepřivály nechtěnou vzpomínku.
Dychtivě jsem pročítala celý článek, nad kterým zářil titulek Člověk, který mě zachránil. V nepříliš dlouhém textu jsem našla jméno toho, koho novinář zpovídal: Salomon Bellak. Nezdálo se mi ani trochu povědomé, ale najednou bylo mimořádně důležité. Musela jsem s ním mluvit! Musela jsem udělat to, k čemu jsem se nemohla odhodlat tolik let - vrátit se do Prahy.


Praha, o mnoho let dříve

"Marie, počkej. Nemůžeš jen tak odběhnout. Potřebuji, abys s sebou vzala Ríšu."
Otráveně jsem se zastavila. Dostat na krk malého brášku jsem nechtěla. Nikdy nechci. Doufala jsem, že se mi podaří zmizet nepozorovaně. Být starší sestra je někdy fakt na houby.
"Jdu za Evičkou. Chceme si hrát na obchod. Nebude ho to bavit."
Na obchod se s Evičkou hraje báječně, protože její tatínek má hokynářství a ona vždycky dostane nějaké ty koláče, co se včera neprodaly, trochu fazolí, hrachu nebo plátěné pytlíčky, do kterých natrháme usušené kytky a tváříme se, že je to cizokrajné koření. Eva má dokonce opravdickou vyřazenou pokladnu a staré váhy. V jejich kůlně jsme si zařídily vlastní koloniál.
Marnost nad marnost. Maminka si nedala říct a dala mi Ríšu na starost. Popadla jsem ho za ruku a vlekla za sebou. Ani trochu mě nezajímalo, že pofňukává, že tak rychle nemůže. Může, když chce jít se mnou.
"Budeš můj pes," přikázala jsem. Potěšeně štěkl, jako že ano. Doufala jsem, že mu ta poslušnost vydrží. Uvázala jsem mu kolem krku provázek a pohrozila, že když bude zlobit, dostane novinama. Chtěla jsem mu říkat Dášeňka, podle té knížky, co mám od dědy, ale Evička říkala, že když je kluk, tak nemůže mít holčičí jméno. Tak jsme mu říkaly Alík a hra se nám dařila náramně.

