ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

Od PONDĚLÍ 10.12. Prosincová ušlapaná cesta
Každý den až do "vyčerpání zásob" jedno drabble od Katty, Regi a spousty hostů.

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Doteky hrůzy, doteky štěstí 2

11. února 2018 v 0:01 | KattyV |  Moje střípky

Možná nebylo v první části tak zřejmé, kdy se příběh odehrává a z jaké rodiny vlastně pochází Madlenka. Dnes se to ujasní. Nemůžu se v duchu přestat ptát, proč se někdy dějí tak strašlivé věci lidem, kteří nechtějí nic jiného, než žít svůj vlastní život. Nezapomeňte si přečíst první díl.



Od té doby, co umřel David v Londýně, se věci začaly kazit. Ony už se vlastně kazily dřív, jenom jsem si toho tolik nevšímala, protože jsem byla ještě malá. Takže když si děda s těma svýma známýma vykládal o tom, co se děje v Německu, tak mi to bylo jedno. Jenomže teď už mi je skoro osm a už z toho mám rozum, takže jsem začala na ty řeči dávat pozor. Hlavně po tom, co se o prázdninách začalo povídat, že by taky Němci mohli přijít tady k nám. Že by nás mohli obsadit. A že asi bude mobilizace.
Na podzim ji opravdu vyhlásili. Mobilizace, to je taková věc, kdy jdou dělat vojáky i ti, co normálně vojáci nejsou; dostanou pušky a jdou bránit vlast. Děda ne. Ten už má na tohleto moc roků. Ale tatínek ano. Toho do té mobilizace taky pozvali, akorát pušku neměl, protože je doktor, tak tam měl léčit ty ostatní vojáky. Zato pan Steiner, co je u dědečka účetní, ten pušku dostal. Říkal mi to jeho syn Viktor, co chodí do naší školy, jenom o třídu výš.
Takže byla ta mobilizace a všichni pořád poslouchali rádio a tam povídali, jak máme pevné hranice, jak se přes ně Němci nedostanou. Představovala jsem si, že je na hranicích vysoká betonová zeď, i když jsem ji teda v Krkonoších, co tam hranice taky vedou, nikdy neviděla. Myslela jsem, že je kousek dál. Ale děda mi říkal, že tak to není, že na hranicích máme jen spoustu pevností, z jedné je vidět na druhou a mezi nima žádní Němci neprojdou.
Jenomže to všechno bylo stejně na nic. Protože se nakonec na nás domluvili Němci s Francouzema a Angličanama a my museli těm ošklivým Němčourům nechat celé hranice a ještě kus místa kolem. Do Prahy začala jezdit spousta lidí, co tam v těch místech předtím bydleli a co je tam Němci nechtěli. Tady v Praze je taky někteří lidi moc nechtějí, protože nemají kde bydlet a neví se, co s nima. Ale děda jim dává nějaké peníze a tatínek říkal, že v jejich nemocnici je ošetří vždycky.
No ale jinak je zase všechno docela v pořádku. Já ty velké řeči raději moc neposlouchám, protože je slyším nerada. I když já slyším i to, co nemám, jak říká vždycky maminka. A to ještě neví, že já opravdu slyším, to co chci, pokud chci. To bude taky jedna z těch mých "schopností". Protože jak mě to zajímá, slyším všechno, co si naši vykládají v pokoji, a klidně můžu být zavřená v našem pokojíčku a mezi náma troje silný dubový dveře. A když jsem byla menší, tak jsem vždycky dávala pozor, co si maminka povídá s tetou Malvínou nebo jak v kuchyni nařizuje naší kuchařce, co má vařit. Ale poslouchat o tom, co se děje ošklivého v Německu, to mě opravdu nebaví.
Takže, jak říkám, jinak je všechno v pořádku. S Evičkou chodíme každou sobotu odpoledne do kina, moc se nám líbila Sněhurka a sedm trpaslíků, to bylo vážně krásně namalované. Byly jsme rády, že to dobře dopadlo, a říkaly si, jak to princovi slušelo. Taky máme rády Buriana, u něho se vždycky nasmějeme. A děda vytiskl novou krásnou knížku, kterou napsal pan Čapek, co k němu občas chodí na návštěvu. Jmenuje se Povídání o pejskovi a kočičce a myslím, že už jsem na ni trochu velká, ale stejně se mi líbí, zvlášť ty obrázky. Tak vždycky prohlásím, že ji budu číst Ríšovi, ale to jen tak, čtu ji hlavně kvůli sobě, jen to nechci říkat.
A když to Ríšu přestane bavit, tak čtu Princovi - to je moje andulka a můj úplně nejlepší dárek, co jsem kdy dostala od tatínka. Umí i mluvit! Říká mi: "Dobrý den. Jak se máš?" a "Mám tě rrrád." To je milé, ne?
Má žluté bříško, bílé tvářičky a pruhovaná křídla. A když se nikdo nekouká, tak sedává na bidýlku a tiše si něco hudrá pod nos, vlastně pod zobáček. A přiletí, když ho zavolám, a zobe mi jabko z ruky. Mám ho o moc radši než Ríšu, ale ne zas tak moc jako dědu.

