ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Poláčkov od Martian
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Věda ve sto slovech od JJ
NEDĚLE: Megan a Teddy od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Doteky hrůzy, doteky štěstí 7

18. března 2018 v 0:01 | KattyV |  Moje střípky

Život je mocný. I ty největší hrůzy dokážeme přežít, dokážeme se s nimi smířit... Nakonec. I když to někdy trvá celá léta.

Možná si vzpomenete, že někdy před šesti týdny jsem první část této povídky taky přiřadila k tématu týdne. Protože se k jejímu začátku hodilo. A jak už život občas přináší náhody, náhodou se i poslední téma dokonale hodí k poslední části povídky. Protože se v ní hodně, hodně vzpomíná. Pokud jste ale povídku nesledovali průběžně, budete se muset vrátit na začátek, protože jinak vám nebude dávat smysl.


Londýn 2005
Nebyl to špatný život. Vlastně velmi dobrý. Jane se postarala, abychom oba dělali to, co pro nás bylo nejlepší. Z Richarda se stal lékař, jako byl náš otec. Opravdu dobrý lékař, oženil se, má děti, vnoučata. Já si našla pár přátel v komunitě kouzelníků. Ano, děda měl pravdu, v Británii žije mnohem více lidí, kteří oplývají magickými schopnostmi. Je příjemné se s nimi stýkat.
Můj muž, překvapivě, mezi ně nepatří. Zavrtěla jsem hlavou. Vzpomněla si na dobu, kdy jsem si poprvé všimla, jak je Ríšův učitel klavíru hezký a milý. Skoro mě to tenkrát lákalo začít se taky učit hrát. Ale jsem v oblasti hudby opravdu beznadějný případ… Naštěstí se to Chrisovi nezdálo tak podstatné. Tedy když vůbec zaznamenal mou existenci a to, že už nejsem malá holka. Teď, po padesáti letech společného života, už mu to nepřipadá důležité vůbec. Říká, že má dvě velké životní lásky - hudbu a mě.
O svých schopnostech jsem mu řekla. I o svém dětství, o tom, jak jsem se do Anglie dostala. Nemáme mezi sebou tajemství. Trochu napjatě jsem sledovala, zda něco z mého nadání zdědí náš syn. Nestalo se tak a nezdědil ani vlohy pro hudbu. Ale nějak to nevadí. Od mala miloval knihy, je z něho vysokoškolský profesor literatury. Jsme na něho s Chrisem ohromně pyšní. I na naše dvě vnučky. A už máme i jednoho pravnoučka. Mike je ještě malý, ale nedávno jsem ho pozorovala, jak si vážně povídá s pěnkavou, která mu seděla na prstíku. Něco mi říká, že právě on bude mít alespoň trochu ze schopností, které mně a Richardovi zachránily život.
Svou magii dnes používám jen málo. Spíše pro radost než pro nějaký užitek. Naučila jsem se něco z toho, co uměl děda. Nezvládám to tak dobře jako on, ale stejně máme na zahradě ty nejbujnější, nejzdravější a nejzářivější květiny z celého okolí.
A taky dokážu "slyšet" Chrise. Nejen jeho hlas, ale taky jeho myšlenky, pokud se soustředí a pošle mi je s velkou silou. Občas to dělává. Zvláštní, že je pro muže snazší slova lásky neříkat, jen si je myslet…
Všechno je v pořádku… Se mnou i s Richardem. Jen nikdy nemluvíme o těch, co se nevrátili. Až ten článek to změnil. Alespoň pro mě, Richardovi jsem o něm neřekla.
"Chceš tam jet, viď?" zeptal se Chris. "Pojedu s tebou."
Pohladila jsem ho po prořídlých vlasech. Směšné, když po takhle dlouhém společném životě milujete na svém manželovi i jeho pleš. Ale je to tak.
"Musím sama, to přece víš. Potřebuju se konečně definitivně vyrovnat s minulostí."
Pochopil a víc nenaléhal.