Kromě Evičky je můj nejlepší kamarád děda. Ze všech dospělých, co mám kolem sebe, ho mám úplně nejradši. Protože vždycky všechno ví a vždycky má čas si se mnou povídat. A protože má nakladatelství a vydává ty nejkrásnější knížky na světě.
No, některé mě tak moc nezajímají, některé jsou moc pro velký, ale tiskne taky knížky s pohádkama a spoustou obrázků. A vždycky, když nějakou takovou pohádkovou vyrobí, tak jednu dostanu. Pečlivě si je ukládám na poličku ve svém pokoji, tak vysoko, aby na ně Ríša nedosáhl a nepotrhal mi je. Ale když je hodný, tak mu z nich čtu před spaním.
U sebe v domě má děda knížek moc a moc. Všechny, co kdy vytisknul a ještě spoustu dalších. V jednom velikém pokoji má police od podlahy až ke stropu a tam jsou naskládané, jedna vedle druhé. Je jich tam asi milion nebo tak nějak. Vždycky, když k němu přijdu, pomalu přechází podél stěny a přejíždí prstem po jejich hřbetech, jako když hladíš kočce kožíšek; pak konečně jednu vytáhne, posadí mě vedle sebe do velikánského křesla a čte mi. Někdy dobrodružné příběhy, někdy pradávné báje a někdy taky básničky, co jim moc nerozumím, ale i tak jsou hezké. Znějí jako hudba, nebo jako když zurčí potůček, a občas dokonce jako když bubnuje déšť na střechu. Děda říkal, že nevadí, když pořádně nevím, o čem mi čte, že až budu velká, tak si vzpomenu a pochopím to. Tak doufám, že má pravdu.
Děda mi čte i v angličtině. Prý abych se pocvičila v jazyku Šejkspíra. Anglicky mě začal učit, ještě když jsem byla úplně malá, a teď už to docela umím. Ve škole máme němčinu, ale angličtina je hezčí.
Občas s dědou chodíme na objevitelské výpravy po Praze. Do všech možných hezkých míst, kostelů, muzeí a taky parků.
"Jé, dědo, podívej. Ten pavouk má úplně bílý zadeček. Ten by mohl patřit princezně nebo víle. Vypadá jako perlička, co ji má maminka v prstýnku. Skoro ho v té bílé růžičce nevidím."
"To je běžník, Madlenko. A představ si, že kdybys ho vzala a přenesla na nějakou jinou kytku, třeba na pampelišku, tak změní barvu a bude úplně žlutý. Taky na ní nebude vidět, a když přiletí moucha, nevšimne si ho a on ji uloví."
Mušky mi sice bylo trochu líto, ale ta představa, jak pavouk mění barvu, to bylo vážně něco. Chtěla jsem to vidět, vážně jsem moc chtěla…
Sněhobílé okvětní plátky přešly do smetanové, pomalu zlátly, až se ustálily v pampeliškové žluti. Pavouček zůstal bílý. Zklamaně jsem se podívala na dědu.
"Říkals, že bude žlutý!"
"To nejde tak rychle, trvá to pár dní, než změní barvu," odpověděl nepřítomně a prstem se opatrně dotkl žlutého květu. "Jak jsi to udělala?"
Polekaně jsem pokrčila rameny. Věděla jsem, že se mi někdy dějou divné věci, ale nějak jsem taky tušila, že bych o tom neměla mluvit, ani to nikomu ukazovat. A teď se mi stane tohle.
"Nevím," zamumlala jsem.
"Už se ti někdy přihodilo něco podobného?"
Neurčitě jsem přikývla. Ráda bych to zamluvila. Na druhou stranu, děda byl nejspíš jediný člověk, komu bych o tom říct mohla. Možná…
"Co třeba?" nenechal se zmást.
"Třeba když jsem ještě byla malá a moc jsem chtěla koláče, co mi maminka nechtěla dát a schovala je nahoru na kredenc, tak ten talíř, co na něm byly narovnané, spadnul. Úplně sám. To jsem pak dostala, protože si maminka myslela, že jsem tam vylezla a shodila ho."
"Vidíš, to si pamatuji. Maminka mi o tom vyprávěla. A to je všechno?"
"Nó… taky třeba když chci, aby ke mně přišla nějaká kočka, co běží kolem, tak vždycky přijde. Jednou za mnou přiběhla i veverka. A přilít jeden kos…"
Děda se pobaveně usmál a kývl, abych pokračovala. Moc se mi nechtělo, ale co jsem měla dělat?
"A taky… taky někdy umím měnit věci. Trochu. To jsi viděl. Ale jenom někdy. Jenom, když moc chci…"
"Říkalas o tom někomu?" zeptal se přísně.
Zavrtěla jsem hlavou.
Vypadalo to, že si oddechl.
"Pojď sem, moje malá." Přitáhl si mě k sobě. "Teď mě pozorně poslouchej, je to důležité." Na chvilku se zamyslel, ale pak pokračoval. "Jsou lidé, kteří mají vlastnosti, co jiní nemají. Někomu jde počítání, jiný umí zpívat nebo třeba rychle běhat."
Přikývla jsem.
"No a někteří mají podobné schopnosti, jako ty. Jenomže je lepší o tom moc nemluvit. Protože takové věci, o jakých jsi mi vyprávěla, zvládne jen pramálo lidí. A ti, co to neumí, ti nevěří, že to jde. A pokud uvěří, tak se mohou bát."
"Jako v pohádkách? Když čarodějnice dělá nějaká kouzla a pak ji za to zabijou? Aby nečarovala? Je to špatné, čarovat?"
Vzpomněla jsem si na ruské pohádky, co jsem taky měla od dědy, s těma strašidelnýma obrázkama, jak tam byla děsně zlá čarodějnice, co ji nakonec umlátili kamenama. To bylo přesně to, čeho jsem se bála. Že mě za ty divné věci co dělám, taky umlátí.
"Tak trochu jako v pohádkách, ale ne docela. Kouzla opravdu jsou, i když ti všichni budou říkat, že ne. Ale není to špatné, 'čarovat'. Nebo spíše, nemusí to být špatné. Není ani tak moc důležité, co děláš, ale proč to děláš a zda tím někomu neubližuješ, rozumíš?"
Tak úplně jsem tomu nerozuměla, ale trochu přece. Hlavně mě uklidnilo, že to nemusí být špatné. Pak mi ale začalo vrtat hlavou, odkud to děda ví. Děda sice zná skoro všechno, ale stejně.
"Dědo, jaks to poznal? Že jsem to udělala já?"
"Vlastně mě to mělo napadnout už dříve. Tyhle schopnosti se v našem rodě občas objevují. Tvou maminku jsem bedlivě sledoval, když byla malá, ale u ní se nikdy ani střípek magického nadání neprojevil."
Něco mě napadlo.
"A dědo, ty taky umíš čarovat? Taky něco takového dokážeš?"
"Jen nepatrně. Zdaleka ne tolik jako ty. Ale vzpomínám si na svou maminku. Ta byla nedostižná."

