ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

Od PONDĚLÍ 10.12. Prosincová ušlapaná cesta
Každý den až do "vyčerpání zásob" jedno drabble od Katty, Regi a spousty hostů.

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Vlak ze stanice Naděje III.

12. června 2018 v 0:01 | Martian |  MODRÝ KONÍK V ŠÍLENÉM ŠUPLETI

Vlak ze stanice Naděje III.




Choulil se tam, vyčerpaný až do naprosté netečnosti, a jeho dosud chlapecky útlými rameny otřásaly bezhlesé vzlyky.

"Nechci," kňoural Harry do zkřížených paží. "Už nechci. Dejte mi konečně všichni pokoj!"

Copak to nedokážou pochopit? Snahou o zničení Pána zla strávil víc jak třetinu svého života. A výsledek? Jenom samí mrtví. Celé roky lidé kolem něj umírali nebo záhadně mizeli, aniž by tomu dokázal jakkoli zabránit. Selhal. Zklamal nejenom ty, co v něj věřili, ale i sám sebe. Protože teď, na samém konci, už nemá tolik sil, aby vstal a znovu čelil hrůzám, které se na něj odevšad valí.

Profesor Snape, tyčící se nad chlapcem způsobem, který poněkud připomínal přerostlého netopýra, rozpačitě přešlápl. Zatracená práce! Jako by ten spratek nebyl nesnesitelný sám o sobě. Teď je navíc musí otravovat tou patetickou fraškou já ubohý nikým nepochopený hlavní hrdina. Nechutné. (Krom toho, někdo by ho měl upozornit, že v takových chvílích nehorázně přehrává…)

Severus se zhluboka nadechl. "Pottere -" Zděšeně zmlkl, když mu došlo, že ho právě zradil vlastní hlas. Ten starostlivý podtón, který se do něj nějakým nedopatřením vloudil… Pitomá, pitomá scéna! Špatně koncipovaná od samého začátku. Bez pořádné struktury, rytmu, myšlenkového oblouku. A do toho banda neužitečných čumilů, co nemají nic lepšího na práci, než tupě zírat v očekávání bůhví čeho! Proklít je do posledního! Vymazat jim paměť. Vymazat celou tuhle trapnou scénu! Protože teď už tomu schází jenom nějaký Deus ex machina, aby dobrý literární vkus mohl v posledním křečovitém záchvěvu dokonat jednou provždy.

"Harry!" Sirius Black se odhodlaně prodral kroužkem zevlounů.

Snape pevně semknul rty. Merline, NE! Ten vlezlý podvraťák se dokáže vecpat úplně všude!

"No tak, Harry," opakoval Sirius tichým, vemlouvavým hlasem, takže mladík nakonec pomalu zdvihl hlavu a s výrazem tvora zahnaného na okraj propasti mu pohlédl do očí.

Jak dojemné! ušklíbl se Snape. Úžasný Sirius Black, miláček davů. Další zneuznaný hrdina, co na sebe za všech okolností MUSÍ strhnout pozornost!

"Harry, poslouchej," pokračoval Sirius s naléhavostí, jež ostatní přiměla malinko ustoupit, protože dobré mravy velely, aby těm dvěma ponechali alespoň zdání jakéhosi soukromí. "Víš, umíme si představit, čím vším jsi musel projít a jak se asi cítíš, ale teď opravdu není dobrá chvíle, abychom veškeré naše úsilí vzdali. Došel jsi daleko, Harry, mnohem dál, než jsme se kdy odvažovali doufat, ale -" Sirius se odmlčel, jak pracně shledával odvahu vyslovit to, do čeho se mu podle všeho vůbec, ale opravdu vůbec nechtělo. Jenže teď nešlo o Snapea a o něj, o jejich vzájemné urážky, ani o léta přiživovanou oboustrannou nenávist. Šlo o Harryho, který - teď a tady - nutně potřeboval pomoc. Jejich společnou pomoc…