Praha 2005

S panem Bellakem jsem se sešla v jedné příjemné kavárně kousek od Staroměstského náměstí. Vypadal trochu ošuntěle, vlasy měl přerostlé a špatně učesané, ošoupané sako dávno vyšlo z módy. Zmínil se, že je už v důchodu, ale že celý život pracoval jako dělník v továrně. Nejspíš by se lépe cítil v nějaké druhořadé hospodě, ale zdálo se mi, že se na mě snaží udělat dojem. Ne že by se mu to příliš dařilo. Neřekla jsem mu, že Oskar Lanzer byl můj dědeček. Jen, že jsem ho znávala, chtěla jsem, aby neměl zábrany. Více jsem poslouchala, než mluvila.
"Nevim, jak to dělal. Ale vždycky ňák dokázal splašit jídlo. Brambory, mrkev, hrách… Škoda, že maso neuměl, ale i tak nás bylo dost, co krmíval. Neumíte si představit, jaký sme měli hlad… Ale nebylo to jenom vo jídle. Taky nám povídal vo nás, vo Židech. Ten toho znal, to byste nevěřila. Já byl tenkrát malej kluk, takže to víte, že sem ty historky hltal. Nejradši sem měl příběh, jak Mojžíš vyvedl Židy z Egypta. Kolikrát se mi pak v noci zdálo, že nás někdo, nejspíš právě pan Lanzer, dostává ven z Terezína a že se nad Němcama zavíraj vlny Rudýho moře. Akorát že tam žádný moře nebylo. Jenom řeka. No to by nejspíš nestačilo, co?
Ale to je jedno. Von nás těma svýma bájema přesvědčoval, že za něco stojíme. Že my Židi sme vopravdový, skutečný lidi. Němci měli nejspíš jinej názor, když s náma zacházeli jak se zvířatama. Nebo jak s číslama. Každýmu vytetovali číslo, věděla ste to? Tím nás volali, né ménem. Já myslím, že mě měl vopravdu rád, staral se vo mě jak vo vlastního, když moji rodiče umřeli."
"Neměl žádnou vlastní rodinu?"
"Měl dceru a jejího mužskýho. To byl doktor. Taky se snažil pomáhat. Pracoval v nemocnici. Ale pak vonemocněl a poslali ho do Osvěčimi. Není divu, že něco chytl. Nemoce se tam šířily jak na běžícím pásu. A von s těma marodama byl furt.
Jeho žena vodjela s nim. Nechtěla ho nechat samotnýho. Bylo to někdy tak půl roku po tom, co sme do Terezína přijeli. Řikal sem vám, že sme všici byli ve stejným transportu?"
Zavřela jsem oči. Klidně to mohl být jeden z těch kluků, co jsem viděla ve Veletrhu. Možná jsme se potkali.
"Prý měl ještě vnučku a vnuka, ale ti zmizeli kdoví kde, eště než sme dorazili do Terezína. Člověku se nechce ani pomyslet, co se s nima stalo. I když, aspoň nezažili to další. Možná to bylo lepší, co už člověk ví."
Zeptala jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. Co ve skutečnosti v článku nebylo.
"Napsal jste, že vás zachránil. Tím, že pro vás sehnal mrkev? Že vám vyprávěl pohádky?"
Věděla jsem, že to zní nehezky, ale nemohla jsem si pomoct. Čekala jsem něco víc. Zaváhal, ale pak pokračoval ve vyprávění.
"Ne tak úplně. No jo, určitě to bylo důležitý, ale… Blížil se už konec války. To sme poznali i my. Čuchali sme to ve vzduchu. Tak sme začali všici doufat, že přece jenom přežijem. Jenomže pak se vobjevilo moje jméno na seznamu těch, co měli vodjet v jednom z posledních transportů. Tenkrát už sme věděli, co to znamená. A pan Oskar… nevim, jak to zařídil, ale udělal to. Dostal mě z toho transportu a vodjel místo mě. Po válce sem zišťoval, co se s nim stalo. Šel do plynu hned po příjezdu."
Nevím, jak se mi povedlo ten rozhovor ukončit. Pocítila jsem k tomu člověku tak strašlivou nenávist, že to možná i poznal. Nebo snad ne. Nevěděla jsem a bylo mi to jedno. Takový… póvl. Za někoho takového děda obětoval život? Kdyby jeho nebylo, mohl děda žít!