Děda se rozhodl, že moje "vlastnosti", jak jim říkal, je třeba rozvíjet. Sám mě tohle učit nedokázal, ale pozval jednoho svého přítele z Anglie, který uměl víc.
Jmenoval se David Dalglish a byl to bělovlasý pán, co vypadal jako opravdický kouzelný dědeček z pohádky. Dovolil mi, abych mu říkala Davide. Ukázalo se, že sice anglicky ještě moc neumím, ale postupně jsem se zlepšovala. A nejen v angličtině.
Brzy jsem toho uměla spoustu. Věci na můj povel poletovaly ve vzduchu nebo měnily barvu a tvar. A přivolávat k sobě zvířata myšlenkama bylo stále snadnější. Nakonec jsme se začali učit, jak se dostat z jednoho místa na druhé. David tomu říkal pohnout prostorem - tvrdil, že zůstává na místě, že jen prostor se kolem mění. Moc jsem tomu nerozuměla, ale konečně jsem pochopila, jak je možné, že může k nám do Prahy "přijíždět" z Anglie tak snadno. Už mi to dlouho vrtalo hlavou, protože když cestujeme v létě na prázdniny do Krkonoš, je to vždycky převeliká výprava, a Anglie je, podle toho jak jsem koukala na mapu, o dost dál.
David mi dlouho přísně vykládal o nutnosti soustředění, o důležitosti vědět úplně přesně, jak prostorem kolem sebe pohnout, a nakonec mi to ukázal. Vzal mě do Anglie s sebou. Svět se se mnou točil - nebo se prostor otáčel kolem mě? No to je jedno. V každém případě, hlava se mi zamotala víc než na tom velikánském kolotoči na Matějské pouti. Nebylo to nic moc, ale trvalo to jen chvilinku.
Pak jsme to zkoušeli ještě víckrát, dokonce jsem se trošinku naučila otáčet prostorem sama. Jenže zatím jen docela malounko. Jen abych se dostala z jednoho pokoje v dědově vile do druhého. David mě varoval, ať to nikdy, ale NIKDY nezkouším bez něj. A hlavně ne nikam dál. Že bych se mohla úplně ztratit. NĚKDE. Že dál prý, až budu větší a budu to líp umět. Že zatím jenom s ním.
Jenomže pak přišla z Londýna zpráva od Davidovy dcery. David dostal infarkt a umřel. Tak jsem se to nestihla doučit.
Děda sice neumí hýbat prostorem, ale něco přece jenom umí. Teda, děda toho samozřejmě umí moc a moc. Vlastně mnohem víc než ostatní lidi, co znám. Hlavně toho zná moc z knížek. No to dá rozum, když je tiskne, tak musí vědět, co v nich je. A pak mi to povídá. Různé pohádky a pověstě a taky o dějinách a tak. A ještě mi umí vysvětlit, proč voda teče z kopce, proč je v létě horko a v zimě zima, proč můžou ptáci lítat a lidi ne, i to, jak se vlastně trochu lítat naučili, nejprve balónama a teď letadlama. To bych si vážně chtěla zažít, protože vidět zemi seshora, to musí být věc. Zkusila jsem vylézt nahoru na půdu a vyhlídnout na zem z toho okýnka, co jím kominík čistí komín - děda mi držel žebřík a dával pozor, ať se moc nevykláním. Ale pak říkal, že z letadla je to na zem ještě o kus dál. A já teda doufám, že to jednou uvidím.
Taky děda umí řídit auto, spravit mi panenku a zařídit, že ho v tiskárně všichni poslouchají. To vždycky jenom tak přísně koukne a pan tiskař a sazeči a vůbec všichni, se můžou přetrhnout. Ani nemusí zvýšit hlas.
A taky umí zahradničit. Evička se vždycky diví, že děda nemá zahradníka, když prý je veliký továrník, co má plno peněz (ona tomu nerozumí, děda není továrník, on je nakladatel, ale to je pro Evičku moc těžký slovo, co si ho neumí zapamatovat a tak říká, že má děda továrnu na knížky).
No, ale já jsem pak přišla na to, proč děda nemá zahradníka, i když má paní, co mu chodí doma uklízet. On ho totiž nepotřebuje. Protože to je to, co zase umí děda z těch "divností". On umí pěstovat děsně rychle všechno, co roste. Na zahradě u svojí vily vypěstoval úžasně krásné záhony plné kytek. A nejenom kytek, taky zeleniny. Takže teď už vím, proč má děda vždycky lusky dřív, než jsou u Eviččina tatínka v koloniále a jaktože má úplně nejprvnější jahody z celé Prahy.
S těma luskama mi to ukázal. Zasadili jsme spolu do země hrášky a ony rostly před očima. Teda skoro. Do země jsme je dali ráno, zalili a šli pryč. A když jsme se přišli podívat po obědě, tak už mi byly po kolena. Děda pohladil ty zelené lístečky, podobně jako když hladí svoje knížky. A ony tak nějak jako radostně zašuměly. Druhý den už hrách kvetl a za tři dny jsem si natrhala plnou misku lusků. Děda mi prozradil, že to umí i s těma jahodama nebo i kytkama. Že si s nima povídá a ony pak rostou jak divé. Tak proto děda nemá zahradníka. Aby mu to nebylo divné.