"Sám nejlíp víš," začal Sirius, ale hned zase zmlkl, protože zamýšlená slova jevila nepříjemnou tendenci vzpříčit se mu v hrdle dřív, nežli je dokáže pronést nahlas. "Dobře víš," zkusil to Sirius znovu s krátkým pohledem Snapeovým směrem, "že jsem v životě udělal spoustu chyb. Merlin ví, že zodpovědnost nikdy nepatřila k mým nejsilnějším stránkám, ale pokud mi i přesto pořád trochu důvěřuješ, zkus uvažovat. Tady Sra- profesor Snape," opravil se s nakyslým výrazem, "má pravdu. Musíš se vrátit. Kvůli sobě, i kvůli těm, co už v tomhle boji položili své životy. Aby jejich oběť nebyla marná. Podívej, já samozřejmě taky vím, že Severus je nevrlý, zaujatý (Snape se ostře nadechl) a po všech stránkách odpudivý slizký bastard, ale ani já, a věř, že bych to ze srdce rád udělal, nemůžu popřít, že mu na tobě vždycky záleželo. A že se tě za všech okolností pokoušel chránit."

(Snape s obočím povytaženým v nechápavém úžasu zase velmi opatrně vydechl. Analytická část jeho mysli se z nedostatku jiných možností pokusila otestovat hypotézu, zda se náhodou Black při pádu Obloukem neuhodil příliš silně do hlavy.)

"I proto bys teď měl udělat, co navrhuje," pokračoval Sirius, zjevně přesvědčený, že když už ten kalich vlastního pokoření musí vypít, potom až do úplného dna.

Harry nereagoval, teprve po chvíli nerozhodně pohlédl na své ruce, jako by jeho zpocené dlaně ukrývaly odpověď na jakési životně důležité dilema. V hlavě mu vířil dokonalý zmatek. Různé části jeho samého se překřikovaly jedna přes druhou, až měl pocit, že mu z toho přetlaku musí prasknout hlava. Co by teď dal za staré dobré pálení ve své jizvě. Protože tyhle nové myšlenky byly… znepokojivé

Obzvláště ty dotýkající se Severuse Snapea. A vzpomínek, které si Harry ani ne před hodinou stačil prohlédnout v Brumbálově myslánce. Všechny ty neznámé podrobnosti o Lily a Jamesovi Potterových…

Svět před Harryho očima se znovu zamlžil, když ke svému srdci konečně vpustil poznání, kolikrát kvůli němu nenáviděný profesor riskoval život. A na oplátku neočekával vůbec nic.

Možná i to byl jeden z důvodů, proč chlapec nyní velmi pomalu narovnal záda, namáhavě polkl a okoralým hlasem, v němž se dosud chvěla veškerá vážnost i bolest toho zjištění, zachraptěl: "Ehm… já… ehm…"

No dobrá, tohle vážně neznělo moc chytře. Vůbec by se nedivil, kdyby Snape jeho ubohé koktání odměnil úšklebkem, určeným pro obzvlášť beznadějné tupce. "Myslím…" pokusil se větu přeformulovat do srozumitelnější podoby. Bez valného úspěchu. Nebylo žádným tajemstvím, že Harry obvykle mnohem dřív jednal, než myslel. "Chtěl jsem jenom říct... Asi mám strach," přiznal nakonec s vědomím, že mu Snape obratem vmete do tváře některou ze stovek brilantně vypilovaných jízlivostí.

Obličej profesora lektvarů však zůstal dokonale vážný. "Jen naprostý hlupák by ho na vašem místě neměl."

Původně sotva znatelný knedlík v Harryho krku začal nepříjemně bobtnat. Jenže pokud nepromluví teď, možná už nikdy nedostane příležitost.

"Chtěl jsem jenom říct, že…" Upřel na Snapea nejistý pohled. "Viděl jsem vzpomínky, co jste mi dal, a rozumím, chápu… je mi to líto a -"

Severus přiblížil nezdravě bledou tvář až těsně k němu.

"Pottere! Opovažte se před ostatními zveřejňovat jakékoliv detaily z mého soukromého života!"