Šla jsem na hřbitov. Nad hlavou mi svítilo zářivé jarní listí a cosi sladce vonělo. Požehnaný klid, jenom švitoření ptáků a vzdálená pražská doprava. Minul mne hlouček turistů, cosi se mne ptali anglicky, ale tvářila jsem se, že nerozumím. Nechtěla jsem s nikým mluvit, chtěla jsem vzpomínat.
Nakonec jsem narazila na náhrobek Jiřího Ortena. Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí - přečetla jsem. Nevím proč, ale nějak mi to přineslo útěchu. To, co se stalo, bylo dědovo rozhodnutí. A při tom, jaký byl, nemohl jednat jinak.
A dneska už by stejně byl mrtvý.
A Salomon Bellak žije.
A ať je jaký je, každý zachráněný život je důležitý, i ten jeho.
A on na dědu vzpomíná s láskou.
Nenávist vůči němu zmizela. Dokonce i ta zarputilá nenávist, kterou jsem stále cítila k Němcům, se konečně zmírnila. Procházela jsem mezi náhrobky, našla jsem i ten, za kterým mi Viktor dal kdysi pusu. Nemohla jsem si pomoct, usmívala jsem se.
V trávě rozkvetly fialky.
Nakonec jsem se odhodlala zajít i do Pinkasovy synagogy. Už mi o ní pár lidí vyprávělo, ale vidět to na vlastní oči… a slyšet… Oči mi klouzaly po tisících jmen na stěnách, současně mi jedno za druhým vnikalo do uší.
"Helena Broderová z Brna, deset let, Terezín; Marta Broderová z Brna, tři roky, Treblinka… Josef Morgenstern ze Slaného, sedmdesát tři let, Osvětim…" četl hlas, jehož hebký tón byl v kontrastu s hrůzou, která se skrývala za ním.
Jedno jméno za druhým v nekonečném sledu. Jedno jméno vedle druhého v nespočitatelné změti písmen. Téměř osmdesát tisíc přetržených osudů. Bloudila jsem pohledem a hledala známá jména. A našla jsem je všechna. Malvína Taussová, Šimon Tauss, Anna Taussová, Rebeka Edelsteinová, Viktor Steiner… Nakonec i těch pár nejbližších. Oskar Lanzer, Jiří Kernbach, Žofie Kernbachová. Děda, rodiče. A kromě nich… Marie Kernbachová, Richard Kernbach. Zatmělo se mi před očima. Netušila jsem, že pro tenhle svět jsme my dva s Richardem mrtví. Měla jsem to vědět. Do Anglie jsme se přece dostali tak podivným, pro normální lidi nepochopitelným způsobem. Jane usoudila, že bude lepší, když tam nebudeme žít pod vlastními jmény…
Najednou jsem věděla, co musím udělat dál. Musím se sem vrátit s celou naší rodinou. S Richardem, s Chrisem, s naším synem, s vnučkami, s malým Mikem. Musím jim přece konečně říct, jaké jsou jejich kořeny. Seznámit je se Salomonem Bellakem. Vyprávět jim o Mojžíšovi, o královně ze Sáby, o mamince, tatínkovi, o dědovi. O tom, že jsou alespoň z půlky Židé a mají být na to hrdí. Uvědomila jsem si, že když jim o nich všech budeme vyprávět, budou mnohem méně mrtví, než byli celé ty roky. Protože pak budou žít v nás.
Znovu jsem se zadívala na své a Richardovo jméno. Polkla jsem a pohnula rukou. Nepatrný dotek magie smazal ze stěny dvě skupiny slov. Nikdo to netušil, ale počet obětí se právě o dvě snížil.
Díky za všechno, dědo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 18. března 2018 v 5:52 | Reagovat

Katty, povídka působí tak autenticky. Čtenář věří úplně všemu, dokonce snad i té magii. Asi to bude nejen tím, že moc dobře píšeš, ale taky spoustou času věnovaného přípravě a studiu všech dostupných materiálů. Je dobře, že tuhle povídku v Šupleti máme.