Někdy ale poslouchat prostě musím. Hlavně, když přijde děda a chce si vážně promluvit s tatínkem. A mě pošlou spát. Jako bych byla stejně malá jako Ríša. Tak poslouchám. A někdy v říjnu jsem slyšela, jak se tatínek zlobí, kvůli něčemu, co četl v novinách.
"Tak si to poslechněte, tatínku, co tady píší." (Tatínek říká dědovi tatínku, i když ve skutečnosti je děda tatínek maminky, ale to se prý tak dělá. Děda mu říká Jiří, protože se tak jmenuje.)
"Máme za to, že by bylo před celým světem spravedlivé, kdyby byl Židům povolen takový počet duševních pracovníků, který by byl ve stejném poměru k pracovníkům manuelním (dělnickým), jako je tomu u Čechoslováků. Není vůbec snesitelné, aby např. V hlavním městě Československa měli Židé dvě třetiny advokátních kanceláří, spoustu lékařských ordinací a komerčních míst, a aby na stavbách, kanalisacích, na polích a v dolech pracovali jenom Čechoslováci. Bylo věcí Židů, aby za dvacet let upravili své místo v Československu takovou činností a takovým způsobem, by neprovokovali… *)
Co tím chtějí říct? Že mám odejít z nemocnice a jít kopat kanály? Že nemáme vzdělávat své děti? A kdy jsme přestali býti Čechoslováky? A to píší naši lidé. Kdyby to byli Němci, tak to pochopím, ale tohle je jako nůž vražený do zad."
"Máš v nemocnici nějaké problémy?" To se ptal děda a zněl divně.
"Zatím ne, přeci jen jsem přednostou oddělení. A moje zkušenosti mluví za mnohé. Jenže závist panuje všude a jsou tací, co by rádi převzali mé místo. A pokud se budou šířit takovéto řeči…"
Ozvalo se prásknutí novinama o stůl.
Vůbec jsem nechápala, o co jde, ale začala jsem se o tatínka bát. Soustředila jsem se na jejich povídání úplně celá.
"Nějak jsme si příliš zvykli na to, že jsme Češi," ozval se dědův hlas. "Měli jsme vědět, že Žid zůstává pro své okolí Židem, děj se co děj. Když je dobře, může se na to pozapomenout, ale jak začne jít do tuhého, každý si rychle vzpomene, jak je dobré mít nějakého toho obětního beránka."
"Ale jací my jsme Židé? Jestlipak víte, tatínku, jak převelice mi rodiče vyčítají, že dosti nevychovávám své děti ve víře. Prý účast na velkých svátcích to nezachrání. Já se ale v těchto otázkách spíše shodnu s vámi. Nejde přeci o víru jako takovou, stejně si nejsem jist, že vůbec nějaký Bůh na nás shlíží, stačí, když děti vědí, kde jsou jejich kořeny."
"Proto jim o nich tak často vyprávíš, Jiří?"
Dědův hlas zněl najednou trochu posměšně. Tatínek nám totiž nikdy nic nevyprávěl. To děda byl ten, kdo nám povídal o Mojžíšovi, jak plaval v košíku a našla ho krásná egyptská princezna, jak pak vyvedl židovský národ přes Rudé moře a jak po dlouhém, předlouhém putování našli zemi zaslíbenou; o Šalamounovi, který byl strašně chytrý, nebo o královně ze Sáby, co byla taky moc chytrá, skoro stejně jako Šalamoun.
"Vy to umíte líp." Zaslechla jsem ještě úsměv v tatínkově hlase, ale už jsem neposlouchala. Měla jsem toho moc k přemýšlení.
Najednou jsem vůbec nevěděla, co já teda jsem. Protože jsem si vůbec nemyslela, že jsem taková ošklivá nosatá Židovka, jako se objevovaly na některých obrázkách v novinách. Ani děda nebo tatínek neměli takový velký nos. Jenom kantor, co vždycky čte z Tóry, když jdeme do synagogy slavit Pesach nebo Jom Kipur, ten teda velký nos má. Jenomže na velkém nose není nic špatného a mně se jeho čtení moc líbí, protože on jak čte, tak vlastně nečte, ale zpívá, a to je veliká krása. Takže nevím, co kdo proti nám má.