Kdykoli jindy by se Harry stáhl do uraženého mlčení. Jenže teď měl neodbytný pocit, že přinejmenším tohle tomu protivnému umaštěnci dluží. "Vlastně jsem vám chtěl… poděkovat za všechno, co jste pro mě kdy -"

"Přestaňte žvanit, Pottere!"

"Vážně -"

"Pottere!" procedil profesor lektvarů skrz nažloutlé zuby. "Na sentimentální výlevy opravdu nemáme čas."

Jenomže slova už se z Harryho hrnula jako lavina. "Ale já prostě CHCI, abyste to věděl!" zakřičel umíněně.

Severus ke svému údivu zjistil, že velkolepý návrat nesnesitelného spratka ho těší určitě víc, než ta nedávná hromádka neštěstí, zoufale vzlykající u jeho nohou.

"Pochopil jsem, co jste mi chtěl ukázat," pokračoval Harry, teď už o něco jistěji, "a je mi vážně líto, že jste nakonec kvůli mě musel umřít. Nikdy jsem vás neměl rád - vlastně vás nemám rád ani teď," přiznal s odzbrojující upřímností, "ale nikdy, vůbec nikdy, jsem si nepřál vaši smrt."

"Pottere!" I Severus konečně našel ztracený hlas. "Vy jeden zatracený domýšlivý kluku! Pokud jsem vůbec umřel, potom to rozhodně nebylo kvůli vám! Tuším, že jste byl dokonce u toho, když se do mě v Chroptící chýši zakousl ten odpudivý plaz! A objektivně vzato, v tuto chvíli je na tom mé tělo dosti podobně jako vaše. Pravděpodobně jsem ztratil vědomí rychlým úbytkem krve, což byste snadno zjistil, pokud byste se obtěžoval provést nad ním alespoň to nejzákladnější diagnostické kouzlo! Vždycky jsem tvrdil," utrousil přes rameno směrem k Brumbálovi, "že základy léčitelství se mají studenti učit už od prvního ročníku. Jenže mě tady samozřejmě nikdy nikdo neposlouchal!"

Harryho oči na něj hleděly v nepředstíraném úžasu. "Takže vy jste… vlastně… nejste…?"

Snape přikývl. "Zatím. Ovšem pokud tady budete přešlapovat dostatečně dlouho, místo abyste mi přivolal pomoc, je vysoce pravděpodobné, že to nakonec vaším přičiněním přece jen nepřežiju."

Harryho nejistý pohled se stočil směrem do kolejiště.

Nádech, výdech, nádech...

Pořád ještě trochu mátožně vstal.

"Kámo, to dáš!" Fred Weasley na něj přes hlavy ostatních zamával zdviženým palcem. "Natřeš to starýmu Voldymu jednou provždy!"

"Jasně, Harry! Chceme vidět tvou fotku na titulních stránkách všech novin!" přidal se Colin Creevy jasným chlapeckým hlasem. "Ten, který přežil, aby porazil toho, co odmítal zemřít!"

"Věříme ti," prohlásily Levandule s Tonksovou-Lupinovou vcelku působivým unisonem.

Snape se oproti tomu tvářil nerudně a zamračeně jako vždycky. "Připraven?"

Harry zaváhal. "Asi ano. Jenom -" Nádech, výdech… "Nevím, jestli to sám dokážu. - Pomůžete mi?" Zatěkal pohledem ze Snapea na Siriuse. "Ještě jednou. Naposledy?"

Aniž by čekali na reakci toho druhého, oba muži téměř synchronním pohybem položili dlaň na Harryho ramena.

Čas určený k rozhodování se nemilosrdně krátil. Hřmotící kola blížícího se vlaku už byla slyšet naprosto zřetelně, dalo se rozeznat supění lokomotivy i syčivé unikání oblaků páry od jejích kol.

Harry se naposledy ohlédl zpátky na nástupiště. Stranou ostatních tam postával Albus Brumbál, a když se jeho zrak setkal s Harryho, sklonil hlavu a trochu rozpačitě si začal pohrával s ozdobným lemem svého hábitu.