2 Martian Martian | Web | 18. března 2018 v 12:01 | Reagovat

Moc pěkné zakončení. Takové… jak to jenom říct… smířlivé… (Faktem ale zůstává, že výzdoba synagogy jde doslova až na dřeň. Docela přesně si pamatuju ten pocit z třiadevadesátého roku, kdy se všechny nápisy opravovaly. Jak písmomalíř na chvilku slezl z lešení, jen tak lakonicky mávl rukou směrem k prázdným stěnám a řekl: „A ještě to bude tady a tady a tady a… a to už jsem neposlouchala, protože se mi udělalo totálně blbě. Slečna, co nás provázela, si všimla, že jsme nějací kolektivně zelení, tak nás pro zpestření (a taky proto, že jsme měli speciální povolení) zatáhla i dolů do mikve. Nesměle jsme se optali, zda by bylo možné do té vody namočit ruku, jestli to nějak neznesvětíme. Ona si nás chvilku prohlížela, potom se usmála a řekla: „No, vy určitě ne“, což bylo tak neuvěřitelně příjemné, že to přebilo i ten šílený zážitek z drobounkým písmem popsaných stěn…)

3 KattyV KattyV | 18. března 2018 v 16:39 | Reagovat

[1]: Víš, když jsem procházela osudy lidí, kteří koncentrák přežili, říkala jsem si, že zachránit je mohl jenom zázrak. Takže snad proto.

[2]: Doufám, že smířlivé, o smířlivost jsem se opravdu snažila. Pokud jde o Pinkasovu synagogu, byla jsem tam třikrát a pokaždé znovu to mnou otřáslo. Zvláštní, jak zdánlivě prosté věci působí nejvíc. Žádný okázalý památník. Jen jména. Tisíce jmen, desetitisíce jmen. Nejen ne stěnách. Chvějí se kolem tebe ve vzduchu čtené mírným poklidným hlasem. Žádná hraná dramatičnost. Klid a mír. A ta hrůza schovaná pod tím vším.

4 kytka kytka | 18. března 2018 v 19:40 | Reagovat

Tak jsem dočetla celou povídku. Napsaná je opravdu mistrně. Jen těch doteků štěstí kéž by bylo víc. Ale to není Tvoje chyba,  tak to nemyslím.
Závěr mi připomněl vyprávění jedné židovské dámy, která odpustila nacistům a řekla, že když to po desítkách let dokázala, byla to pro ni obrovská úleva. Mnozí jí to vyčítají, já ji obdivuju. Velice těžká otázka.

5 KattyV KattyV | 18. března 2018 v 20:43 | Reagovat

[4]: Já si vlastně nejsem jistá, zda Madlenka (teď už Mary) odpustila nacistům. Odpustila Němcům, té mlčící většině, která se vraždění Židů nepostavila. A samozřejmě všem jejich potomkům, dokonce i potomkům nacistů. Samotným nacistům? Vážně nevím. Ale v každém případě se jí ulevilo. Ostatně, odpuštění vin je často důležitější právě pro toho, kdo odpouští, než pro viníka.

6 HCHO HCHO | 23. března 2018 v 18:47 | Reagovat

Zhltla jsem celek na jeden zátah (nestíhala jsem to číst postupně a nechtěla si to nechat ujít) a fakt mě to dostalo - komentář píšu až po pár dnech, kdy jsem se z toho vzpamatovala.
Madlenka mi moc připomínala Tvou malou Minie a nějak to ve mně furt všecko křičelo, to ne. Není to povídka, ke které se budu ráda vracet, ale myslím, že ve mně zůstane obtisknutá na dlouho.
Diky moc, Katty, máš můj obdiv...

