ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Poláčkov od Martian
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Věda ve sto slovech od JJ
NEDĚLE: Megan a Teddy od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Doteky hrůzy, doteky štěstí 3

18. února 2018 v 0:01 | KattyV |  Moje střípky

Madlenka se snaží být pořádným člověkem, ale pomalu zjišťuje, že v životě přichází chvíle, kdy se snažit se nestačí.



Snažím se být pořádný člověk, ve škole se pilně učím, doma pomáhám mamince a nedávám Ríšovi tak často záhlavce. Ve třídě a vlastně nikde nikdo neví, že kromě toho, že jsem teď Židovka, jsem taky ještě kouzelnice. Byla bych jim to ráda řekla, protože mám pocit, že by se to tak nějak vyrovnalo - to že jsme my Židi nižší rasa, jak tvrdí ten strašný Hitler, a to, že jako čarodějka umím něco víc. Ale děda mi pořád klade na srdce, že o tom nesmím mluvit, a kromě toho mě pořád ještě trochu zneklidňuje ta pohádka, jak tu čarodějnici ukamenovali. Proto jsem radši zticha, aby nebylo ještě hůř.
Ono ve škole zase není tak špatně, protože mě většina dětí má ráda, jenom se prostě někdy ptají na opravdové hlouposti, jako třeba, jestli my Židi fakticky otravujeme studny. To je vážně úplný nesmysl, přece všichni mají vodovod.
Naštěstí Evička taková není. Ta nikdy nic podobného neříká a pořád je moje kamarádka. A to je dobře, protože Němci si opravdu nedají pokoj. Jako by jim nestačilo, že nám sebrali pohraničí, teď nás obsadili doopravdy. I když se tváří jako že ne, že si tady pořád ještě vládneme sami. Říkají tomu Protektorát Čechy a Morava. Slovensko už taky nemáme, z toho je samostatný stát.
Tatínka vyhodili z nemocnice. Sedí teď doma a neví, co by měl dělat. Nakonec prý půjde někam do nějaké fabriky. Aspoň snad nebude kopat ty kanály. To by tatínek nemohl. Má moc jemné ruce, vždycky si je šetřil, protože je chirurg a ten musí mít ruce v pořádku.
Děda nám dává peníze, ale nevím, jak dlouho to půjde. Protože židovské podniky dostávají správce. A děda říkal, že na jeho nakladatelství taky nejspíš brzy dojde.
"Chtěl jsem ještě vydat Ortenovy verše," řekl jednou mamince, zase když jsem slyšela, co jsem neměla.
"A proč je nevydáš?"
"Teď těžko. Orten je Žid."
Pak začal o něčem jiném.
"Žofie, zaslechla jsi něco o tom, co podniká pan Winton?"
"Já nikam děti nepošlu, takovou věc nikdy neudělám!" začala maminka křičet tak, že jsem měla pocit, že bych ji slyšela i nemít ty své "schopnosti". Teď jsem samozřejmě poslouchala ještě daleko pozorněji, protože jsem tomu vůbec nerozuměla.
"Vím, že je nechceš nikam poslat, kdo by chtěl, ale přece vidíš, jak to začíná vypadat. Jiřího vyhodili z nemocnice, svou práci nesmějí vykonávat advokáti, mnohé obchody už mají své správce, u mě se ohlásili na pondělí… Byl bych nejraději, kdybyste odjeli všichni. Dal bych vám na to peníze. Zatím ještě mám přístup ke svému účtu, ale kdoví, jak dlouho."
"Jiří nechce pryč, to víš. Nemůže tady nechat rodiče a ti nikdy neodjedou."
"Vím, proto navrhuji, abyste poslali do bezpečí alespoň děti. V Německu se dějí strašlivé věci."
"Tady nejsme v Německu!" Maminka už zase křičela. "Marušce ještě není ani devět a Ríšovi je teprve pět. Nemůžu je poslat někam k cizím lidem!"