Pokračování si přečtete příští týden, ne však v sobotu, ale v neděli. Nechce se vám na pokračování čekat? Celou povídku si můžete přečíst v tištěné podobě v knize MLOK 2016 - sborníku vítězných povídek soutěže Cena Karla Čapka.

oOo dále
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martian Martian | Web | 3. února 2018 v 10:07 | Reagovat

Tuhle povídku mám ráda, i když při čtení dost bolí.

2 Meduňka Meduňka | Web | 3. února 2018 v 14:27 | Reagovat

Těším se na pokračování. A zařazuji do výběru :-)

3 Tora Tora | 3. února 2018 v 16:41 | Reagovat

Moc dobrá povídka. Jen, jak psala Martian, je taková bolavá... právě tím, že je dobře napsaná.

4 Arenga Arenga | 3. února 2018 v 20:30 | Reagovat

Jo, tuhle povídku mám moc ráda.

5 KattyV KattyV | 4. února 2018 v 17:34 | Reagovat

[1]: + [3]: + [4]: Tak zatím se to zdá v klidu a pohodě, že? To jenom, že už jste ji četly celou, tak víte, že nám ta selanka moc dlouho nevydrží.

[2]: Díky moc, Meduňko.

6 JJ JJ | 7. února 2018 v 8:00 | Reagovat

[4]: Já taky, přesně, jak už holky napsaly. Však taky vím, jak jsi se nadřela při promýšlení a sběru materiálu.

7 Regi Regi | E-mail | Web | 7. února 2018 v 12:51 | Reagovat

Téhle povídce jsem věřila od samého počátku, že v soutěži, kam jsi ji poslala, zaboduje. A ona zaslouženě zabodovala. Napsala jsi opravdu krásnou citlivou věc.

8 kytka kytka | 10. února 2018 v 11:30 | Reagovat

Jsem moc ráda, že si tuhle povídku můžu tady přečíst. Myslím, že bude přesně podle mého gusta. Těším se!

Nepsalas už na nějaké drabble jako ochutnávku? Mám pocit, že je mi trochu povědomá, ale ne z MLOKa.

9 KattyV KattyV | 10. února 2018 v 14:33 | Reagovat

[8]: Díky, kytko. Žádný drabblík jsem k tomu nepsala, takže nevím, odkud je ti to povědomé. V Mlokovi jsi to nečetla?
Ale myslím si, že by se ti mohla líbit. Podobně jako ty se pouštím do vod relativně nedávné historie. Pohybuju se o pár let dříve než ty, ale je to doba snad ještě více bolavá.

10 kytka kytka | 11. února 2018 v 8:09 | Reagovat

[9]:Nedalo mi to, hledala jsem a nakonec našla ochutnávku v článku Jak jsme (ne)ulovili mloka. Už tehdy se mi nejak dostala pod kůži.

11 KattyV KattyV | 11. února 2018 v 9:29 | Reagovat

[10]: No vidíš, na to jsem už zapomněla, že jsem tam ten úryvek dávala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014