Dunění těžkých kol sílilo.

Nádech, výdech.
A přesně tehdy, jakkoli se to v sílícím rachotu zdálo nepravděpodobné, Harryho uši zachytily jakýsi podivný, sotva slyšitelný zvuk. Tenounké zakňourání zbídačeného nemluvněte, opuštěného a zapomenutého kdesi na zemi pod nádražní lavičkou. Byla to samozřejmě absurdní představa, ale Harrymu se zdálo, jako by tam zimou a strachy naříkal nepatrný kousíček jeho samotného. Trhl sebou, když k němu zoufalý hlásek dolehl znovu, ale zdálo se, že nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost.

Nikdo, až na Bellatrix, která váhavě opustila své místo mezi Smrtijedy, dlouho si toho ztrápeného tvora prohlížela, potom se sklonila, zabalila jeho křehké tělíčko do kusu potrhaného hábitu a s nesrozumitelným mumláním se ho pokusila utišit.

Harry najednou pocítil, jako by kdesi uvnitř něj zatančil slabý sluneční paprsek, přinášející naději, že přes všechny hrůzy tahle válka už brzy skončí.
Sirius Black ho povzbudivě poplácal po rameni. "Harry, jsi ten nejstatečnější člověk, jakého znám."

Snape nad tím přílivem nebelvírského patosu jenom popuzeně zafuněl. Nakonec se ale i on nenápadně naklonil k Harryho uchu. "Pottere," zasykl v popudu, jen stěží ospravedlnitelném pouhým rozumem, "až budete zpátky, zkuste se pro jednou nechovat jako idiot a nezříkejte se žádných spojenců, kteří se vám nabídnou, i kdyby se zdáli sebepodivnější. Rozumíte?"

Harry sice tak úplně nechápal, ale nakonec přisvědčil.

"Počkejte!" Půlkruhem okolostojících se chvatně prodíral Remus Lupin, mnohokrát zjizvenou tvář pobledlou rozčilením. "Uvědomujete si vy dva, co se právě chystáte udělat?"

Snape v odpověď jenom znechuceně protočil oči.

"Siriusi!" naléhal Lupin. "To přece… nemůžete. Vždyť ho posíláte na téměř jistou smrt!"

"Posíláme ho tam, kde ještě pořád zbývá naděje," odvětil Sirius, aniž by přitom spustil zrak z kolejiště.

A potom, bez ohledu na Lupinovy protesty, v přesně vypočítaném okamžiku, kdy se kolem prohnal prudký závan starobylé magie, zhmotněné do podoby uhánějícího vlaku, oba současně do Harryho strčili.

Mezi přihlížejícími to zašumělo vzrušením.

A Harry Potter, jehož tělo až dosud bez pohnutí spočívalo v jehličí a napůl zetlelém listí na palouku Zapovězeného lesa, se opatrně nadechl a se sotva znatelným zachvěním řas pootevřel oči.

*
"Měl jsi pravdu," pousmál se Sirius kdesi na rozhraní světů Snapeovým směrem. "Skutečně mají Liliynu barvu."

Severus chtěl něco odpovědět, když ale otočil hlavu, Sirius Black už vedle něj nestál. Místo toho tam sedělo obrovské černé psisko, které teď trochu rozpačitě zavrtělo ocasem.

"Nemysli, že se mezi námi něco změnilo, blechatče," pronesl Snape upjatě. "Nesnáším tě úplně stejně jako kdykoli předtím."

Studený čumák ho zlehka šťouchl do dlaně a hned vzápětí mu do ní vstrčil cosi zeleného, chlupatého a dost nechutně oslintaného.

"A žádný tenisák ti taky házet nebudu. S tím nepočítej."

"Haf!"

"Už jsem řekl!"

"HŇAF!"
"Jsi neskutečně otravný, Blacku, víš to?"

"Kník!"

"Tak jenom jednou a potom už mi dáš konečně pokoj."