Z tohohle jsem se celá vyděsila. Děda mě… nás chce někam poslat? Já nikam nechci. Já určitě nechci pryč od maminky, od tatínka, od dědy! Copak se zbláznil? Byla jsem tak vyplašená, že jsem přestala slyšet, co si povídají. Takže mi nezbylo nic jiného, než se na to dědy později zeptat. A to jsem neměla dělat, protože tak přišel na to, že poslouchám, co se povídá, i když by to nemělo být možné. To mám z toho, že jsem se ptala.
Ale aspoň mi vysvětlil, že nás s Ríšou chtěl poslat k dceři od Davida, že ona s tím souhlasí, že by se o nás starala, že ji přece znám… Hrozitánsky jsem brečela, že do Anglie nechci, a děda mě s povzdechem ujistil, že nás maminka nikam nepošle. Moje zlatá maminka. Jak mohl děda vymyslet takovou strašlivost?
V každém případě, nikam jsme nejeli, ale děda začal zkoušet, na jak daleko dokážu zaslechnout různé lidi. Zjistili jsme, že umím slyšet jenom ty, co dobře, opravdu dobře znám, jako maminku, tatínka a dědu, ale taky třeba Evičku a některé další kamarádky. Ale čím víc jsem to zkoušela, tím líp mi to šlo, dokonce jsem někdy "chytla" i tatínkovy rodiče až v Plzni. Ale jenom někdy, snad když bylo hezké počasí nebo tak něco, to nevím. Možná je to vážně jako s rádiem, co ho ráda poslouchá maminka. Někdy, když jsou dobré podmínky, tak ty koncerty od Mócarta, co je má nejradši, znějí překrásně. A jindy to v rádiu strašně rachtá, až mě z toho bolí hlava.
Později jsme s dědou zjistili, že jeho dokážu nejenom slyšet, ale taky si s ním v hlavě povídat. Že i on slyší mě, i když je ve své vile ve Strašnicích a já u nás v bytě na Vinohradech. Tohle jde opravdu jenom s dědou, ale je to prostě úžasné. To naše "povídání" jsme trénovali celé léto, protože jsme nikam nejeli a zůstali v Praze. A protože nám Němci zakázali chodit na plovárnu, měli jsme na to času dost a dost.
Ale pak už prázdniny pomalu končily a já se začala těšit, jak budu slavit deváté narozeniny. Mám je 5. září, což je normálně moc prima, protože když se po létě sejdeme ve škole, tak se po těch dvou měsících na sebe těšíme, ale ještě se moc neučíme, takže máme na oslavování čas a náladu. A maminka mi vždycky dovolí pozvat všechny kamarádky a Bětuška, to je naše kuchařka, udělá náramně dobrý dort.
Jenomže letos začala válka. Ti hrozní Němci vtrhli do Polska, a tak na nějaké oslavy nebyla ta správná doba. A pak ještě, dva dny po mých narozeninách, umřel plzeňský dědeček Josef a tatínek jel na pohřeb úplně sám, protože se bál, že když je ta válka, tak by se mohlo něco stát. Naštěstí se nic nestalo, ale i tak to bylo moc a moc smutné. Já jsem sice plzeňského dědu neznala tak dobře jako toho pražského, ale stejně jsem byla nešťastná a tatínek taky, no to je jasné, když to byl jeho tatínek. A taky se trápil, protože chtěl přivézt plzeňskou babičku Marušku, po které mám jméno, k nám domů, vždyť my máme velký byt, tady by se vešla. Nebo by mohla bydlet u dědy, protože ten má vilu a jeho babička už umřela dávno (to jsem byla ještě strašně malá a vůbec se na ni nepamatuju). Takže by tam mohli bydlet spolu, ne?
Jenomže babička Maruška vůbec nechtěla z Plzně odjet, že tam žije celý život a měnit to nebude. Že tam má hromadu známých a že by tady neměla s kým chodit denně do templu, když my chodíme jen o svátcích a dokonce slavíme Vánoce.
Tatínek to vykládal mamince (to jsem zase neměla slyšet) a napůl se zlobil a napůl byl smutný. No a maminka pak říkala dědovi, že je jí sice stydno, ale že je ráda, že plzeňská babička nechce přijet, protože prý je jako generál a pořád by ji komandovala a že snad by ji i do té synagogy nakomandovala. Tak nevím, jestli taky nemám být trošku ráda, protože sice synagoga v Dušní, kam chodíváme, je moc nádherná, taková barevná, ale denně bych tam být nechtěla. A Vánoce jsou krásnější než Chanuka, takže by se mi nelíbilo, kdyby nám je babička nedovolila.