7 KattyV KattyV | 23. března 2018 v 19:32 | Reagovat

[6]: Vlastně byla malá Minnie tak trochu předobrazem Madlenky. Protože jsem přemýšlela, co by se stalo, kdyby se dívenka obdařená magickými schopnostmi narodila v trochu jiné rodině a trochu jinde. Těch původních východisek se vlastně nezměnilo mnoho. Jenže příběh z toho vznikl úplně jiný. O Minnii se válka jen tak otřela. To nejhorší, co se jí samotné stalo, bylo, že musela jíst věci, co měla nerada. Madlenka byla v centru dění.

8 Nora Nora | 25. března 2018 v 8:56 | Reagovat

Katty, skvěle napsané, klobouk dolů. Moje zkušenost je, že žádný národ se tak nebičuje a nekaje jako Německo, hlavně veřejně. Jak je to ve skutečnosti, nedokážu říct, jsou opatrní, To Rakušáci se tváří, že oni v životě, nikdy nic... sice Hitlera před Hofburgem vítal 1 milion jásající, ale oni nic. Za to Německo si sype popel stále, takže mladá generace radši ani nešpitne, přesto že oni za činy svých dědů a pradědů opravdu nemohou. A myslím, že většina Německa během války o táborech nic nevěděla, oni se tím nacisti nechlubili a muži odvedení moc na výběr neměli, byl tu wehrmacht a nebo vězení či popravčí zeď, případně útěk jinam (kam, když postupně zabralo celou Evropu a svatouškovské Švýcarsko nepřijímalo?)Takže Němcům není co odpouštět. Je třeba vidět konkrétní jedince, ne skupiny. U nás taky nebyli všichni svatí... měli jsme zrádce, udavače. Například Karel Čurda, na to se pohlíží jako na extra krysu, zajímalo by mne, jak stateční bychom byli my, v jeho době, kolik mučení bychom vydrželi? Jo, Čurda se přihlásil údajně sám, kdo z nás ví, co tomu předcházelo, čím si prošel předtím a kolik toho vytrpěl potom?  Já sama nevím, jak moc bych byla statečná s vyhlídkou na mučení vlastní rodiny... Proč to většinou odpouštíme u Draca (který měl na vybranou smrt matky nebo Albuse, ano je to příběh, ale i tak) a u jiných neodpouštíme?

9 KattyV KattyV | 25. března 2018 v 17:40 | Reagovat

[8]: Nora, jsem ráda, že se ti povídka líbila. Ve většině z toho, co píšeš, s tebou naprosto souhlasím. Současným Němcům opravdu my nemáme co odpouštět. S Madlenkou je to složitější. Pokouším se vžít do člověka, kterému příslušníci určitého národa zabili všechny blízké. Rozumově můžeš vědět, že většina onoho národa za to nemůžou (na druhou stranu, sice netušili, ale zvolili si Hitlera na počátku třicátých let, viděli, co se děje jejich vlastním, německým Židům, mohli tušit. Je lidsky pochopitelné, že se báli a raději se dívali jinam, ale ten stín tam zůstává) Dnešní potomci už samozřejmě nemohou vůbec za nic.
Přesto, být v roli Madlenky, myslím, že ještě dlouhá léta by mi bylo špatně, kdykoli bych jen zaslechla němčinu.
A  samozřejmě vím, že ani u nás nebyli zdaleka všichni bez viny. I nás se mnozí raději dívali jinam a jiní s chutí využili příležitosti. I to byl důvod, proč jsem tu povídku psala a doufám, že to tam alespoň trochu problesklo.