No a do toho všeho ještě to moje čarování. Děda trvá na tom, abych si procvičovala, co mě David naučil. Jenom to otáčení prostorem raději ne. Přece jen má asi starost, abych se mu někde neztratila. To by rodičům nevysvětlil. Vrtalo mi to všechno hlavou, už jsem vážně nevěděla, čí jsem. Tak jsem se na to nakonec dědy zeptala.
"Dědo, jak je to v Anglii s takovýma lidma, jako jsme my?"
"Koho tím myslíš - takovýma, jako jsme my? Židy, nebo ty, kdo jsou obdařeni magií?"
"Myslela jsem ty, co umí kouzla."
"Podobně jako u nás, jen jich tam je o něco více. Ale i oni žijí jako normální lidé a nikdo o nich neví. Jen se sami mezi sebou schází, to je logické, jsou si podobní a mohou sdílet podobné zkušenosti, vzájemně se učit. Pozval jsem Davida, aby ti pomáhal, protože tady nikoho vhodného neznám."
"To je nás tak málo?"
"Ano, schopnost magie je poměrně ojedinělá vlastnost."
"A jinde než u nás nebo v Anglii jsou taky takoví?"
"Jistěže, není důvod, proč by neměli být. Jen, jak říkám, nikde jich není mnoho."
"A jsou i v Německu?"
"Bohužel ano."
"Proč bohužel?"
"Nějak mám pocit, že některé myšlenky, které podsouvá německému národu náš všemi milovaný pan Hitler, nejsou samy sebou. Jsou to pokroucené střípky pravdy, kterou zneužívá. Někdo mu řekl, že magie existuje, jenže on to pochopil naprosto nesprávně. To jeho vykřikování o nadřazenosti rasy… Víš, myslím si, že kdysi bylo mágů mnohem více a měli mnohem rozvinutější schopnosti. Nevím, co je pravdy na pověstech o Atlantidě, ale možná že byla. A mágové byli prostě považováni za - v jistém ohledu - vyšší rasu. Nebyla to pravda tehdy a není to pravda ani dneska. Neexistují vyšší rasy, ať si ten německý tlučhuba říká, co chce. Vždycky bude záležet jen na tom, jaký je ten jeden konkrétní jedinec. To si pamatuj. Nejsi nic lepšího pro své magické schopnosti, ani horšího pro své židovské kořeny. Jsi Marie Kernbachová a jaký budeš člověk, to záleží jen na tobě."

*) Úryvek z článku otištěného v deníku Národní politika v polovině října 1938

Pokračování příští neděli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 11. února 2018 v 6:33 | Reagovat

Poslední věta téhle části je hluboce pravdivá. Osud ti rozdá nějaké karty. To neovlivníš. Ale jakou hru s nimi zahraješ, to už je jen na tobě.

2 kytka kytka | 11. února 2018 v 8:23 | Reagovat

Moc se mi líbí, jak proplétáš realitu s fikcí. Umím si představit, kolik práce jsi musela mít s hledáním podkladů.

3 KattyV KattyV | 11. února 2018 v 9:28 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, ale je fakt, že některým lidem byly rozdány fakt svinské karty.

[2]: S žádnou jinou povídkou jsem neměla více práce, to si představuješ správně. Čtyřdenní seminář v Židovském muzeu, několik pročtených knížek, hodiny poslouchání vzpomínek těch, co přežili...
Jenže na žádném tématu mi nikdy tolik nezáleželo. Chtěla jsem, aby bylo vidět i to předtím, než začalo docházet k opravdovým hrůzám. Ty zpočátku drobné ústrky, které se nenápadně stupňují. A taky to, že nejenom "zlí" Němci se na tom podíleli. I Češi. Někteří ze strachu, jiní z lhostejnosti, další ze ziskuchtivosti,  košile bližší než kabát. Taky mi připadalo děsivé, jak do té obludnosti spadli i lidé, co málem ani nevěděli, že jsou Židé. Najednou zjistíš, že máš mezi předky někoho nevhodného a buch, máš to spočítané.

4 Martian Martian | Web | 11. února 2018 v 12:22 | Reagovat

Skvěle vypointovaná kapitola.

5 JJ JJ | 12. února 2018 v 13:58 | Reagovat

Katty, Madlenka je velice silná povídka, dokázala jsi ji napsat naprosto přesvědčivě. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014