Ty trápení pokračujou pořád pryč. Nejprve mi zakázali chodit do Sokola a to jsem zase byla smutná já, protože mě cvičení moc baví a hezky mi jde. A ještě teď si pamatuju na loňský všesokolský slet, jak jsme všichni šli Prahou v průvodu, a taky jak jsme cvičili veliké cvičení žáků na Strahově. A teď to vypadá, že už na žádný další slet nepůjdu. Ptala jsem se dědy, co mám udělat, abych přestala být Židovka, ale to prý prostě nejde.
Ještě horší bylo, když nám nařídili, že na Židovskou obec musíme odevzdat rádia. Protože to maminka plakala, že teď nemůže poslouchat ty svoje koncerty, a já ji nikdy předtím plakat neviděla.
Nakonec jsme ale brečeli všichni. Každý kvůli něčemu. Ríša bulel, když mu sebrali kolo a já, když mi zakázali Prince, protože prý Židi nesmí chovat domácí zvířata. Ne, prý ani papoušky ne. Já nejdřív brečela jen malinko, protože jsme se to dozvěděli včas a já stihla dát Prince Evičce, takže ho můžu někdy vidět. Jenomže teď to svoje "mám tě rrrád" říká jí a ne mně. A to je to, proč jsem začala brečet o moc víc.
Stejně ale nejhorší ze všeho bylo, když dědovi vzali jeho nakladatelství, vilu a skoro všechny knížky. To taky naříkal. Ale ne nahlas, jenom v sobě, potichu. Jenomže já to slyšela. Děda se pak přestěhoval k nám a od té doby u nás bydlí.
Nastěhovala se k nám i teta Malvína s rodinou. Není to opravdová teta, jen maminčina kamarádka, ale jinak to nejde, neměli kam jít, když se jejich byt někomu zalíbil. Je teď u nás dost těsno. V pokojíčku, co jsem v něm byla s Ríšou, teď s námi bydlí ještě Šimon a Anička, Malvíniny děti. A to jsem hartusila, že mi Ríša rozbije moje hračky. Zlatý Ríša. Ti dva jsou ještě o hodně menší než on a s hračkami zacházejí, hrůza povědět. Naštěstí už jsem velká a na panenkách mi tolik nezáleží. Knížky před nimi schovávám, o ty se bojím.
V dalším pokoji bydlí teta Malvína se svým mužem, co býval advokát, ale teď chodí s tatínkem do továrny. Maminka s tatínkem zůstali ve své ložnici a na dědu zbyla malinká komůrka, co byla dřív pro služku. Má ji celou zaskládanou knížkama, všema, co se mu povedlo z vily zachránit...

Pokračování příští neděli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martian Martian | Web | 18. února 2018 v 12:42 | Reagovat

To pomalé zhoršování situace je nervy drásající. Člověk by si tak přál, aby to, co přijde, nepřišlo. Jenže ví, že je to marná naděje…

2 Regi Regi | E-mail | Web | 18. února 2018 v 19:47 | Reagovat

Katty, netušila jsem, že se mi bude ta povídka i teď, po delším čase, tak špatně číst. Určitě víš, jak to myslím. Je to vážně hodně dobře napsané.

3 JJ JJ | 19. února 2018 v 8:58 | Reagovat

Tak pod oba komentáře se podepíšu. Ta povídka je moc silná.

4 KattyV KattyV | 19. února 2018 v 9:54 | Reagovat

[1]: Martian, to byl vlastně důvod, proč jsem tu povídku napsala. Ty původně "nenápadné" ústrky, na které si člověk může zvyknout. Pokaždé nevěří, že to ještě není všechno, že ještě může být hůř. Pokaždé si říká - tak už mají všechno, co chtěli, ne? A ono ne. Je to děsivé a nejděsivější je, že se nedá vyloučit opakování.

[2]: + [3]: Vlastně i mi se čte nelehko. A nelehko se psala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014