Chlupatý černý pes se s radostně vlajícíma ušima rozběhl za svou hračkou.
Jak se vzdaloval, jeho obrysy se pomalu rozplývaly v čím dál jasnějším světle.
Nakonec bylo slyšet jen jeho pronikavé štěkání.
Možná se to Snapeovi zdálo, ale znělo to trochu jako: "Slav-haf-ně pří-haf-hám!"
Aniž by si to uvědomoval, v koutcích rtů se mu usadil malý úsměv.
Potom se ale Severus k tomu jasnému světlu otočil zády a stejnou cestou jako prve Harry vykročil zpátky.
Už měl nejvyšší čas.
Před Chroptící chýší se právě začaly ozývat první hlasy, naléhavě volající jeho jméno.



zpět

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Arkadijská Tess Arkadijská | 12. června 2018 v 9:57 | Reagovat

To je kouzelnýýý :-P Děsně se mi líbí ta kritika špatně koncipované scény, a taky mi vždycky vrtalo hlavou, proč se v mezisvětí Harry potkává jenom s Brumbálem, když by tam mělo být narváno. A konečně se taky vysvětluje, jak je možné, že v tolika povídkách Snape přežil!

2 Arenga Arenga | 12. června 2018 v 12:57 | Reagovat

mně se tahle povídka moc líbila, už když jsem ji před časem četla poprvé a teď se mi líbila znovu :-) díky za ni

3 Lily Lily | 12. června 2018 v 20:47 | Reagovat

Je to úžasné =D Závěrečná scéna s tenisákem dokonalá. Severus úplně přesně kánonický, Harryho naprosto chápu (furt je to jenom člověk, který nevydrží všechno - a on toho vydržel docela dost), Brumbál byl v předchozích kapitolách tak kánonický, až se mi z něj pomalu zvedal žaludek (jo, nemám ho moc ráda =D), Sirius tak, jak ho mám nejradši =) Všechny ty narážky na kánon, autorku, překladatele... Prostě super =D

4 Regi Regi | E-mail | Web | 15. června 2018 v 6:12 | Reagovat

Sirius jako pes je neodolatelný. Je vidět, že máš psí chování odpozorované. A vůbec, celá tahle povídka je naprostý skvost po všech stránkách. :-)

5 Martian Martian | Web | 15. června 2018 v 9:40 | Reagovat

[1]: Jo, jo, povídku na téma „jak Severus přežil“ jsem si jako správný fanoušek prostě jednou napsat musela. :D  :-)  :-D

[2]: Díky, Arengo, za Tvůj komentář. :-)

[3]: Díky moc. Sirius se mi tam (původně neplánovaně) drze vecpal a trval na tom, že alespoň někdy se chce chovat jako (částečně) dospělý. ;-)
Pokud jde o Brumbála, postaveného do ne zcela příznivého světla (bude-li čas a múza v pohotovosti), tak se ještě někdy v nějaké povídce objeví. V hlavě to mám, teď jenom to hodit do počítače. :-)

[4]: Inspirovalo mě, jak Sirius říká, že jako pes má úplně zlatou povahu. :-D  :-)

6 KattyV KattyV | 18. června 2018 v 21:05 | Reagovat

Martian, u téhle povídky jsem se neskutečně bavila. Podotýkám, že nemám ráda Siriuse, ale jako pes byl naprosto neodolatelný. Severuse mám ráda téměř pokaždé a pro Harryho mám i v jeho občasné pubertální nesnesitelnosti pochopení v pevné víře, že z ní vyroste, ale napsat Siriuse tak, aby to byl pořád Sirius a přitom jsem se nad ním dojatě usmála, to už je něco.

7 m m | 23. června 2018 v 14:05 | Reagovat
8 Martian Martian | Web | 23. června 2018 v 14:08 | Reagovat

[7]: Mankote, co se mi to o řádek výš odeslalo? O_O 8-O
A to jsem akorát chtěla napsat, že mám k Siriusovi velmi obdobný vztah jako Ty, Katty. Ale tentokrát se nám nějak podařilo najít společnou řeč. Inu, když se chce… ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014