10 strigga strigga | 28. března 2018 v 23:30 | Reagovat

Milá Katty,

narazila jsem na tuhle povídku úplně náhodou asi před hodinou a půl, a jelikož jsem si nejdřív přečetla komentáře k poslední kapitole (tak to dělám většinou) a už mi bylo jasné, o čem to bude, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu - nejen přečíst, ale hlavně okomentovat. To téma je strašlivý a já o něm četla hodně už jako relativně malá, vší tou hrůzou mě to až strnule fascinovalo. Pamatuju si, jak jsem prvně někdy ve škole slyšela Lustigovu Zpověď a tehdy jsem se poprvé pořádně dozvěděla, o co šlo. Teda, nějaký informace jsem měla už dřív, ale.. člověk si tak nějak všechnu tu hrůzu nedokáže představit. Ne že bych to potom dokázala. A asi ani nechci. Ale protože pan Lustig uměl tak báječně vyprávět, zarylo se mi to do paměti.. a to jsem ještě netušila, že můj život se s tím židovským osudem nakonec pevně proplete - můj už-skoro-manžel pochází z rodiny, která si tím vším prošla. Trochu jinak, protože jsou původem z Ukrajiny, ale ta zkušenost je obdobně silná a strašná. A tak jsem si toho nakonec načetla ještě víc, protože mám právě přesně pocit, o kterým jsi tu taky psala - že je důležitý znát svoje kořeny. I polovičák to říká. A myslím, že naše děti by jednou měly vědět, kým jsou a odkud pochází. I když jeho rodina taky drží jenom velký svátky a slaví i Vánoce (pravoslavný teda, ale na tom nesejde).
Co jsem tím vším chtěla říct - moc ti děkuju, že jsi tohle napsala. I když od doby, co jsem v tom osobně zamotaná, se mi tyhle věci komentujou špatně, je moc dobře, že se píšou a že se na to nezapomíná. Nesmí. Nikdy. O to je to důležitější, že už žije jen tak málo lidí, kteří to zažili. Je to krásně napsaný, výborně jsi tam zakomponovala všechny ty historický detaily a data a reálie, obdivuju tě za pečlivou přípravu podkladů - a i když je to všechno tak strašlivý, jsem ráda za konec. Opravdu je takovej smířlivej, jak už tu někdo napsal. A myslím, že Madlenka je moc silná, že dokázala Němcům odpustit. Ne všichni to dokázali, i s tím vědomím, že většina Němců za to nemohla a jejich dnešní potomci za to nemůžou už vůbec. Když se v raných devadesátkách polovičkova rodina rozhodovala, jestli z postsovětský Ukrajiny emigruje do Izraele, nebo do Německa, rozhodl to pradědeček, který válku zažil (a z osmi sourozenců přežil po hladomoru a válce jediný) - řekl, že do Německa jen přes jeho mrtvolu. Je to těžká otázka, ale myslím, že ta schopnost odpuštění je přinejmenším obdivuhodná.
Děkuju za tuhle povídku, právem si zaslouží být v Mlokovi.

11 KattyV KattyV | 29. března 2018 v 11:14 | Reagovat

Striggo, moc ti děkuju za ocenění, protože od člověka, kterého se to týká, si ho obzvlášť vážím. Opravdu jsem této povídce věnovala mnohonásobně více času než kterékoli jiné - čtyřdenní seminář v židovském muzeu, několik knih, hodiny vzpomínek pamětníků... Nechtěla jsem udělat žádnou faktickou chybu a současně jsem narazila i na spoustu drobných informací, které se v povídce později objevily. Myšlenka na podobný příběh ve mně zrála dlouho, vlastně daleko dřív, než jsem vůbec začala psát. Asi před deseti lety jsem byla na přednášce o osudech Židů v předválečné Praze a tenkrát mě šokovalo to postupné utahování kohoutků. Ty zdánlivé drobnosti, které se kupily. Zákaz ježdění prvními vozy tramvají, nakupování jen v určitých hodinách, zákaz školní docházky, zákaz kupování cibule!!! Proboha, proč cibule??! říkala jsem si. Jaký byl důvod zakázat cibuli? Právě ta mi utkvěla asi nejvíc, právě pro tu naprostou nesmyslnost. A taky to, jak mnozí Češi najednou zjistili, že jim Židé vadí. Že to nebylo jen o Němcích. Jo, i mně se tato povídky zaryla hluboko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014